9 Azs 135/2007

Rubrum

9 Azs 135/2007 - 52 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele B. A., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Havířov-Město, Moskevská 24a, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2007, č. j. 63 Az 150/2005 - 20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Stanislavu Blažkovi, advokátu se sídlem Havířov-Město, Moskevská 24a, s e p ř i z n á v á odměna v částce 4800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 28. 11. 2005, č. j. OAM-2042/VL-10-04-2005. Tímto rozhodnutím správní orgán zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť dospěl k závěru, že stěžovatel v opakované žádosti o udělení azylu uváděl skutečnosti shodné či obdobné jako v žádosti předchozí. Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být 9 Azs 135/2007 - 53 podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění ze dne 14. 3. 2007 namítá, že správní orgán, stejně jako krajský soud, pochybily, když v předcházejícím řízení neposoudily otázku, zda v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, přestože důvody, které v předcházejícím řízení uváděl, je možno podřadit pod azylově relevantní důvody dle citovaného ustanovení zákona. Dále namítá, že se správní orgán ani krajský soud nezabývaly otázkou, zda v jeho případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, neboť dne 10. 11. 2006 uzavřel manželství s občankou České republiky, či důvody pro vztažení překážky vycestování dle § 91 téhož zákona. Stěžovatel rovněž uplatňuje stížní důvod dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Má zato, že správní orgán nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť si pro své rozhodování neopatřil zprávu o dodržování lidských práv v Moldávii a břemeno dokazování zcela přesunul na osobu stěžovatele. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v podané žádosti o udělení azylu ze dne 2. 11. 2005 i v protokolu o pohovoru ze dne 16. 11. 2005 uvedl, že se v České republice zdržuje od roku 2000 a o udělení azylu žádá již potřetí ze stejných důvodů jako v minulosti (předchozí žádosti o udělení azylu byly stěžovatelem podány dne 9. 11. 2000 a 16. 11. 2001). Jako důvody žádosti o udělení azylu stěžovatel označil problémy se svým sousedem, který mu v opilosti zabil psa a zabitím vyhrožoval také samotnému stěžovateli, neboť jej viní ze smrti svého otce, který zahynul v podněsterském konfliktu. K takto uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť stěžovatel v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděl skutečnosti shodné či obdobné jako v žádostech předchozích. Základem rozhodnutí správního orgánu bylo tedy ověření splnění skutečností týkajících se důvodů uvedených v ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a nikoli důvodů obsažených v ustanovení § 12 či § 14 zákona o azylu. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, 9 Azs 135/2007 - 54 č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení § 12, a tedy i dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, což dále vylučuje rozhodování podle § 14 zákona o azylu (humanitární azyl), i podle § 13 zákona (sloučení rodiny). Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu byla také otázka rozhodování o překážce vycestování v případě, kdy žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, publikovaném na www.nssoud.cz, k tomuto uvedl: „Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu § 12, § 13 a § 14 téhož zákona je ve smyslu § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.“ V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu s odkazem na ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K této námitce Nejvyšší správní soud podotýká, že stížním důvodem obsaženým v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, nikoli správního orgánu, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodů uváděných stěžovatelem však již byla předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, ať už v jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS, či rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003. č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb. NSS. Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelem uplatněné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl. O návrhu stěžovatele, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je ve smyslu ustanovení § 32 odst. 5 zákona o azylu odkladným účinkem vybavena ex lege. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 63 Az 150/2005 - 34, zástupce z řad advokátů JUDr. Stanislav Blažek. Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna v celkové částce 4800 Kč, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 14. 3. 2007) podle § 11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, 9 Azs 135/2007 - 55 ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f), ve spojení s § 7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby je stanovena odměna 4200 Kč (2 x 2100 Kč), k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce stěžovatele se dne 13. 3. 2007 dostavil k nahlédnutí do soudního spisu a za tento úkon si vyúčtoval odměnu ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatele odměnu za tento úkon nepřiznal, neboť jej s přihlédnutím k nepříliš složitému právnímu základu věci, a existenci jednoznačné judikatury k dané problematice, posoudil jako součást přípravy zastoupení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. stát. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. září 2007 JUDr. Radan Malík předseda senátu