9 As 366/2017

Rubrum

9 As 366/2017 - 50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: L. Z., zast. JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2015, č. j. KUOK 101641/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 65 A 4/2016 - 36, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šumperk (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 7. 2015, č. j MUSP 62636/2015, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče, a provedený záznam bodů byl potvrzen.

2. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka obecně vyjmenovala možné případy, ve kterých nelze hovořit o způsobilosti podkladu pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. Napadla konkrétním způsobem pět pokutových bloků, z čehož však pouze jeden z nich, a to blok série FC/2013 C0274801, byl předmětem napadených správních rozhodnutí. O ostatních blocích rozhodl žalovaný jiným rozhodnutím, a to rozhodnutím ze dne 26. 3. 2015, č. j. KUOK 29808/2015, proto se soud námitkami proti ostatním pokutovým blokům vůbec nezabýval. 9 As 366/2017

3. Ohledně dotčeného pokutového bloku soud podrobně zkoumal jeho náležitosti vyžadované právními předpisy a judikaturou. Dospěl k závěru, že splňuje všechny požadavky, aby se mohl stát podkladem pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. Zkoumal údaje na něm obsažené, tj. specifikaci jednání „rychlost v obci 70/93/90“, dále místo, den i čas spáchání přestupku „9. 4. 2014, 9:17 hod, Olomouc – ul. Pražská“ a určení zákonného ustanovení, které svým jednáním porušila „125c/1f3“). Z uvedených údajů je patrné, jakého jednání se stěžovatelka dopustila a kde a kdy přestupek spáchala.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku. Ve velké části opakuje námitky uplatněné v odvolání ve správním řízení.

5. Krajský soud pochybil tím, že „převzal chybný názor žalovaného“, aniž by se sám vyjádřil k její námitce, že žalovaný se odklonil od ustálené rozhodovací praxe a odklon neodůvodnil. Tu dokládala rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014. V těchto věcech totiž uvedený správní orgán kriticky hodnotil „kvalitu provedení jednotlivých rozhodnutí“ a dovodil, že určité pokutové bloky nejsou způsobilým podkladem pro záznam v bodovém hodnocení řidiče.

6. Dále krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, protože podklady, které použily správní orgány pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče, jsou nezpůsobilými pro provedení záznamu těchto bodů.

7. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Napadený rozsudek je správný a vydaný v souladu se zákonem. Stěžovatelka opakuje argumentaci uplatněnou v žalobě, na kterou již krajský soud reagoval. Ani tvrzená ustálená rozhodovací praxe správních orgánů neexistuje, odlišný postup Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ji nemůže založit.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

9. Ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby 9 As 366/2017 - 51 pokračování v kasační stížnosti specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.

10. Stěžovatelka v kasační stížnosti většinou jen zopakovala námitky uplatněné v žalobě, resp. ve správním řízení, aniž by konkrétně reagovala na závěry krajského soudu nebo s nimi polemizovala. Prakticky se zaměřila jen na výtky vůči postupu správních orgánů. Její argumentace se tak v podstatné části míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.

11. K takové procesní obraně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, v němž judikoval, že „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle § 103 s. ř. s. koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud, který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. (…) V kasační stížnosti (…) je především třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační stížnosti pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu (…) a argumentačně podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat nedůvodnost takové kasační stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu“ (podtržení přidáno).

12. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Směřují-li kasační důvody proti postupu ve správním řízení či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené v § 103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Jestliže stěžovatelka v kasační stížnosti bez dalšího mechanicky opakuje již uplatněné námitky, pomíjí věcné posouzení krajského soudu. Tento deficit je zřejmý u většiny kasačních námitek. I přes tuto skutečnost však není zcela znemožněna projednatelnost kasační stížnosti, protože dvě kasační námitky proti závěrům krajského soudu skutečně brojí.

13. Stěžovatelka krajskému soudu v obecné rovině vytýká nesprávné právní posouzení ohledně podkladů, z nichž správní orgány vycházely. Fakticky se jedná o jeden pokutový blok (viz odstavec [2] výše). Ze stran 6 až 9 napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se informacemi obsaženými na pokutovém bloku důkladně zabýval, porovnal je s judikatorními zásadami pro kvalitu informací na pokutových blocích, a konstatoval, že splňuje veškeré zákonné náležitosti. I zkratkovité formulace typu „rychlost v obci 70/93/90“ doplněné odkazem na příslušné ustanovení zákona jsou dostatečně určité, aby přestupek překročení maximální povolení rychlosti nemohl být zaměněn s jiným. To samé platí i o údajně nedostatečné specifikaci zákonné povinnosti, kterou stěžovatelka porušila (např. zkratka „§125c/1f3“ zcela jasně znamená „§ 125c odst. 1 písm. f bod 3“).

14. Za polemiku se závěry krajského soudu lze označit i argument stěžovatelky v části III kasační stížnosti, že „je nemyslitelné, aby soud rozhodující o žalobě převzal chybný názor žalovaného“, že při rozhodování správních orgánů nebyla neporušena zásada legitimního očekávání. Současně uvádí, že žalovaný se dostatečně nevyjádřil, z jakého 9 As 366/2017 důvodu se odklonil od ustálené rozhodovací praxe. De facto tedy namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

15. Nepřezkoumatelnost je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

16. Napadený rozsudek odpovídá požadavkům Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.

17. Krajský soud na stranách 5 až 6 napadeného rozsudku dostatečně ozřejmil, z jakého důvodu je přesvědčen, že nedošlo k tvrzenému pochybení žalovaného, které mělo spočívat v nevypořádání se s předloženými rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014. Správně uvedl, že žalovaný se s tímto neopomněl vypořádat. Na straně 4 napadeného rozhodnutí totiž žalovaný uvádí, že nebylo zjištěno, že by správní orgán I. stupně svým postupem porušoval zásadu legitimního očekávání (viz § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), která byla podle stěžovatelky porušena odlišným postupem oproti shora uvedeným rozhodnutím. Ani skutečnost, že se krajský soud se závěry žalovaného ztotožnil, sama o sobě nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).

IV. Závěr a náklady řízení

18. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s., posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. dubna 2018 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu