9 As 95/2012 - 77

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobců: a) Občanské sdružení „Pro Hanspaulku“, se sídlem Matějská 2370/2, Praha 6, a b) Ing. J. H., oba zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2010, č. j. S-MHMP 158329/2009/OST/No, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. A. Ha., II) J. Ha., a III) Ing. P. V., v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 10 A 141/2010 - 78, takto:

Výrok

I. Řízení o kasační stížnosti žalobce a) se zastavuje.

II. Kasační stížnost se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Včas podanou kasační stížností žalobci napadají v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2010, č. j. S-MHMP 158329/2009/OSt/No. Uvedeným rozhodnutím žalovaný částečně vyhověl odvolání žalobců a změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 4. 11. 2009, č. j. MCP6 068079/2009, sp. zn. SZ MCP6 022904/2009/OV/Ze, zn. P-1550/1/Dej (dále jen „územní rozhodnutí“), a ve zbytku podané odvolání zamítl. Územním rozhodnutím stavební úřad rozhodl o umístění stavby „Novostavba rodinného domu, Praha, Dejvice, Na Beránce, na pozemku parc. č. 1550/1, 1550/2 a 1550/4 v katastrálním území Dejvice“ (dále jen „stavba“). II. Podmínky řízení Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve podmínkami řízení o kasační stížnosti a shledal, že ve vztahu ke kasační stížnosti žalobce a) nebyly splněny. Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, poplatková povinnost vzniká podáním kasační stížnosti. Podle § 9 odst. 1 téhož zákona soud vyzve poplatníka k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určí, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Žalobce a) požádal v průběhu řízení o osvobození od soudních poplatků, načež však na výzvu soudu neuvedl skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být osvobození od soudních poplatků přiznáno. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 8. 2012, č. j 9 As 95/2012 - 67, vyzval žalobce a) k zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost. Toto usnesení bylo zástupci žalobce a) doručeno dne 24. 8. 2012. Soudem určená lhůta 10 dnů pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 3. 9. 2012, přičemž žalobce a) nezaplatil soudní poplatek ani později, ke dni rozhodování soudu. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podmínky řízení o kasační stížnosti žalobce a) nebyly splněny, proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) a § 120 s. ř. s. zastavil. Zastavil-li Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti žalobce a), pak nemůže kasační námitky jím uplatněné vypořádat a musí se zabývat pouze kasační stížností žalobce b). Žalobci podali společnou kasační stížnost prostřednictvím společného právního zástupce. Graficky ani jiným způsobem však nebyly odděleny námitky jednotlivých stěžovatelů a nebylo tak jednoduše možné oddělit, které kasační námitky vznesl žalobce a) či žalobce b). Nejvyšší správní soud tedy vycházel z obsahu kasační stížnosti. Některé námitky dle zjištění zdejšího soudu mohl vznést pouze žalobce a) jako občanské sdružení, jehož předmětem činnosti dle jeho stanov je ochrana přírody a krajiny, nemovitých památek a architektonicky i urbanisticky zajímavých staveb a souborů staveb, přispívání k zachovávání a rozvoji historické, architektonické a kulturně-společenské hodnoty lokalit v působnosti tohoto občanského sdružení. Jedná se o kasační námitku žalobce a), dle které městský soud nevypořádal jeho žalobní námitku týkající se absentujících podkladů v projektové dokumentaci s odůvodněním, že tato námitka se nevztahuje k předmětu a cílům činnosti žalobce a) jako občanského sdružení. Ostatní kasační námitky mohl dle jejich obsahu vznést i žalobce b) (dále jen „stěžovatel“). S ohledem na výše uvedené se tedy Nejvyšší správní soud nadále zabýval kasační stížností pouze v rozsahu vzneseném žalobcem b). III. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající se správního spisu Dne 30. 3. 2009 podali Ing. A. Ha. a J. Ha. (dále jen „manželé Ha.“) ke stavebnímu úřadu žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Do územního řízení se přihlásilo Občanské sdružení přátel Hendlova dvora (nyní Občanské sdružení „Pro Hanspaulku“), které v řízení uplatnilo námitky. Stavební úřad vydal dne 4. 11. 2009 územní rozhodnutí, jímž rozhodl o umístění stavby a k tomuto účelu stanovil několik podmínek. Proti územnímu rozhodnutí podali žalobce a), stěžovatel a další dva účastníci řízení odvolání. Žalobce a) namítal nepřezkoumatelnost územního rozhodnutí z důvodu, že nebyla specifikována dokumentace, na jejímž základě měla být stavba umístěna. Územní rozhodnutí neobsahovalo vymezení druhu pozemků, na nichž byla stavba umístěna. Dokumentace byla v rozporu s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“). Byla nedostatečná z důvodu chybějících řezů, neuvedených vzdáleností stavby od sousedních staveb, chybějících zakreslení všech sítí a dokumentů umožňujících posouzení začlenění stavby do současné zástavby. Stavba není dle odvolání v souladu s urbanisticko-architektonickými charakteristikami prostředí z hlediska její výšky čtyř nadzemních podlaží a jejího objemu. Nesplňuje tak požadavek zachování hodnoty území dle § 20 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). V dokumentaci chybělo uvedení kóty lomu mansardy a byla-li doplněna, pak měli být účastníci řízení vyzváni k vyjádření se k novým podkladům rozhodnutí. Z dokumentace také nebylo zřejmé stavební složení posledního patra. Byly taktéž nesprávně počítány plochy místností podzemního podlaží níže než 0,8 m pod terénem. Dle odvolání stěžovatele a ostatních dvou účastníků řízení se stavební úřad nevypořádal s námitkou, že stavba narušuje urbanistický ráz lokality. Stavbou dojde k ovlivnění míry denního osvětlení v obytné místnosti domu č. p. X, přičemž stavební úřad nepožadoval příslušnou studii. Z geologického hlediska není reálné, že všechna dešťová voda bude likvidována vsakem na území stavby. Stavební úřad také nevzal v úvahu, že v domě č. p. X je obytná kuchyň s oknem směřujícím k navrhované stavbě, čímž navrhovaná stavba nesplňuje požadavky čl. 23 odst. 3 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška OTPP“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 4. 2010, č. j. S-MHMP 158329/2009/OST/No, částečně vyhověl podaným odvoláním a změnil územní rozhodnutí tak, že doplnil druhy pozemků, na nichž byla stavba umístěna. Dále doplnil kóty horního zalomení mansardové střechy a její spodní hrany. Dle rozhodnutí žalovaného se dále dešťová voda ze střechy a zpevněných ploch odvádí do kanalizace a ostatní voda se likviduje vsakem na pozemku stavby. Ve zbytku žalovaný územní rozhodnutí potvrdil. IV. Řízení před městským soudem Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobce a) a stěžovatel společně dne 27. 5. 2010 žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v níž namítali nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, neboť v řízení bylo před správními orgány předloženo několik verzí dokumentace, jež byla postupně upravována, a není zřejmé, která z nich byla použita pro umístění stavby. Nesouhlasili s odůvodněním žalovaného, dle kterého se jednalo o subjektivní nevědomost stěžovatelů nemající vliv na zákonnost rozhodnutí. Dle žaloby je stavba v rozporu s urbanisticko-architektonickým charakterem stávající zástavby, neboť z hlediska své výšky čtyř podlaží a objemu se zcela vymyká okolním stavbám s maximálně dvěma podlažími s podkrovím či třemi podlažími. I když je stavba deklarována jako stavba o dvou nadzemních podlažích, jedná se vzhledem k jejímu ztvárnění o stavbu čtyřpodlažní, neboť drtivá část podzemního podlaží je nad terénem a sklon mansardové střechy je tak mírný, že podkroví se uplatní jako standardní nadzemní podlaží. Stavba svým vzhledem a charakterem nezapadá do typické vilové zástavby v okolí a narušuje ucelený ráz okolní zástavby, čímž se žalovaný nezabýval. Žalobou bylo dále namítáno, že předložená dokumentace k návrhu neobsahala předepsané náležitosti, neboť z ní nebylo možné posoudit vliv navrhované stavby na okolní zástavbu. V dokumentaci taktéž chyběly řezy a další informace týkající se vztahu navrhované stavby ke stavbám sousedním, zakreslení inženýrských a dopravních sítí a správní orgány tak nemohly rozhodnout na základě řádně zjištěného stavu věci. Dle žalobních námitek nebyla účastníkům správního řízení dána možnost seznámit se s poklady rozhodnutí, neboť v dokumentaci nebyla zaznamenána kóta lomu mansardy. Stavební úřad pouze uvedl, že tento údaj byl doplněn, avšak neposkytl účastníkům řízení možnost se s těmito novými podklady rozhodnutí seznámit či se k nim vyjádřit. Stěžovatel byl navíc dle jeho tvrzení rozhodnutím stavebního úřadu a žalovaného zkrácen na svém vlastnickém právu narušením pohody bydlení v jeho domě a zhoršením prostředí v dané lokalitě z důvodu zahuštění zástavby. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění rozsudku městského soudu plyne, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jaké projektové dokumentace správní orgány vycházely, neboť ve výroku je uvedeno, že novostavba bude umístěna podle dokumentace ověřené v územním řízení (situace 1:1000). V odůvodnění se dále uvádí, že se jedná o projektovou dokumentaci zpracovanou projektantkou Ing. A. M. S touto dokumentací měl žalobce a) možnost seznámit se na veřejném jednání dne 7. 10. 2009, stěžovatel ač seznámen s termínem jednání se jej neúčastnil. Žádná další verze projektové dokumentace ve správním řízení nebyla použita. Rozhodnutí žalovaného nebylo městským soudem shledáno nepřezkoumatelným, protože žádný právní předpis neukládá povinnost uvést přesnou specifikaci projektové dokumentace ve výroku rozhodnutí. Z územního rozhodnutí navíc vyplývá, o kterou projektovou dokumentaci se jedná. Žalobce a) nadto zpochybnil konkrétní údaje v projektové dokumentaci a věděl tedy, která dokumentace byla použita. Námitku týkající se urbanisticko architektonického nesouladu stavby s okolní zástavbou neshledal městský soud důvodnou. Uvedl, že v okolí stavby se nacházejí budovy obdobného objemu s různými tvary střech. Městský soud vycházel z fotodokumentace a ze závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny ze dne 16. 2. 2009 a dovodil, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení. Dle odůvodnění napadeného rozsudku se námitka žalobce a) ohledně nedostatků projektové dokumentace míjí s předmětem a cílem činnosti tohoto občanského sdružení a stěžovatel takovou námitku v odvolacím řízení nevznesl. Žalovaný se dle soudu s námitkami ohledně odstupů stavby od okolních nemovitostí vypořádal nad rámec svých povinností, přičemž uvedl, že odstupové vzdálenosti jsou z projektové dokumentace zřejmé a že stavba je umístěna v souladu s vyhláškou OTPP. K námitce týkající se kóty lomu mansardy městský soud uvedl, že údaje uvedené již v podmínce č. 3 územního rozhodnutí byly dostačující a byly také obsaženy ve výkresu č. 9b projektové dokumentace. Nejednalo se tedy o nové podklady, neboť tyto údaje byly obsaženy již v projektové dokumentaci, s níž se účastníci správního řízení mohli seznámit na veřejných jednáních. Žalobní námitku stěžovatele ohledně zhoršení prostředí a pohody bydlení shledal městský soud natolik obecnou, že neumožňovala soudní přezkum. V. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s. Kasační stížnost následně na výzvu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě doplnil. Stěžovatel namítá, že názor městského soudu, dle něhož postačuje, jsou-li absentující části výroku rozhodnutí seznatelné z jeho odůvodnění, je nesprávný. Obsahuje-li výrok odkaz na dokumentaci, pak musí být zřejmé, o jakou dokumentaci se jedná, jinak takový výrok není určitý a vymahatelný. Příslušná dokumentace přitom není nikterak v územním rozhodnutí specifikována. Dle názoru stěžovatele je stavba v rozporu s urbanisticko-architektonickým charakterem stávající zástavby a v důsledku tedy v rozporu s ustanovením § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“), s ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 vyhlášky OTPP a s ustanovením § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavba je svým objemem a výškou čtyřpodlažní budovou (podzemní podlaží, dvě nadzemní podlaží a podkroví), čímž se vymyká charakteru okolních budov. Většina podzemního podlaží se nachází nad terénem, a je proto dle stěžovatele třeba jej posoudit jako podlaží nadzemní. Mansardová střecha má tak mírné sklony, že se z hlediska objemu jedná taktéž o standardní nadzemní podlaží a nikoliv podkroví. Dle kasační stížnosti stavba nepřiměřeně zasahuje do typické vilové zástavby, kde se většinou nacházejí rodinné domy o dvou nadzemních podlažích s valbovými střechami. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody není dle stěžovatele v dané věci rozhodné, neboť tento orgán nemůže posoudit soulad stavby s výše citovanými vyhláškami. Kasační stížností je dále namítáno, že se městský soud námitkou týkající se souladu stavby s urbanisticko architektonickým charakterem okolí řádně nezabýval a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Konstatoval-li soud soulad stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolí, nemá toto tvrzení dle stěžovatele oporu ve správním spisu. Kasační stížností bylo dále namítáno, že dokumentace v rozporu s přílohou č. 4 bodu D. písm. b), c), f) a g) vyhlášky č. 503/2006 Sb., neobsahuje všechny údaje a řezy týkající se vztahu stavby ke stavbám sousedním a údaje potřebné k posouzení začlenění stavby do současné zástavby. Není přitom rozhodné, že jsou splněny potřebné odstupové vzdálenosti dle vyhlášky OTPP. Městský soud se dle názoru stěžovatele s touto námitkou řádně nevypořádal. Stavební úřad také nedal účastníkům správního řízení možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, především s údajem o doplněné kótě lomu mansardy, který byl doplněn až po ústním jednání, a stěžovatel tak neměl možnost se k tomuto podkladu vyjádřit. Manželé Ha. využili práva osob zúčastněných na řízení vyjádřit se ke kasační stížnosti. Souhlasí s právním hodnocením věci městským soudem, přičemž uvádějí, že stavba splňuje podmínky dle vyhlášky OTPP a je v souladu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolí. Ke kasační stížnosti se žalovaný vyjádřil a navrhl ji zamítnout. Ve vztahu k námitce, dle níž se stěžovatel neměl možnost seznámit s novými podklady rozhodnutí, uvedl, že tato informace byla obsažena ve výkresu řezu č. 9b obsaženém v příslušené dokumentaci. Údaj byl převzat z této dokumentace a tvrzení stěžovatele, že žalovaný v odvolacím řízení doplnil nové podklady, je proto nepravdivé. VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dále je namítána nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Na základě ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Námitku nepřezkoumatelnosti vznesl i sám stěžovatel, a proto se zdejší soud zabýval nejprve touto námitkou. Nelze se totiž zabývat meritorním posouzením věci, pokud napadený rozsudek po formální stránce neobstojí, tj. pokud se soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami, nebo se s nimi nevypořádal dostatečně. Namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že se městský soud nedostatečně vypořádal se žalobními námitkami stěžovatele a bez náležitého odůvodnění shledal tvrzení stěžovatele nedůvodnými. K žalobním námitkám dle tvrzení stěžovatele pak městský soud také uvedl nesprávná, obecná, nepřezkoumatelná nebo mimoběžná tvrzení. Obligatorní náležitostí každého rozsudku soudu je dle § 54 odst. 2 s. ř. s. také jeho patřičné odůvodnění. K povinnosti soudů náležitě odůvodňovat svá rozhodnutí se několikrát vyjádřil i Ústavní soud. Dle jeho dlouhodobé judikatury princip řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip právního státu dle čl. 1 Ústavy ČR v sobě zakotvují i povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Patřičné odůvodnění v souladu s výše uvedenými principy poskytuje záruky, že nebylo rozhodováno v důsledku libovůle soudu. Nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelné a již svou povahou porušující právo účastníků řízení na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami vyplývajícími z hodnocení důkazů na jedné straně a právními úvahami, hodnoceními a závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). K požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí a jejich náležitému odůvodnění Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Nepřezkoumatelné je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze včasně uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 - 60, ze dne 17. 1. 2008 č. j. 5 As 29/2007 - 64, ze dne 30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 - 77, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným v části, v níž se vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se absentujících podkladů projektové dokumentace. Dle stěžovatele v projektové dokumentaci absentují náležitosti dle přílohy č. 4 bodu D písm. b), c), f) a g) vyhlášky č. 503/2006 Sb., tj. především údaje a řezy týkající se umisťované stavby ve vztahu ke stavbám sousedním, jakož i výkresy dokumentující vzdálenosti stavby od hranic pozemku a od staveb na sousedních pozemcích, zakreslení stávajících sítí a vyznačení ploch (zeleň, komunikace, zpevněné plochy), řezy se zobrazením okolní zástavby, podklady umožňující posoudit začlenění stavby do okolní zástavby. Bez uvedených podkladů nemohl dle stěžovatele stavební úřad rozhodnout na základě řádně zjištěného stavu věci dle ustanovení § 3 správního řádu, přičemž, kdyby tyto podklady měl, nemohl by rozhodnout způsobem, jakým rozhodl. Městský soud se dle kasační stížnosti touto námitkou řádně nezabýval. Městský soud k této námitce konstatoval, že by ji mohl vznést stěžovatel pouze s tvrzením, jaká jeho subjektivní veřejná práva byla tímto pochybením dotčena. Dále pak městský soud dovodil, že žalovaný se s touto námitkou vypořádal nad rámec svých povinností. Dle soudu jsou odstupové vzdálenosti z projektové dokumentace zřejmé. Nejvyšší správní soud považuje takové odůvodnění napadeného rozsudku za nepřezkoumatelné, neboť je zcela mimoběžné se vznesenou žalobní námitkou. Stěžovatel žalobou napadal nedostatečnost podkladů územního rozhodnutí, přičemž konkrétně uvedl, které podklady dle jeho názoru v projektové dokumentaci chybí. Nejednalo se přitom pouze o zákresy městským soudem zmiňované odstupové vzdálenosti, ale také o zakreslení inženýrských a dopravních sítí, řezy ve vztahu k sousedním stavbám, vyznačení ploch zeleně, komunikací a zpevněných ploch atd. Městský soud tak pochybil, pokud pouze dovodil, že odstupové vzdálenosti jsou z projektové dokumentace zřejmé a že stavba je v souladu s vyhláškou OTPP. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ve vztahu k této námitce je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť soud měl řádně vypořádat celou námitku stěžovatele a přitom uvést, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě, proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené a proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Tuto nepřezkoumatelnost shledal Nejvyšší správní soud pouze ve vztahu k této oddělitelné části napadeného rozsudku ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Ve zbývajících částech je myšlenkový postup soudu zřejmý a je seznatelné, na základě jakých skutečností a dle které právní úpravy městský soud rozhodl. Napadený rozsudek je tak ve zbývající části přezkoumatelný a Nejvyšší správní soud se jím věcně zabýval. Dle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti územního rozhodnutí. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí stavebního úřadu, neboť ani po jeho změně rozhodnutím žalovaného neobsahuje jednoznačnou specifikaci projektové dokumentace, na jejímž základě je stavba umístěna. Tato kasační námitka směřovala k proti rozhodnutí stavebního úřadu, který ve výroku územního rozhodnutí uvedl: „Novostavba bude umístěna podle dokumentace ověřené v územním řízení (situace 1:1000).“ Na základě podaného odvolání potom žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že tento výrok není nepřezkoumatelný, neboť stěžovatel měl možnost se s příslušnou dokumentací seznámit na ústních jednáních dne 2. 6. 2009 a 7. 10. 2009. Žalovaný dále uvedl, že hodnotí nevědomost stěžovatele jako nevědomost subjektivní a že dokumentace byla zpracována projektantkou Ing. A. M. Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu vznesl stěžovatel i v řízení před městským soudem, který se s námitkou vypořádal obdobným způsobem jako žalovaný, přičemž dovodil, že z územního rozhodnutí vyplývá, o kterou projektovou dokumentaci se jedná. Dle městského soudu také žádný právní předpis neukládá povinnost uvést přesnou specifikaci projektové dokumentace ve výroku územního rozhodnutí. Žalobou byly navíc dle městského soudu zpochybňovány konkrétní údaje z projektové dokumentace. Obecné požadavky na obsah správního rozhodnutí stavební zákon nevymezuje (pouze stanoví za použití prováděcích předpisů konkrétní požadavky) a tyto je tedy třeba dovodit na základě obecného předpisu. Dle ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Dle odst. 2 téhož ustanovení se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci [§ 18 odst. 1]; účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání [§ 85 odst. 2]. Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Vymezením náležitostí výroku správního rozhodnutí se zabýval Nejvyšší správní soud, který dovodil, že „právě samotný výrok rozhodnutí náležitě vyjadřuje, jakým způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok rozhodnutí musí být přitom jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011 - 118). S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že na výrok rozhodnutí jsou kladeny vyšší požadavky než na ostatní části rozhodnutí, neboť pouze v něm se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že v průběhu správního řízení bylo stavebnímu úřadu skutečně předloženo několik verzí projektové dokumentace v měřítku 1:1000. Jednalo se například o „situaci navrhovaný stav 1:1000“ připojenou k žádostem ze dne 14. 7. 2008, 23. 9. 2008 a 23. 11. 2008 adresovaným Úřadu městské části Praha 6, Odboru územního rozvoje. Ke každé žádosti byla projektová dokumentace připojena v pozměněné podobě. V průběhu správních řízení byly dále předloženy dokumentace situace 1:1000 č. v. 2 z ledna 2009, č. v. 2b ze srpna 2009. Za těchto skutkových okolností považuje Nejvyšší správní soud odkaz na dokumentaci v územním rozhodnutí provedený pouze dodatkem „situace 1:1000“ za nedostatečný. Stav nezhojilo ani rozhodnutí žalovaného, jehož odůvodnění směřuje k tomu, že účastníci správního řízení měli možnost se s projektovou dokumentací seznámit. To však nic nemění na skutečnosti, že v podmínkách územního rozhodnutí není uvedena specifikace projektové dokumentace, na jejímž základě byla stavba umístěna. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného se v tomto ohledu míjí s argumentací uvedenou v odvolání proti územnímu rozhodnutí. Stejné pochybení shledal zdejší soud také v napadeném rozsudku městského soudu, který se ztotožnil s právními závěry žalovaného. Nelze také souhlasit se závěrem městského soudu, jenž konstatoval, že z odůvodnění územního rozhodnutí vyplývá, o jakou projektovou dokumentaci se jedná. Odůvodnění územního rozhodnutí totiž neobsahuje na žádném místě odkaz na příslušnou projektovou dokumentaci ani z něj není zřejmé, o kterou verzi projektové dokumentace stavební úřad územní rozhodnutí opřel. Na základě výše uvedeného je pro rozhodnutí o umístění navrhované stavby nezbytně třeba, obsahují-li podmínky rozhodnutí o umístění stavby odkaz na projektovou dokumentaci, aby dokumentace byla zcela konkrétně určena a nevznikly pochybnosti o tom, která projektová dokumentace byla v dané věci použita. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že správním orgánem zvolený způsob řešení otázky, která byla předmětem správního řízení, musí být zřetelně seznatelný nejen pro účastníky předmětného správního řízení, kteří jsou plně obeznámeni se všemi okolnostmi tohoto řízení, ale i pro osoby, jež se tohoto správního řízení neúčastnily. Způsob rozhodnutí musí být zřejmý již ze samotného správního rozhodnutí, tj. i bez seznámení se s příslušným správním spisem. Pouhý odkaz v podmínkách územního rozhodnutí na dokumentaci ověřenou v územním řízení (situace 1:1000) nemůže obstát, obzvláště za situace, kdy se v průběhu správního řízení vyskytlo několik verzí této dokumentace. Takové rozhodnutí správního orgánu není určité, přesné a srozumitelné a nesplňuje požadavky kladené na něj právními předpisy. Nejvyšší správní soud tedy shledal tuto kasační námitku důvodnou. V další kasační námitce stěžovatel uváděl, že městský soud nesprávně posoudil otázku rozporu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby a že stejně jako správní orgány nesprávně použil stanovisko orgánu ochrany přírody jako podklad pro posouzení souladu charakteru stavby s okolní zástavbou. Dle ustanovení § 90 písm. b) stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména charakterem území, požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Obsahově obdobné požadavky zakotvují i ustanovení obsažená v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a v ustanovení § 5 odst. 1 a § 13 odst. 1 vyhlášky OTPP. Obsahově kasační námitka napadá správní uvážení stavebního úřadu, neboť pouze na jeho základě mohl stavební úřad dovodit, že územním rozhodnutím umísťovaná stavba není v rozporu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby. Dle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. věty druhé Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. „Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním. Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí hledisek stanovených zákonem“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46). Správní orgán není při svém rozhodování často vázán přesnými kritérii stanovenými zákonem a musí tak rozhodovat v mezích správního uvážení. Jeho rozhodnutí však musí být přezkoumatelné a musí být zřejmé, že nevybočil z mezí a hledisek správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79). Na základě výše uvedeného tedy správní soud může přezkoumat pouze to, zda správní orgány vybočily z mezí správního uvážení či nikoli, nebo zda jej nezneužily. V tomto duchu postupoval v právě posuzovaném případě i městský soud. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal, zda je úvaha městského soudu o tom, zda správní orgány postupovaly v mezích správního uvážení, správná. K náležitému posouzení bylo třeba zkoumat soulad rozhodnutí se skutkovými zjištěními a důkazy obsaženými ve správním spisu. K posouzení souladu či rozporu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby musely v právě posuzovaném případě správní orgány využít svého diskrečního oprávnění. Nejvyšší správní soud z územního rozhodnutí a z obsahu správního spisu zjistil, že k posouzení charakteru stavby si stavební úřad vyžádal stanoviska několika správních orgánů. K posouzení charakteru navrhované stavby ve vztahu k okolní zástavbě měl stavební úřad k dispozici souhlasné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu; souhlasná stanoviska Úřadu městské části Praha 6, Odboru dopravy a životního prostředí a Odboru územního rozvoje. Dále se ve správním spisu nachází obsáhlá fotodokumentace okolní zástavby a studie posuzující výškový i objemový charakter stavby ve vztahu k okolní zástavbě, nechybí také vizualizace umístění navrhované stavby na pozemku s různými pohledy. Stavební úřad tedy měl k dispozici dostatek podkladů, aby mohl učinit závěr o tom, zda posuzovaná stavba je nebo není v souladu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem stěžovatele, že finální posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby si musí udělat stavební úřad sám. Nicméně v právě posuzovaném případě nelze konstatovat, že by stavební úřad a žalovaný správní orgán bez dalšího převzaly stanoviska ostatních vyjadřujících se orgánů. Stavební úřad zhodnotil na základě stanovisek dotčených orgánů a na základě ostatních podkladů založených ve spisu že stavba nebude narušovat urbanisticko architektonický ráz stávající zástavby. Žalovaný na základě odvolání pak také dovodil, že stavba je v souladu s výše citovanými ustanoveními stavebního zákona a prováděcích předpisů včetně vyhlášky OTPP týkajícími se urbanisticko-architektonického charakteru prostředí. Městský soud přistoupivše k přezkumu této kasační námitky dovodil, že není důvodná, neboť správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení ani jej nezneužily. Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud ztotožnil s vypořádáním námitky městským soudem, neboť stavební úřad nezneužil svého diskrečního oprávnění, věc posoudil ve vztahu k urbanisticko-architektonickému charakteru okolní zástavby na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu společně s potřebnými stanovisky dotčených orgánů, správní uvážení ani nezneužil. Žalovaný nepochybil, pokud vyhodnotil odvolací námitku stejného obsahu jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud tedy neshledal ve vztahu k námitce týkající se posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby pochybení městského soudu a tato kasační námitka tedy není důvodná. Poslední kasační námitkou stěžovatel namítal, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Byla-li do územního rozhodnutí doplněna kóta lomu mansardy, jednalo se o nový podklad, s nímž stěžovatel neměl dle jeho tvrzení možnost se seznámit. Dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Je tedy zřejmé, že správní orgán musí dát až na zákonné výjimky účastníku správního řízení vždy možnost, aby se mohl vyjádřit ke všem podkladům správního rozhodnutí. Pouze na základě tohoto procesního práva totiž mohou účastníci důsledně uplatňovat práva náležející jim dle § 36 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť jen na základě znalosti podkladů rozhodnutí se mohou účastníci řízení vyjádřit k těmto podkladům a případně navrhovat další důkazy či činit jiné, ve správní řízení relevantní, návrhy. Toto právo nelze účastníkům upřít. Předpokládá se navíc aktivní přístup správního orgánu v tom smyslu, že vždy účastníky řízení vyzve k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, čímž jim dává také najevo, že již dokončil shromažďování podkladů a je připraven vydat rozhodnutí. „Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243). Údaj o kótě lomu mansardy doplnil do územního rozhodnutí žalovaný na základě podaného odvolání. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že údaje týkající se kóty lomu mansardy byly obsaženy již v projektové dokumentaci založené ve spisu prvostupňového správního orgánu, tj. stavebního úřadu, na výkresu č. 9b. Všichni účastníci správního řízení byli k ústnímu jednání pozváni oznámením ze dne 1. 9. 2009. Jednání se konalo 7. 10. 2009 a předmětem jednání bylo i projednání příslušné projektové dokumentace, v níž byl obsažen i údaj o kótě lomu mansardy. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatele, dle něhož mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání územního rozhodnutí. Naopak se Nejvyšší správní soud přiklonil k závěrům městského soudu. Ačkoli byl údaj o kótě lomu mansardy doplněn do podmínek územního rozhodnutí, nejednalo se o nový podklad, neboť byl již obsažen v projektové dokumentaci, k níž byla dána všem účastníkům možnost se vyjádřit na ústním jednání. Nejvyšší správní soud uzavřel, že v právě posuzované věci nedošlo k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu a tuto kasační námitku stěžovatele neshledal důvodnou. VII. Závěr a náklady řízení Nejvyšší správní soud uzavírá, že každé rozhodnutí soudu musí splňovat veškeré obligatorní náležitosti stanovené právním řádem, ke kterým požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí bezpochyby náleží. Pouze na základě důsledného odůvodnění výroku rozsudku lze postup soudu podrobit přezkumu. Vyčerpávající a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí představuje jediný prostředek poskytující kasačnímu soudu dostatečný obraz o myšlenkovém procesu soudu. Nejvyšší správní soud dospěl v projednávané věci na základě výše uvedených skutečností k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je oddělitelné v části vztahující se k námitce absentujících podkladů projektové dokumentace nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud se v rozporu se zákonnými požadavky a konstantní judikaturou správních soudů s touto námitkou dostatečně nevypořádal a své závěry nedostatečně odůvodnil. Dále Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že městský soud pochybil při vypořádávání námitky nepřezkoumatelnosti územního rozhodnutí, pokud konstatoval, že je zcela zřejmé, o kterou projektovou dokumentaci se v posuzovaném případě jedná. Výrok rozhodnutí musí být především jasný, srozumitelný, přesný a určitý. Územní rozhodnutí tento požadavek nesplnilo, pokud v podmínkách odkázalo na projektovou dokumentaci, avšak nedostatečně ji specifikovalo. Ve správním řízení bylo předloženo několik verzí projektové dokumentace a z územního rozhodnutí tak není zřejmé, o kterou z nich se jedná. Výše uvedenými pochybeními zatížil městský soud rozsudek ze dne 11. 4. 2012, č. j. 10 A 141/2010 - 78, vadou nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a vadou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto citovaný rozsudek zrušil podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, řádně vypořádá veškeré vznesené žalobní námitky a své závěry o těchto námitkách náležitě zdůvodní. řízení. Dle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud též o nákladech

Poučení