9 Azs 206/2015

Rubrum

9 Azs 206/2015 - 21 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) N. K., b) nezl. O. K. a c) nezl. M. K., žalobkyně b) a žalobce c) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zast. Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Guldenerova 2339/28, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-61/ZA-ZA05-K08-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2015, č. j. 60 Az 6/2015 – 31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobci a), b) a c) (dále jen „stěžovatelé a), b) a c) nebo stěžovatelé “) domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-61/ZA-ZA05-K08-2015 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

I. Vymezení věci

2. Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně připomenout dosavadní vývoj v právě posuzované věci. Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 22. 1. 2015 stěžovatelka a) požádala o udělení mezinárodní ochrany, a to jménem svým a jménem svých dvou nezletilých dětí. Opustili svoji vlast dne 22. 12. 2014 z důvodu, že manžel jezdil 9 Azs 206/2015 za prací do Ruska, avšak naposledy mu nezaplatili za práci a o práci přišel. V Rusku byli s manželem další tři muži, které si najal. Poté, co jim nebylo zaplaceno, tito tři muži vymáhali peníze po manželovi a vyhrožovali rodině. Stěžovatelka a) se bála pouštět své děti do školy. Vyhrožovali, že jim zapálí dům. Nevěděla, kolikrát přišli k nim domů, nikdy u toho nebyla. Manželovi stěžovatelky a) bylo v Rusku slíbeno, že mu budou poslány peníze na účet, ale nic nedostal. Nebyla to oficiální práce. Pracoval na stavbách.

3. Na policii se neobrátili, protože by jim policie nepomohla. Zkušenosti s policií mají špatné, když sestru babičky, jakožto starou paní, někdo hodně zbil. Na policii ničeho nedosáhli. Pouze jim řekli, že neví, kdo to udělal. O přestěhování v rámci Ukrajiny neuvažovali, neboť by neměli kde žít, a potřebovali by k tomu také peníze.

4. V pohovoru stěžovatelka a) uváděla, že její matka je v České republice již 12 let, když se provdala za občana ČR a má zde trvalý pobyt. Ona jim vyřídila pozvání, a tak se rozhodli odjet. V P. žili u matky, která zjišťovala, jak to mají udělat ohledně pobytu. Proto požádali o azyl. V případě návratu do vlasti se obávají těch lidí, kteří jim vyhrožovali. Mohlo by se stát cokoli, třeba by mohlo být ublíženo dětem.

5. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka a) v žádné fázi azylového řízení nezmiňovala, že by se v zemi původu snažila realizovat sama či ve spojení s jinými osobami jakékoliv z politických práv, resp. svobod. Rovněž netvrdila, že by vyvíjela jakékoliv politické aktivity. Již z tohoto důvodu v případě stěžovatelky a) a jejích nezl. dětí absentovaly zákonné podmínky pro udělení azylu na podkladě § 12 písm. a) zákona o azylu.

6. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů v zákoně taxativně stanovených. Stěžovatelka a) v azylovém řízení netvrdila, že by se obávala, že ve své vlasti bude pronásledována z některého z diskriminačních důvodů vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu. K tvrzení, že její rodina byla pronásledována soukromými osobami, soud uvedl, že nemožnost dovolat se ochrany v zemi původu vyvozovala pouze z toho, že policisté nezjistili, kdo napadl sestru její babičky. Stěžovatelka a) se tedy nepokusila nijak řešit svou situaci na Ukrajině. Ze zpráv o zemi původu jasně vyplývá, že i proti postupu prokuratury lze uplatnit stížnost. Po zemi lze cestovat bez vědomí státních orgánů. Soud přisvědčil žalovanému, že v daném případě nebyly vyčerpány právní prostředky ochrany, které existují v zemi původu.

7. K otázce humanitárního azylu stěžovatelka a) uvedla, že tu má matku a nemůže pro legalizaci pobytu využít institutů upravených v zákoně č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto žádá o udělení azylu. Soud neshledal porušení žádných procesních ustanovení při rozhodování o možnosti udělení humanitárního azylu. Žalovaný své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Snahu stěžovatelů o pobyt s blízkým příbuzným v České republice lze jen stěží považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu.

8. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným i v tom, že u stěžovatelů nebyla shledána hrozba nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. K obavám z 9 Azs 206/2015 - 22 pokračování válečného konfliktu soud konstatoval, že stěžovatelé v zemi původu nepobývali v oblastech, v nichž konflikt hrozil.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného

9. Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

10. Stěžovatelé v kasační stížnosti rozporovali závěr o tom, že u nich nejsou splněny podmínky k udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Vyjádřili obavy, že manžel stěžovatelky a) a otec stěžovatelů b) a c) bude muset narukovat a zúčastnit se ozbrojeného konfliktu. V této souvislosti konstatovali, že žalovaný nepostupuje jednotně, neboť žadatelům z afrických zemí je azyl z těchto důvodů udělován. Dále nesouhlasí se závěrem, že u nich nebyla shledána hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a to ve spojitosti s válečnou situací v zemi původu.

11. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby stěžovatelům sám udělil azyl z humanitárních důvodů.

12. Žalovaný odkázal na průběh správního řízení a své rozhodnutí, ztotožnil se s napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že každá žádost je posuzována individuálně, plnění zákonem stanovené branné povinnosti je základní státoobčanskou povinností a situace na Ukrajině nedosahuje intenzity totálního konfliktu, k čemuž odkázal na související judikaturu.

13. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro její nedůvodnost.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

14. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

15. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

16. Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatelů, a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu.

17. Stěžovatelé odvozovali své azylové důvody od manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c). Tomu žalovaný (rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM- 9 Azs 206/2015 66/ZA-ZA05-K08-2015) mezinárodní ochranu neudělil. Krajský soud (rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 60 Az 5/2015 – 30) žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Z úřední činnosti je soudu známo, že kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením ze dne 7. 10 2015, č. j. 9 Azs 205/2015 – 23.

18. Předmětem přezkumu nynějšího řízení není rozhodnutí žalovaného, ani rozsudek krajského soudu týkající se manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c). Soud se tedy nemůže zabývat tím, zda žalovaný či krajský soud ve vztahu k manželovi a otci zohlednili veškeré relevantní skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 – 81). Stejně tak se soud nemohl zabývat tím, zda byly manželem stěžovatelky tvrzené skutečnosti hodnověrným způsobem vyvráceny a zda tedy krajský soud či žalovaný v uvedených rozhodnutích nepostupovali v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 66/2008.

19. Soud se proto zabýval pouze relevantními námitkami, které se týkají azylového příběhu stěžovatelů.

20. Nejprve se soud zabýval nesprávným posouzením podmínek pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 – 55).

21. Soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že žalovaný se problematikou udělení humanitárního azylu zabýval a své závěry dostatečně zdůvodnil.

22. Argumentace stěžovatelů v kasační stížnosti se omezuje na výtku, že otázka udělení humanitárního azylu pro obavy z narukování manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c) je žalovaným posuzována rozdílně a „pro příjem běženců z afrických zemí jde o otázku směrodatnou“. Platí, že každá žádost o mezinárodní ochranu je posuzována individuálně. Své tvrzení stěžovatelé ničím nedoložili. Není zřejmé, z čeho je dovodili, a soudu není ani z jeho úřední činnosti známa žádná okolnost, která by svědčila o jeho opodstatněnosti. Postup žalovaného tedy ani s ohledem na toto tvrzení nenese znaky libovůle.

23. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní. 9 Azs 206/2015 - 23 pokračování

24. Stěžovatelé dále naznačili, že jim měla být udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, neboť jim v souvislosti s válečnou situací na Ukrajině hrozí nebezpečí vážné újmy. Soud ani této námitce nepřisvědčil.

25. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS) nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“

26. K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.

27. Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec Jaseniv Pilny v Ivanofrankivské oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Soudu nejsou známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non- refoulement.

IV. Závěr a náklady řízení

28. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. 9 Azs 206/2015 P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. října 2015 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu