9 Azs 278/2016

Rubrum

9 Azs 278/2016 - 24 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: S. Y., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, č. j. OAM-179/ZA-ZA04-P10-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 49 Az 45/2015 – 32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu azyl podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, doplňková ochrana podle § 14a téhož zákona se mu uděluje na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je obava stěžovatele z pronásledování (uvěznění) z důvodu konverze od islámu ke křesťanství. Žalovaný ji nevyhodnotil jako důvod k udělení azylu, proti čemuž stěžovatel brojil v žalobě. Byla mu udělena pouze doplňková ochrana, což nepovažuje za dostatečné.

3. Krajský soud jeho námitkám nepřisvědčil. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů. Stěžovatel řádně namítal pouze to, že mu hrozí pronásledování ze strany uzbeckých orgánů z důvodu konverze od islámu ke křesťanství, nikoli z důvodu samotné skutečnosti, že je křesťanem. Z ničeho nevyplývá, že by Uzbekistán trestal konverzi jako takovou nebo že by toleroval „společenské“ trestání původní náboženskou komunitou. Žalovaný shromáždil dostatek podkladů pro své 9 Azs 278/2016 rozhodnutí a správně je vyhodnotil. Také posouzení možného udělení humanitárního azylu soud vyhodnotil jako racionální, podepřené obsahem správního spisu a ztotožnil se s ním.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

4. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.). Tvrdí tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

5. Předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, respektive nedostatečně vypořádal otázky související s tím, že žalovaný porušil § 2, § 3, § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Taktéž nezkoumal, zda je Uzbekistán bezpečnou zemí původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a nevypořádal se s definicí pronásledování v § 2 odst. 7 téhož zákona.

6. Domnívá se, že splňuje podmínky k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný správní orgán i soud se v tomto ohledu spokojily pouze s obecnými a ničím nepodloženými konstatováními. Opakovaně zdůrazňoval, že má důvodné obavy o svůj život z důvodu konverze od islámu ke křesťanství a že přestup k jinému náboženství než islámu je v Uzbekistánu trestán odsouzením k trestu smrti bez soudu.

7. Má za to, že krajský soud uvedenou skutečnost záměrně zamlčel. Dále nesouhlasí s tím, že by v projednávané věci uvedl pouze obavy z pronásledování z důvodu samotné konverze, nikoli skutečnosti, že je křesťanem. Dle jeho názoru jsou tato tvrzení totožná. Žalovanému vytýká, že nevycházel ze zpráv o zemi původu a neaplikoval citované ustanovení. Jeho rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné.

8. Konečně tvrdí, že zmíněné skutkové okolnosti měly být brány v potaz také v rámci posouzení možného udělení humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona. Rozhodující orgány je nezohlednily a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná také z tohoto důvodu.

9. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a zopakoval důvody svého rozhodnutí, na jehož správnosti a zákonnosti setrval a ztotožnil se s ním i krajský soud. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

11. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. 9 Azs 278/2016 - 25 pokračování

12. Ve věcech mezinárodní ochrany se v souladu s § 104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.

13. V projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.

14. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

15. Veškerá tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými se dostatečně zabýval. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatečné odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

16. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru, že krajský soud dostatečně nevypořádal námitky porušení § 2, § 3, § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. V napadeném rozsudku k nim uvedl, že nesplňují požadavky na vymezení žalobního bodu, jelikož jde o pouhou citaci právních předpisů bez konkrétní argumentace vztahující se k projednávané věci. Svůj závěr opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, na který lze i na tomto místě odkázat. Vzhledem k tomu, že argumentaci, kterou stěžovatel rozvinul na jiných místech žaloby, vypořádal, jeho postupu není co vytknout.

17. Stěžovatel má pravdu v tom, že napadený rozsudek neobsahuje výslovnou reakci na námitky týkající se definice bezpečné země původu a pronásledování. Krajský soud neověřoval, zda se těmito definicemi zabýval žalovaný a ani sám je ve svém rozsudku neuvedl. Nicméně i tato žalobní tvrzení byla natolik obecná, že je nelze považovat za dostatečně vymezené žalobní body ve smyslu shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu. Stěžovatel neuvedl, že by snad rozhodující orgány vycházely z nesprávného uchopení uvedených pojmů a jakým způsobem se to mělo projevit v jeho věci. Není vůbec zřejmé, proč definice v rozhodnutích žalovaného a krajského soudu postrádal. Za těchto okolností nemohla skutečnost, že na jeho tvrzení krajský soud výslovně nereagoval, způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Především však nemohla mít vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele a tedy ani vést k přijatelnosti kasační stížnosti. Pro úplnost lze dodat, že z uvedených důvodů se problematikou věcně nezabýval ani Nejvyšší správní soud. 9 Azs 278/2016

18. Ani námitka, že se krajský soud dostatečně nezabýval možným udělením humanitárního azylu, nebyla opodstatněná. V napadeném rozsudku zdůraznil, že související úvahy žalovaného podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, což je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle ní je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srovnej krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 – 55). Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v těchto intencích, jeho odůvodnění vyhodnotil jako dostatečné a své úvahy srozumitelně a logicky vylíčil.

19. Také Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného za zcela dostačující. Možným udělením humanitárního azylu se zabýval, vzal v potaz veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a své související úvahy přezkoumatelně zdůvodnil. V návaznosti na stěžovatelovy kasační námitky lze dodat, že jeho obavy byly dle svého obsahu podřaditelné pod azylové důvody dle § 12 písm. b) zákona o azylu a institut humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona k řešení tvrzených problémů primárně neslouží. Jeho smysl spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Typicky se jedná o situace, kdy je žadatel o mezinárodní ochranu zvláště těžce postižený či nemocný nebo přichází z oblastí postižených humanitární katastrofou.

20. Krajský soud nepochybil ani tím, že se na základě podané žaloby nezabýval tvrzenou obavou z pronásledování z důvodu křesťanského vyznání stěžovatele. Byť lze obecně souhlasit, že tvrzení o konverzi od islámu ke křesťanství v sobě obsahuje také informaci o tom, že se stěžovatel stal křesťanem, jeho argumentaci je třeba vnímat ve světle projednávané věci. Žaloba projednatelnou námitku týkající se těchto stěžovatelových obav neobsahovala.

21. Předně je třeba uvést, že žalovaný se tvrzenou obavou stěžovatele z pronásledování kvůli křesťanskému vyznání podrobně zabýval. Vycházel ze zpráv o zemi původu, ze kterých zjistil, že v Uzbekistánu je oficiálně uznávána svoboda náboženství, ale fakticky jsou tolerovány pouze tradiční a známé církve. Samotný akt konverze by oficiálně neměl být problematický, šíření křesťanské víry je nicméně většinovou společností chápáno jako šíření západních hodnot a není dobře tolerováno. Na druhou stranu v Uzbekistánu žije celá řada lidí, kteří tvrdí, že jsou křesťané a nejsou za svoji víru nijak postihováni. Někteří aktivní členové bývají sledováni a pronásledováni, o cíleném pronásledování všech osob křesťanského vyznání však nelze učinit závěr. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není aktivním ani čelním představitelem církve či misionářem, dospěl žalovaný k závěru, že nelze předjímat jeho pronásledování z náboženských důvodů (dále srovnej str. 3 odst. 6 až str. 4 odst. 2 rozhodnutí žalovaného). 9 Azs 278/2016 - 26 pokračování

22. Stěžovatel na odůvodnění žalovaného reagoval pouze poměrně obecným tvrzením, že v Uzbekistánu je konverze od islámu k jakémukoli jinému náboženství tvrdě trestána a z celé žaloby je zřejmý důraz právě na akt konverze od islámu k jinému náboženství (viz zejména bod IV., odst. 2 a 4). Za popsaných okolností skutečně nelze pouhou informaci, že je křesťanem, vyhodnotit jako žalobní bod směřující proti závěrům žalovaného. Vzhledem k tomu, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, postupoval v projednávané věci v souladu se zákonem.

23. Krajský soud správně posuzoval pouze relevanci konverze jako takové. Jeho věcnému hodnocení nemá Nejvyšší správní soud co vytknout, neboť ze zpráv o zemi původu vyplývá, že samotná konverze problematická není. Je to naopak tvrzení stěžovatele o tom, že uzbecké orgány netolerují žádný odklon od islámu, které správnímu spisu neodpovídá. Již žalovaný vysvětlil, že tradiční a známé církve tolerovány jsou (viz bod [21] tohoto rozsudku), a takto zjištěný skutkový stav má ve spise oporu (viz zejména Informaci MZV ze dne 6. 8. 2013, č. j. 1109405/2013-LPTP). Sám stěžovatel na podporu svých tvrzení žádný důkaz nepředložil. Lze tedy uzavřít, že konverze od islámu ke křesťanství obecně důvodem pronásledování není.

IV. Závěr a náklady řízení

24. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 1. prosince 2016 JUDr. Radan Malík předseda senátu