9 Azs 146/2007

Rubrum

9 Azs 146/2007 - 48 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele L. D. Q., zastoupeného Mgr. Lilianou Balašovou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2007, č. j. 28 Az 45/2006 - 25, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 25. 7. 2006, č. j. OAM-313/VL-10-HA08-2005. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že bylo zároveň vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí. Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy 9 Azs 146/2007 - 49 stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. V dané věci stěžovatel dle obsahu kasační stížnosti namítá zákonné důvody specifikované v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále pak vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu (včetně případné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost) měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a nakonec namítá i nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud se podle názoru stěžovatele dostatečně nezabýval tím, zda správní orgán postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Soud se podle něj nedostatečně zabýval skutečností, že stěžovateli v zemi jeho původu, tj. v Číně, hrozí pronásledování ze strany čínských policejních orgánů z důvodu jeho katolického vyznání. V květnu roku 2003 se podle svých slov měl stěžovatel zúčastnit mše v kostele, kterou chtěla policie zakázat. Z obavy před policejním zásahem pak už proto raději kostel nenavštěvoval. Měl se údajně připravovat na křest; tato příprava měla trvat asi dva týdny a měla spočívat v předčítání Bible. Katolickou víru si vybral sám jako tu pravou, neboť se ztotožňuje s jejími ideály. Katolická víra je však v jeho zemi zakázána, což také, spolu se strachem před postihem policie, byl důvod jeho odchodu z Číny. Stěžovatel proto namítá, že krajský soud řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Důvodem jeho odchodu do zahraničí byla totiž obava z pronásledování z důvodu náboženství. V Číně sice existuje 5 oficiálně uznaných náboženství, mezi něž patří i katolická víra, nic to však podle tvrzení stěžovatele nevypovídá o tom, jak se státní orgány chovají k jednotlivým příslušníkům víry. Policie proti nim zasahuje, někdy mohou být i zavřeni do psychiatrického ústavu. Proto v Číně působí katolická církev v podstatě v ilegalitě. Na základě svých zkušeností a ve světle zpráv o dodržování lidských práv v Číně se stěžovatel důvodně obává návratu 9 Azs 146/2007 - 50 do své vlasti. Stěžovateli nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedl ve své žádosti (pronásledování z důvodu katolického vyznání, obava z návratu), nesplňují podmínky uvedené v § 12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud pouze konstatoval závěry, ke kterým dospěl žalovaný správní orgán. V případě, že jeho žádosti nebude přiznán odkladný účinek, musí neodkladně opustit Českou republiku, což by pro něj znamenalo nenahraditelnou újmu. S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Otázkou tvrzené diskriminace a strachu z pronásledování pro katolické vyznání se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, publikovaném pod č. 903/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž kasační soud dospěl k závěru, že při nedostatku jiných důkazních prostředků k ověření tvrzení žadatele o azyl nelze pokládat otázky správního orgánu zaměřené na alespoň základní povědomosti o katolickém náboženství za nemístné a odpovědi takto získané za nepoužitelné v řízení, a pokud žadatel tvrdí, že je katolík, nicméně neví, co je to Bible, jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, je jeho tvrzení o diskriminovaném katolíkovi více než nedůvěryhodné. Tato judikatura dopadá i na případ stěžovatele, jehož výpověď při pohovoru ve správním řízení shledal správní orgán značně nevěrohodnou z důvodu neznalosti základních otázek spojených s křesťanstvím a s jeho vlastními náboženskými aktivitami. Tyto otázky byly stěžovateli ze strany správního orgánu položeny k ověření ryzosti a opravdovosti jeho náboženského přesvědčení. Tvrzení stěžovatele pak správní orgán posoudil jako účelová a dospěl k závěru, že příčinou odchodu stěžovatele ze země jeho původu nebylo pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení, ale spíše problémy ekonomického charakteru, a že stěžovatel podal žádost o azyl ve snaze legalizovat pobyt v České republice. Ve výpovědi stěžovatele se totiž vyskytly i další rozpory. K podobným případům se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře také dostatečně vyjádřil, konkrétně v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, www.nssoud.cz. Námitku stěžovatele dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační soud odmítl jako nepřípadnou, neboť stěžovatel v kasační stížnosti ani sám nespecifikoval, v čem by namítané vady řízení měly spočívat. Nepřezkoumatelným ve smyslu písm. d) citovaného ustanovení pak napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud taktéž neshledal, neboť rozhodnutí je řádně odůvodněno a je zcela srozumitelné. Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji posoudil ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji. Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle ustanovení § 107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení § 32 odst. 5 zákona o azylu). 9 Azs 146/2007 - 51 Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 8. listopadu 2007 JUDr. Radan Malík předseda senátu