9 Azs 27/2020 - 24

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: N. T. G., zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 A 166/2019 - 32, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 A 166/2019 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „žalovaný“), za který považuje zrušení již potvrzeného termínu na den 25. 9. 2019 k osobnímu podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vydání zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji. Žalovaný mu tento termín dne 5. 9. 2019 zrušil formou e-mailového sdělení, a to přestože si žalobce termín k podání žádosti objednal a byl mu potvrzen v srpnu 2019, ještě před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“).

2. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 ve výroku I. zamítl žalobu v části, v níž žalobce navrhl, aby zásah žalovaného, kterým zrušil žalobci přidělený termín pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, Vietnamská socialistická republika, byl nezákonný. Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen žalobci umožnit podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, Vietnamská socialistická republika, ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Městský soud nejprve dospěl k závěru, že se jedná o jednorázový zásah s trvajícími následky. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem nemůže žalobce požadovat vydání určujícího výroku, že žalovaný zásah byl nezákonný, pokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají nebo hrozí jeho opakování. V daném případě žalobou napadený úkon sice není zásahem trvajícím, trvají však jeho důsledky (žalobci nebylo umožněno podat žádost o pobytové oprávnění, ze stanoviska žalovaného k podané žalobě lze dovodit, že hrozí i jeho opakování). Žalobce byl výzvou při jednání dne 16. 1. 2020 vyzván k odstranění vad a specifikaci toho, čeho se žalobou domáhá, přičemž mu byl naznačen možný způsob rozhodování soudem a nutnost úpravy žalobního petitu. Protože žalobce svůj petit nezměnil, městský soud jeho žalobu na vyslovení deklaratorního závěru o nezákonnosti zásahu zamítl.

4. Městský soud však shledal důvodným žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal toho, aby uložil žalovanému povinnost umožnit mu podání žádosti. Podle § 181b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době, kdy si žalobce sjednal termín k podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platilo, že vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci jednoho roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování nebo zaměstnaneckou kartu.

5. Uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo do právního řádu vloženo zákonem č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 176/2019 Sb.“). Tento zákon nabyl účinnosti dnem 31. 7. 2019. Podle přechodných ustanovení v článku II bodu 7. zákona č. 176/2019 Sb. platí, že do dne nabytí účinnosti nařízení vlády stanovícího maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a žádostí o zaměstnaneckou kartu je maximálním počtem žádostí pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu počet žádostí, které byly na tomto zastupitelském úřadu podány v roce 2016.

6. Pokud jde o nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které stanovuje počet žádostí o zaměstnaneckou kartu mimo režim vysoce kvalifikovaný zaměstnanec počínaje dnem 1. 9. 2019 pro zastupitelský úřad České republiky v Hanoji na počet nula, toto nařízení bylo schváleno dne 26. 8. 2019 a nabylo účinnosti dne 1. 9. 2019.

7. Městský soud uvedl, že nemohl vycházet z rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, č. 3904/2019 Sb. NSS, a ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, neboť NSS se v nich vyslovil k právní úpravě platné pro rok 2018, tedy před novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. Neztotožnil se ani s obranou žalovaného, podle níž nebyla splněna zákonem požadovaná podmínka přímého zkrácení žalobce na jeho právech. Z hlediska platné a účinné právní úpravy žalobci svědčilo subjektivní právo podat osobně v rámci sjednaného termínu u zastupitelského úřadu žádost, ohledně níž postupoval zcela v souladu s § 169f zákona o pobytu cizinců. Následné zrušení již potvrzeného termínu žalovaným, byť s poukazem na obsah nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a jeho účinnost, soud shledal bezprostředním zásahem do práv žalobce.

8. Hodlá-li vláda zavést určitý typ regulace, která má fakticky povahu normativního právního aktu vztahujícího se na neurčitý počet adresátů a majícího obecnou povahu, nemůže tak činit prostřednictvím aktu interní povahy. To platí tím spíše, jedná-li se o opatření omezující právo jednotlivce na přístup ke správnímu orgánu. Zastupitelský úřad i žalovaný základ své argumentace plně založili na nařízení vlády a uzavřeli, že přidělování termínů k osobnímu podání žádosti bylo na základě nařízení vlády pozastaveno. Takové odůvodnění neobstojí. Usnesení ani nařízení vlády jako interní akt nemohlo z hlediska principu dělby moci nahradit právní předpis.

9. Žalobce byl oprávněn podat žádost v řádně přiděleném termínu, který mu byl potvrzen ještě před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Soud má za to, že toto právo nelze žalobci upřít proto, že vláda podmínky nařízením – byť na základě zákonného zmocnění – upravila později jinak. Správní orgány, které jsou vázány zákonem a ostatními právními předpisy, měly tedy v řízení o žalobcově žádosti postupovat tak, jako by žádné nařízení vlády neexistovalo, a dle zákona o pobytu cizinců umožnit žalobci podání žádosti v předem sjednaném termínu.

10. Zákonodárce v právní úpravě zakotvil takový režim, že do dne účinnosti nařízení vlády odpovídá maximální počet žádostí počtu přijatému v roce 2016, a tedy a contrario ode dne účinnosti nařízení vlády musí platit počet stanovený tímto nařízením, v případě žalobcem požadovaného pobytového oprávnění je tímto počtem nula. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, podle něhož novelizační zákon s uvedeným přechodným ustanovením byl ve Sbírce zákonů publikován již dne 16. 7. 2019 a žadatelé, kteří si sjednali termín podání žádosti po tomto datu, již mohli očekávat, že stanovený počet žádostí se může kdykoliv snížit přijetím nařízení vlády.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

11. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

12. Městský soud v napadeném rozsudku chybně vyhodnotil jednu z kumulativních podmínek nezákonného zásahu, a sice nezákonnost jednání veřejné správy. Závěr o splnění podmínky nezákonnosti vychází ze zcela chybné premisy, že nařízení vlády je aktem interní povahy a nikoliv obecně závazným právním předpisem (viz body 50. a 51. rozsudku).

13. Kromě toho jsou výroky I. a II. rozsudku ve vzájemném logickém rozporu z důvodu nesprávného použití § 87 s. ř. s. Žalobce na výzvu soudu při jednání před městským soudem vyjasnil, že zásah považuje za ukončený a domáhá se primárně deklarace jeho nezákonnosti, a pokud jde o uložení povinnosti zakázat žalovanému pokračovat v něm či obnovit stav před zásahem, ponechal žalobce rozhodnutí na úvaze soudu. V souladu se závěry rozsudku NSS ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48, došel městský soud k závěru, že žalobou napadený úkon není trvajícím, ale jednorázovým úkonem, jehož důsledky trvají, a žalobu v tomto rozsahu výrokem I. zamítl. V rozporu s týmž rozsudkem nicméně ve výroku II. napadeného rozsudku soud došel k nelogickému závěru, že přestože k nezákonnému zásahu podle výroku I. nedošlo, uložil žalovanému povinnost umožnit podání žádosti o povolení k pobytu ve lhůtě třiceti dnů. Tím soud brání důsledkům jednorázového úkonu, jehož nezákonnost ve výroku I. odmítl určit. Soud tak ve výroku II. rozhodl v rozporu s výrokem I. a nad rámec žaloby.

14. Nesprávná je i úvaha, že žalobce měl navrhnout výrok, kterým by se domáhal toho, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práva, popřípadě přikázal obnovit stav před zákazem, protože nebere v úvahu nedostatek pasivní legitimace žalovaného pro takovou žalobu. K takové žalobě je v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, pasivně legitimován samotný zastupitelský úřad a žaloba proti žalovanému by musela být odmítnuta jako nepřípustná.

15. Soud rovněž chybně vyložil přechodné ustanovení zákona č. 176/2019 Sb. Článek II bod 7. tohoto zákona i nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nabyly účinnosti ke stejnému datu 1. 9. 2019, takže přechodné ustanovení účinnosti vůbec nenabylo, a nelze jej tedy použít. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech, neboť mu nesvědčilo subjektivní právo podat osobně v rámci sjednaného termínu u zastupitelského úřadu žádost. Toto právo přestalo existovat s účinností nařízení vlády č. 220/2019 Sb., tedy dne 1. 9. 2019.

16. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Městský soud v bodě 39. cituje rozsudky NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, aby použití jejich závěrů odmítl s tím, že na rozdíl od právní úpravy účinné v době vydání citovaných rozsudků v nyní posuzované věci je již platné a účinné zákonné zmocnění dle novely zákona o pobytu cizinců č. 176/2019 Sb. Citované rozsudky NSS jsou nicméně použitelné a contrario právě v tom smyslu, že veřejná správa v projednávané věci respektovala citovanou judikaturu NSS a omezení příjmu žádostí o pobytové tituly v projednávané věci je založeno obecně závazným předpisem v podobě nařízení vlády na základě výslovného zákonného zmocnění.

17. Nesrozumitelně je formulován i samotný výrok I. napadeného rozsudku, když říká: „Žaloba se v části, v níž žalobce navrhl, aby zásah žalovaného, kterým […], byl nezákonný, zamítá.“ Je zřejmé, že ve výroku chybí výraz ve smyslu „aby soud určil, že“. Tuto chybu sice lze snadno překlenout výkladem, nicméně ve výrokové části rozsudku není zanedbatelná.

18. Žalobce se ve vyjádření kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V žalobě se domáhal jak konstitutivního, tak deklaratorního výroku, tedy aby byla deklarována jak nezákonnost zásahu a současně byl obnoven stav před zásahem. Stěžovatelův názor ohledně překročení žalobních námitek tedy není správný.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

19. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

20. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.

21. Stěžovateli lze přisvědčit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Odhlédne-li NSS od zjevné chyby v psaní, které se městský soud dopustil při formulaci výroku I., ve kterém opravdu za slovy „v níž žalobce navrhl“ chybí věta „aby soud určil, že“ (nebo jiná věta obdobného významu), i samotná argumentace městského soudu k výroku II. (a přeneseně i k výroku I.) je nepřesvědčivá a rozporná.

22. Městský soud sice v bodě 39. rozsudku správně poukázal na to, že se oproti právnímu stavu posuzovanému v rozsudcích NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31 již změnil právní stav, neboť v mezidobí byl novelizován zákon o pobytu cizinců, a to zákonem č. 176/2019 Sb. Tato novela včlenila do zákona o pobytu cizinců § 181b obsahující zákonné zmocnění vládě nařízením stanovit nejvyšší počet žádostí v tomto ustanovení specifikovaných.

23. Není však pravda, že by z těchto rozsudků NSS městský soud vůbec nevycházel, jak avizoval v bodě 39. Body 46. - 48. jeho rozsudku jsou téměř kopií bodů [46] - [48] rozsudku č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 (aniž by městský soud uvedl, že se jedná o citaci), v bodě 49. městský soud parafrázuje bod [58] výše uvedeného rozsudku. Velká část odůvodnění městského soudu k výroku II. je proto (nepřiznanou) citací z rozsudků, ze kterých městských soud podle svého tvrzení v bodě 39. nevycházel.

24. Navíc jeho úvaha, že z těchto rozsudků nelze vycházet, není správná. NSS v nich uvedl, že omezení počtu žádostí pouze na základě usnesení vlády není možné, a to ze dvou důvodů. Jednak kvůli chybějícímu zákonnému zmocnění v zákoně o pobytu cizinců, a dále kvůli formě, ve které bylo omezení obsaženo. V bodě [44] rozsudku č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, konstatoval, že usnesení vlády je „interní rozhodnutí, které nemá povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní závaznost vůči třetím osobám, neboť se jedná o stanovisko ukládající úkoly pouze členům vlády. Jde o běžný ústavně konformní prostředek, kterým vláda sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem.“

25. V září 2019, kdy došlo v projednávané věci ke zrušení předem domluveného termínu k podání žádosti žalobce, již byly účinné jak § 181b zákona o pobytu cizinců, tak nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Z výše uvedených rozsudků NSS lze tedy vycházet minimálně proto, že na základě nich může městský soud posoudit, zda byly podmínky pro omezení počtu žádostí nastíněné v těchto rozsudcích v projednávané věci naplněny.

26. Městský soud navíc ve svých citacích a parafrázích výše uvedených rozsudků NSS převzal i argumentaci, která se týkala usnesení vlády, a použil ji zcela nepřiléhavě na nařízení vlády. Jeho konstatování v bodech 48. a 50. napadeného rozsudku, že nařízení vlády je interním aktem, nikoli právním předpisem, je toho příkladem. V bodě 50. rozsudku městský soud přímo napsal, že „usnesení ani nařízení vlády jako interní akt nemohlo z hlediska principu dělby moci nahradit právní předpis.“ Takový přístup odporuje čl. 78 Ústavy, podle níž jsou právě nařízení tím druhem právních předpisů, jež vládě přísluší vydávat k provedení zákona a v jeho mezích. Městský soud nijak nevysvětlil, proč pokládá nařízení vlády za interní akt, a zjevně mezi usnesení vlády a nařízení vlády bez dalšího umístil rovnítko. Takový postup, neodůvodněný, rozporný s rozsudky NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 i 9 Azs 74/2019 - 31 a zejména s terminologií používanou Ústavou pro podzákonné právní předpisy vydávané vládou, je nepřezkoumatelný.

27. Nepřezkoumatelnosti se městský soud dopustil i v další části odůvodnění. Ačkoliv totiž dospěl v bodě 50. k závěru, že nařízení vlády č. 220/2019 Sb. je interním aktem, který proto neváže třetí osoby, v bodech 51. a následujících naopak své odůvodnění staví na tom, že toto nařízení vešlo v účinnost až od 1. 9. 2020, tedy až v době, kdy již měl žalobce potvrzen svůj termín k podání žádosti, a proto k němu správní orgány neměly přihlédnout. Není tak zřejmé, jestli je městský soud toho názoru, že nařízení vlády je interním aktem, které nemohlo nikoho vázat, a proto z něj nemohly vycházet správní orgány, anebo zdali se jedná o obecně závazný předpis, který však nelze aplikovat z časových důvodů.

28. Nepřezkoumatelně městský soud posoudil i účinnost novely zákona č. 176/2019 Sb. a její vliv na projednávanou věc. V bodě 36. napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, že zákon č. 176/2019 Sb. je obecně účinný od 31. 7. 2019, nicméně to podle městského soudu neplatí pro čl. II bod 7. Podle tohoto bodu [d]o dne nabytí účinnosti nařízení vlády vydaného podle § 181b odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, stanovícího maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat v rámci určitého časového období na příslušném zastupitelském úřadu, je maximálním počtem žádostí pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu počet žádostí, které byly na tomto zastupitelském úřadu podány v roce 2016. Pro účely organizace přijímání žádostí může Ministerstvo zahraničních věcí s ohledem na místní podmínky maximální počet žádostí poměrně rozložit do týdenních, měsíčních nebo čtvrtletních úseků. Ustanovení § 181b odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije obdobně. Čl. II bod 7. nabyl v souladu s čl. XIV písm. a) tohoto zákona účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tedy 1. 9. 2020. Téhož dne však nabylo účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., a proto čl. II bod 7. zákona č. 176/2019 Sb. nevyvolal žádné účinky, neboť zakotvoval pouze dočasnou úpravu platnou do dne nabytí účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které však nabylo účinnosti ve stejný den jako tato prozatímní zákonná úprava.

29. Úvaha městského soudu v bodech 36. a 53. rozsudku, ve které odkazuje na čl. II bod 7. a na pravidla v něm obsažená, je proto nepřezkoumatelná. NSS není jasné, jestli městský soud z tohoto článku vychází a co z něj pro projednávanou věc vyvodil, neboť z odůvodnění městského soudu není zřejmé, jestli si byl vědom toho, že čl. II bod 7. zákona č. 176/2019 Sb. a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nabyly účinnosti ve stejný den. Není pak zřejmé, jestli městský soud nevyvozoval žalobcovo právo sjednat si v srpnu 2019 termín k podání žádosti a právo, aby mu tento termín nebyl v září 2019 zrušen, právě z čl. II bodu 7. zákona č. 176/2019 Sb., a jasné ani není, jaký vliv na právní posouzení má podle jeho názoru § 181b zákona o pobytu cizinců, který byl účinný již od 31. 7. 2019. V bodě 54. napadeného rozsudku totiž městský soud uvedl, že „[ž]adatelé, kteří si termín sjednávali po 16. 7. 2019, sice mohli očekávat, že v mezidobí bude vydáno nařízení vlády, které jim podání žádosti znemožní, neboť se mohli seznámit s výše uvedeným přechodným ustanovením zákona, nicméně byl-li žalobci řádně sjednaný termín osobního podání žádosti potvrzen dříve, než ke změně právní úpravy fakticky došlo, nelze uzavřít, že v jeho případě žádné legitimní očekávání neexistovalo.“ V srpnu 2019, kdy si žalobce sjednal termín podání žádosti, však již byl zákon č. 176/2019 Sb. z velké části účinný, a to včetně § 181b, neboť pro toto ustanovení žádná výjimka z hlediska účinnosti v čl. XIV uvedena není.

30. Bude na městském soudu, aby se v novém rozhodnutí vypořádal s výše uvedenými názory NSS, dostatečně své závěry o nezákonnosti zásahu odůvodnil a zaujal jednoznačné stanovisko týkající se výkladu nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a jeho vlivu na projednávanou věc. Při úvahách o zákonnosti zásahu je namístě vycházet i z judikatury NSS, zejména z rozsudků č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, a vysvětlit, zda požadavky v nich nastolené byly splněny. Je rovněž nutné náležitě vysvětlit stav právní úpravy a v případě, že městský soud setrvá na svém názoru, odůvodnit, podle kterých předpisů žalobci náleželo právo si termín pro podání žádosti sjednat a nemít jej následně zrušený.

31. Úvahy NSS, pro které zrušuje rozsudek městského soudu, se týkají i výroku I. napadeného rozsudku, neboť ačkoliv je výrok I. sám o sobě pro stěžovatele příznivý, deklarace nezákonného zásahu ve výroku I. byla zamítnuta z důvodu trvajících následků zásahu, a tudíž i v této části odůvodnění městský soud posuzoval, zda se jedná o nezákonný zásah. Oba výroky jsou neoddělitelně spjaty s posouzením nezákonnosti napadeného zásahu a oba jsou stiženy nepřezkoumatelností. Kdyby NSS nepřistoupil ke zrušení výroku I., ale pouze by zrušil výrok II., mohlo by dojít k paradoxní situaci, kdy by odůvodnění k nezrušenému zamítavému výroku I. stále konstatovalo existenci nezákonného zásahu (ačkoliv deklarovat by jej městský soud nemohl pro trvající následky), přestože by městský soud ve výroku II. mohl dojít k závěru, že žalovanému nic přikazovat nebude, poněvadž se nejednalo o nezákonný zásah. Takový rozsudek by pak byl vnitřně rozporný. Je také nutné připomenout, že z výroku I. patrně několik slov vypadlo, jak bylo rozebráno výše. Za této situace proto NSS zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu.

IV. Závěr a náklady řízení

32. NSS proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud bude v souladu se závazným právním názorem NSS (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) povinen o žalobě rozhodnout znovu.

33. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení