9 As 95/2017

Rubrum

9 As 95/2017-48 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. Š., zast. JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2015, čj. KUOK 74686/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, čj. 65 A 73/2015-57, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Radka Bechyně, advokáta se sídlem Legerova 148, Kolín, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Hranice rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015, čj. OVV/19002/14-5/KOL, zamítl námitky žalobce (dále „stěžovatel“) proti třem záznamům bodů v registru řidičů a provedené záznamy bodů potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil tak, že příjmení „Š.“ nahradil příslušným tvarem „Š.“ a k jednotlivým záznamům doplnil, k jakému datu byly provedeny. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku brojí stěžovatel podanou kasační stížností.

2. Krajský soud nepřisvědčil námitce, dle které žalovaný nereflektoval odvolací důvody. Odkázal na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný těmito důvody zabýval. 9 As 95/2017-49

3. Krajský soud dal za pravdu stěžovateli, že se žalovaný nevypořádal s předloženým rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, čímž dle stěžovatele měl porušit zásadu legitimního očekávání. Takové pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť nevedlo k porušení jeho práv. Ustálenou praxi nelze dovodit ze čtyř stěžovatelem předložených rozhodnutí. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vyplývá praxe spočívající v posuzování jednotlivých pokutových bloků a případně jejich označení za nezpůsobilé pro zápis bodů. Tímto způsobem postupoval žalovaný, neboť toto hodnocení je na str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Předložené rozhodnutí se týká skutkově zcela odlišných okolností (porušení nejvyšší povolené rychlosti není ani v jednom případě předmětem tohoto řízení). I v případě shodné povahy přezkoumávaných bloků by bylo zcela legitimní, pokud by žalovaný dospěl k odlišnému závěru na základě řádného přezkumu a odůvodnění. Stěžovatel ostatně ani nekonkretizoval namítané odchýlení od praxe jiných správních orgánů.

4. K námitce nezpůsobilosti jednotlivých podkladů pro záznam bodů a námitce, že podpis na bloku nelze hodnotit, jako souhlas s projednáním v blokovém řízení, odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, čj. 7 As 94/2012- 20.

5. Tři pokutové bloky ze čtyř, které stěžovatel napadl žalobou, nebyly předmětem přezkumu ve správním řízení, proto se jimi soud nemohl zabývat.

6. Poslední pokutový blok, dle kterého byl pokutován za porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, splňoval všechny náležitosti, které pokutový blok má mít. Krajský soud neshledal vadu v užití zkratky „p. 6/1a zák. č. 301/2000 Sb“, ani v nedokonalé čitelnosti některých písmen na bloku. Z pokutového bloku je jednoznačně patrné kde a kdy mělo k přestupku dojít.

II. Obsah kasační stížnosti

7. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný zcela ignoroval předložená rozhodnutí správních orgánů. Dle těchto rozhodnutí měl správní orgán posuzovat, zda rozhodnutí v blokových řízeních byla způsobilá pro provedení záznamu bodů. Rozhodl zcela v rozporu se zásadou legitimního očekávání spočívající v požadavku, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nebylo rozhodováno rozdílně. Výjimky z tohoto pravidla jsou přípustné, ale takové změny by měly být řádně odůvodněny.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil podmínky přípustnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná.

9. Podstatou kasačního přezkumu je přezkum rozhodnutí krajského soudu pouze v rozsahu námitek, které stěžovatel uvede (s výjimkami danými § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Stěžovatel musí zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský 9 As 95/2017-50 soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné.

10. Nesměřují-li kasační důvody proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené v § 103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).

11. Nejvyšší správní soud stěžovatele usnesením ze dne 6. 4. 2017, čj. 9 As 95/2017-17, vyzval, aby doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu. V odůvodnění tohoto usnesení jej poučil, že dle rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, „je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Dále jej Nejvyšší správní soud poučil, že „[t]yto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.).“

12. Stěžovatel doplnil kasační stížnost, ve které uvedl důvody rekapitulované v bodě [7] tohoto usnesení. V nich stěžovatel napadá čistě rozhodnutí žalovaného a žádným způsobem nebrojí proti závěrům, ke kterým krajský soud dospěl. Krajský soud mu na všechny jeho námitky nyní prezentované v kasační stížnosti již poskytl odpověď: Souhlasil s ním, že žalovaný opomněl vypořádat předložené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, avšak to nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. I přes toto opomenutí ovšem žalovaný posuzoval, zda předložené pokutové bloky jsou způsobilé pro záznam bodů. Krajský soud stěžovateli odpověděl i na námitku, že skutkově shodné či podobné případy nemají být rozhodovány odlišně, neboť uvedl, že žádný z přezkoumávaných činů se netýkal porušení nejvyšší povolené rychlosti. Nedošlo ani k porušení zásady legitimního očekávání, jelikož ustálenou praxi nelze dovodit na základě 4 předložených rozhodnutí. Na tyto konkrétní závěry však stěžovatel nijak nereagoval a pouze v obecné rovině se dovolává ochrany legitimního očekávání, aniž by uvedl, proč jsou uvedené závěry krajského soudu chybné.

13. Lze dodat, že kasační soud není povinen a ani oprávněn domýšlet za stěžovatele jakoukoliv právní argumentaci a důvody, proč by mělo být rozhodnutí krajského soudu nezákonné.

IV. Závěr

14. Stěžovatel nebrojí proti závěrům krajského soudu obsaženým v napadeném rozsudku. Za tohoto stavu věci nemůže Nejvyšší správní soud kasační stížnost projednat a nezbývá než ji jako nepřípustnou dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. a § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítnout. 9 As 95/2017-51

15. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

16. Stěžovatel za kasační stížnost zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, aniž by jejímu odmítnutí předcházelo jednání, Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení tohoto soudního poplatku dle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Třicetidenní lhůta k vrácení tohoto poplatku vychází z § 10a odst. 1 stejného zákona. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 5. června 2018 JUDr. Petr Mikeš, Ph.D. předseda senátu