9 Azs 239/2017

Rubrum

9 Azs 239/2017 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: H. S., zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-145972-/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 4 A 49/2017 – 42, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon 9 Azs 239/2017 o pobytu cizinců“), o zajištění stěžovatele se stanovením doby zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalovaná při rozhodování o zajištění vycházela z podkladů, které měla k dispozici, mimo jiné z odborného vyjádření ze dne 21. 4. 2017 vztahující se k expertíze o pozměněném dokladu totožnosti a ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 21. 4. 2017, č. j KRPA-145972/ČJ-2017-000022 (dále jen „závazné stanovisko“), které bylo podkladem pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle tohoto stanoviska bylo možné vycestování stěžovatele na Ukrajinu.

3. Při rozhodování o zajištění byla dostatečně posouzena překážka vycestování, kterou stěžovatel spatřoval v obavě z války. Tato otázka byla řešena již v rámci řízení o správním vyhoštění a v době rozhodování o zajištění bylo známo, že vycestování je možné. Nelze vytýkat žalované, že se dostatečně nezabývala překážkami vycestování, neboť tyto skutečnosti byly posouzeny již v rámci řízení o správním vyhoštění a z nich žalovaná také vycházela.

4. Soud nesouhlasil s tím, že by text napadeného rozhodnutí neodpovídal zjištěným skutečnostem. Závěr, že stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, je podložen podklady obsaženými ve správním spisu. Žalované proto není možné vytýkat, že se podrobně nezabývala danými okolnostmi případu.

5. Tvrzení ohledně absence závazného stanoviska v době rozhodování o zajištění označil za nepravdivé, jelikož z obsahu správního spisu plyne, že v době rozhodování již bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění, jehož podkladem bylo i závazné stanovisko.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

7. Stěžovatel se neztotožnil s hodnocením provedeným městským soudem ohledně možnosti jeho vycestování. Citoval z rozhodnutí žalované i z napadeného rozsudku. Tvrzení, že žalovaná vycházela ze závazného stanoviska, je v rozporu s odůvodněním jejího rozhodnutí. Za situace, kdy odkázala na protokol o podání vysvětlení, bylo nutné tvrzení v něm obsažená podrobit kritice na podkladě závazného stanoviska. Žalovaná však v odůvodnění vůbec nezmínila, že by ze závazného stanoviska vycházela. K jeho existenci se vyjádřila až ve vyjádření k žalobě. Jedná se proto o novum, které neuvedla ve svém rozhodnutí, ačkoliv tuto skutečnost považuje za důležitou. Takovýto postup, kterým se pokusila napravit své vady, je nepřijatelný. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71. Městský soud měl odmítnout tento postup žalované, to však neudělal a naopak z něj vyšel.

8. V závěru kasační stížnosti navrhl, aby rozsudek soudu i rozhodnutí žalované byly zrušeny a aby věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. 9 Azs 239/2017 - 23 pokračování

9. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

11. Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda byly náležitě posouzeny překážky vycestování stěžovatele při rozhodování o jeho zajištění.

12. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud […] je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“

13. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné vydat a vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Smyslem tohoto pravidla je, aby za účelem správního vyhoštění nedocházelo k omezování osobní svobody těch osob, u nichž sledovaný účel nelze naplnit.

14. Nutností posuzovat možné překážky správního vyhoštění v řízení o zajištění, v situaci, kdy o vyhoštění již bylo rozhodnuto, se detailně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 – 22. Z něj plyne, že je povinností správního orgánu se „alespoň předběžně vypořádat s možnou překážkou realizace vyhoštění (vycestování) stěžovatele ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců, tj. zda stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti (včetně popravy, resp. zabití ze strany nestátních původců takové vážné újmy), dále v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, a konečně též ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti (tělesné integrity) z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ Z uvedeného tak plyne, že v případě, kdy již bylo o správním vyhoštění rozhodnuto a následně byl cizinec zajištěn, je potřeba předběžně posoudit možnost případného porušení zásady non-refoulement. 9 Azs 239/2017

15. Smyslem zásady non-refoulement je zabránit nebezpečí vážné újmy, která by mohla být v důsledku správního vyhoštění způsobena. Dle § 179 odst. 2 zákon o pobytu cizinců je vážná újma spatřována v případech toho nejcitelnějšího zásahu do lidského života či lidské důstojnosti.

16. Nejvyšší správní soud má za to, že v nynějším případě nemohlo dojít k porušení zásady non-refoulement. Stěžovatel překážku ve vycestování spatřoval v hrozící válce na Ukrajině, nic jiného neuvedl. Žalovaná v odůvodnění konstatovala (viz strana 5 napadeného rozhodnutí), že při rozhodování o zajištění vycházela z nashromážděných podkladů a ze skutečností sdělených stěžovatelem. K tomu lze dodat, že mezi podklady mimo jiné bylo závazného stanovisko. Žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné zásadní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebude moci být realizován. Nic tak nenasvědčovalo jakékoliv překážce ve vycestování. Městský soud posoudil (viz strana 5 napadeného rozsudku), že ze správního spisu byly žalované známy skutečnosti týkající se možnosti vycestování, ty byly řešeny v rámci řízení o správním vyhoštění. Závazné stanovisko, které bylo podkladem pro rozhodnutí o správním vyhoštění, z něhož nepochybně žalovaná vycházela, konstatovalo, že lze realizovat správní vyhoštění.

17. Soud shledává tvrzení stěžovatele uvedené v protokolu o podání vysvětlení natolik nekonkrétním, že pro účely posouzení překážky realizace správního vyhoštění, případně též možnosti vzniku vážné újmy dle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebylo nutné, aby žalovaná zabíhala do větších podrobností. Míra obecnosti posuzování důvodů dle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla zcela adekvátní k vyjádření stěžovatele v protokolu o podání vysvětlení. Žalovaná v procesu posuzování přítomnosti důvodů znemožňujících vycestování vycházela ze spisového materiálu. Soud ověřil, že jeho součástí bylo závazné stanovisko vydané dne 21. 4. 2017, tedy vydané před rozhodnutím o zajištění (22. 4. 2017).

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 – 51, konstatoval, že „[…] posouzení, zda je vycestování cizince možné (§ 179 zákona o pobytu cizinců), je především úkolem Ministerstva vnitra, které o tom podle § 120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. Povinnost úplného, přesvědčivě zdůvodněného a podloženého posouzení možnosti vycestování (vyhoštění) tak primárně stíhá Ministerstvo vnitra. Právě jeho úkolem je zabývat se v podrobnostech situací stěžovatele, jeho tvrzeními a okolnostmi jeho návratu na podkladě dostatečně aktuálních, věrohodných a adresných informací o zemi, do které má být daný cizinec navrácen. Závazným stanoviskem je potom vázána policie jako příslušný správní orgán, který rozhoduje o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění. Oproti tomu při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen předběžně a v obecné rovině vypořádat možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra; takový požadavek by ostatně neměl oporu v zákoně o pobytu cizinců ani v související judikatuře.“

19. S ohledem na okolnosti případu má soud za to, že žalovaná se v souladu s požadavky plynoucími ze zákona a z judikatury v rozhodnutí o zajištění dostatečně vypořádala s otázkou možné překážky realizace vyhoštění v podobě hrozby vážné újmy ve 9 Azs 239/2017 - 24 pokračování smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Podrobné posouzení možnosti vycestování je pak úkolem Ministerstva vnitra, které vydalo závazné stanovisko, z něhož žalovaná vycházela. V tomto stanovisku je posouzena otázka, zda v případě návratu na Ukrajinu hrozí vážné ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu ozbrojeného konfliktu (viz strana 3 závazného stanoviska). Ministerstvo vnitra vycházelo z Informací odboru azylové a migrační politiky zaměřené na oblast politické a bezpečnostní situace na Ukrajině, vojenské služby a vnitřně přesídlených osob. Závěrem konstatovalo, že v zemi původu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení žalované ani městského soudu. Kasační námitky nejsou tedy důvodné.

20. Soud považuje za bezpředmětnou námitku, že žalovaná se k existenci závazného stanoviska vyjádřila až ve vyjádření k žalobě. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaná se nedopustila nepřijatelného postupu, kdy by vady svého rozhodnutí napravovala až v přezkumném soudním řízení. Z jejího rozhodnutí je zřejmé, že ze závazného stanoviska vycházela. Pokud se pak ve vyjádření k žalobě vyjadřovala k zákonnosti svého postupu za výslovného použití termínu závazné stanovisko, nezavedla tím žádné novum, jak se domnívá stěžovatel. Na tuto situaci proto není přiléhavý ani rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 66/2008, na který je v kasační stížnosti odkazováno, neboť v nynějším případě žalovaná dodatečně nezhojovala tvrzený nedostatek svého rozhodnutí ve vyjádření k žalobě.

IV. Závěr

21. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.

22. O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly.

23. Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 15. 5. 2017, č. j. 4 A 49/2017 – 21, ustanoven zástupcem Mgr. Ing. Jakub Backa. Podle § 35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení, ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

24. Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní služby. Jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“), spočívající v podání kasační stížnosti, a jeden úkon dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, spočívající v poradě s klientem dne 18. 7. 2017 přesahující jednu hodinu. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], celkem za dva úkony dosahuje 9 Azs 239/2017 odměna za zastupování částky 6 200 Kč. Náhrada hotových výdajů je stanovena paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), v případě dvou poskytnutých úkonů jde o částku 600 Kč. S ohledem na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení § 35 odst. 9, věty druhé, s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 1 428 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. října 2017 JUDr. Radan Malík předseda senátu