9 Azs 20/2011

Rubrum

9 Azs 20/2011 - 66 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. L., zast. JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2011, č. j. OAM-2/ZA-ZA06-ZA04-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2011, č. j. 56 Az 2/2011 - 44, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Pěvě Skýbové, se sídlem Bartošova 4, Brno, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2 880 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2011, č. j. OAM-2/ZA-ZA06-ZA04-2011, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době. Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy 9 Azs 20/2011 - 67 stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. V podané kasační stížnosti však stěžovatel žádný konkrétní důvod v tomto smyslu neuvedl a jako důvody kasační stížnosti označil § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně přitom poukázal na to, že svoji vlast opustil z důvodů pronásledování, kdy na něho byl vyvíjen nátlak kvůli účasti a vystupování na mítincích, což krajský soud, jakož i žalovaný správní orgán, nesprávně vyhodnotil. Dále stěžovatel poukázal na své osobní problémy v zemi původu i na to, že argumentoval též humanitárními důvody (v souvislosti se svým špatným zdravotním stavem) s tím, že krajský soud dle jeho názoru nesplnil zákonnou přezkumnou funkci a svým rozhodnutím nenaplnil očekávání, které v soudní řízení vkládal. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve alespoň rámcově připomenout, že se v případě stěžovatele jedná o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou poté, co jeho první žádost ze dne 11. 9. 2006 byla zamítnuta, přičemž dané rozhodnutí bylo podrobeno soudnímu přezkumu před Městským soudem v Praze a následně i před Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost stěžovatele svým usnesením ze dne 14. 5. 2009, č. j. 9 Azs 96/2008 - 91, odmítl pro nepřijatelnost. Stěžovatel však poté namísto vycestování z území České republiky podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany; k jejím důvodům je potřeba s odkazem na předchozí soudní řízení připomenout, že stěžovatel nebyl v zemi původu nijak politicky činný a jeho problémy nebyly způsobeny žádným z azylově relevantních důvodů, což bylo ostatně potvrzeno i v nyní projednávané věci. Stěžovatel ke svým obavám z pronásledování nemá žádné důkazy a není schopen své obavy blíže konkretizovat ani vyjádřit svůj názor na současnou situaci v Arménii. Skutečnost, že s tamější situací není spokojen, ani jeho další osobní problémy (spočívající v tom, že v zemi původu nemá kde bydlet a nemá tam rodinu ani nikoho bližšího) 9 Azs 20/2011 - 68 nepředstavují žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Jakkoli je totiž jejím smyslem poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, či ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49, oba dostupné z www.nssoud.cz, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelem opakované důvody ohledně jeho pronásledování v zemi původu, jakož i jím zmiňovanou obtížnou osobní situaci, lze v kontextu výše uvedeného vnímat spíše jako snahu směřující k legalizaci pobytu na území České republiky. V tomto směru proto Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svoji setrvalou judikaturu, v níž se touto otázkou opakovaně zabýval a konstatoval, že se v žádném případě nejedná o důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám určuje poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky, což však nikdy nebylo účelem azylového řízení. Ohledně stěžovatelem namítaného pochybení v tom smyslu, jakým způsobem byla posouzena možnost udělení humanitárního azylu, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaný správní orgán potažmo krajský soud se danou možností zabývaly a jejich rozhodnutí se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení dané ustanovením § 14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53. Stěžovatel na jedné straně sice odkazuje na svůj špatný zdravotní stav, na druhé straně je však zřejmé, že se v České republice nijak systematicky neléčil, nedodržel stanovený termín operace (v březnu 2011) a ani nijak nezpochybnil, že by jeho léčení v zemi původu nebylo možné. Na základě uvedeného tedy nelze dovodit žádné pochybení ve smyslu výše uvedených limitů úvahy žalovaného správního orgánu aprobované krajským soudem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně 9 Azs 20/2011 - 69 nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni – advokátce JUDr. Pěvě Skýbové – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 2100 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč, tj. v částce 2400 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % ve výši 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám ustanovené zástupkyně stěžovatele do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. března 2012 JUDr. Radan Malík předseda senátu