9 Azs 406/2017

Rubrum

9 Azs 406/2017 - 29 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: a) I. G., b) nezl. A. H., zast. zákonnou zástupkyní žalobkyní a), obě zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2016, č. j. OAM-28/ZA-ZA11-LE23-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2017, č. j. 32 Az 39/2016 – 56, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátu se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 365 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se obě žalobkyně (dále také stěžovatelky“) domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

I. Vymezení věci 9 Azs 406/2017

2. Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatelka a) podala jménem svým a své nezletilé dcery [stěžovatelka b)] dne 13. 1. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V doplnění žádosti a následném pohovoru uvedla, že obě jsou státními občankami Ukrajiny, ukrajinské národnosti, poslední bydliště měly v Rovenské oblasti. Stěžovatelka a) je pravoslavného náboženského vyznání, nebyla nikdy členkou žádné politické stany či organizace. Je rozvedená a má problémy s bývalým manželem. Do České republiky obě přicestovaly autobusem přes Polsko dne 3. 12. 2015, neboť stěžovatelka a) má v tuzemsku matku, která zde žije již 12 let. Uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá proto, že by v ČR chtěla žít se svou matkou a pomáhat jí, přičemž na Ukrajině nikoho nemá a nechce se tam vracet do špatných podmínek.

3. Žalovaný se po nastínění skutkového stavu věci následně v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 - § 14b zákona o azylu. Při svém rozhodování vycházel z výpovědí stěžovatelky a) a informací, které shromáždil v průběhu správního řízení o situaci na Ukrajině, zejména ve vztahu k situaci politické, bezpečnostní a stavu dodržování lidských práv. Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Snahu o legalizaci pobytu, ekonomickou nouzi a nedostatek sociálního zázemí v zemi původu nelze zákonným důvodům pro udělení jakékoliv formy mezinárodní ochrany podřadit.

4. Krajský soudu neshledal vadu nedostatečného zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka a) neuvedla žádné relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možné učinit závěr o tom, že ona nebo její dcera byly v zemi původu pronásledovány ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu nebo že by mohly mít důvodnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, jejichž výčet je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další.

5. Skutečnosti, že se na Ukrajině nemá kam vrátit a nemá tam žádné ekonomické ani sociální zázemí, nelze podřadit taxativně uvedeným důvodům pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 zákona o azylu.

6. Při výjezdu ze země původu a návratu do ní neměla stěžovatelka a) žádné potíže se státními orgány, bez problémů získala vízum pro sebe i dceru. Žádost o mezinárodní ochranu nepodala ihned po svém příjezdu do ČR, ale až poté co si s matkou společně „užijí vánoční svátky“. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81 a ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51, v nichž se uvádí, že „[o]azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ (srov. také rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004 – 50).

7. Za správné a zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné, krajský soud považoval i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. K 9 Azs 406/2017 - 30 pokračování udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v posuzovaném případě shledán zákonný podklad, neboť stěžovatelky nejsou rodinnými příslušnicemi azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo § 14 zákona o azylu.

8. Obdobně nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Mezinárodní ochrana není a nikdy nebyla univerzálním nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60).

9. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žalovaný přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že rodinná, sociální, ekonomická situace a zdravotní stav stěžovatelek (uvedené skutečnosti zhodnotil na straně 7 napadeného rozhodnutí) nenaplňují důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu.

10. Krajský soud také odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož vyplývá, že: „[S]mysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

11. Neshledal žádné skutečnosti, které by žalovaný v rámci své volné úvahy nezhodnotil, či pochybil v takovém rozsahu, že by soud vedly ke zrušení výroku o neudělení humanitárního azylu.

12. Stěžovatelky nesplnily ani předpoklady pro udělení tzv. doplňkové ochrany § 14a a § 14b zákona o azylu. Pokud jde o bezpečnostní situaci, žalovaný uvedl, že v době rozhodování o jejich žádosti na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož 9 Azs 406/2017 důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovatelkám za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Konstatoval, že zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě Ukrajiny, ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná a stabilní. Vyhodnotil, že stěžovatelky pocházejí ze západní části Ukrajiny, z Rovenské oblasti, která je od těchto dvou oblastí velmi vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně zasažena. Ostatně stěžovatelka a) sama uvedla, že jejich obce se válka netýká, je tam klid, utrpěla pouze ekonomika.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

13. Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelky kasační stížností, jejíž důvody podřazují pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

14. Namítají, že žalovaný jejich žádostem o mezinárodní ochranu nevyhověl mimo jiné, proto, že stěžovatelka a) může po svém bývalém manželovi vymáhat vyživovací povinnost soudní cestou. Žalovaný však neuvedl, na jakém právním základě tento závěr učinil, a tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

15. Ve spojení se skutečností, že pro nezletilou stěžovatelku b) není možno zajistit dostatečnou obživu v zemi původu, to znamená ohrožení jejího života a zdraví, tedy nárok na humanitární azyl. I v případě existence vyživovací povinnosti otce nezletilé v zemi původu, by stěžovatelka a) musela vydat nemalé náklady na domožení se práva cestou soudní, na což prostředky nemá. S ohledem na výkon práce otce v jiné zemi je zřejmé, že nedojde k faktickému plnění tvrzené vyživovací povinnosti.

16. Správní orgán v souvislosti s probíhajícím ozbrojeným konfliktem v zemi původu dostatečně nezvážil, že v daném případě se jedná o situaci hodnou zvláštního zřetele, neboť posuzovanými osobami jsou dvě ženy (matka s nezletilou dcerou), tedy osoby zvlášť zranitelné.

17. Popsanou problematikou se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře ještě nezabýval a kasační stížnost proto přesahuje vlastní zájmy obou stěžovatelek. Závěry správního orgánu o vyživovací povinnosti v jiné zemi je nutno podložit alespoň odkazem na zahraniční právní normu. V opačném případě nemají závěry správního orgánu oporu a jejich rozhodnutí nelze přezkoumat.

18. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soud k dalšímu řízení.

19. K jediné kasační námitce spočívají v nesprávném hodnocení možnosti udělit humanitární azyl, žalovaný ve vyjádření konstatuje, že tvrzení o existenci vyživovací povinnosti otce k nezletilému dítěti nebylo pro napadenou úvahou stěžejní skutečností.

20. Tvrzení o existenci vyživovací povinnosti v zemi původu vychází nejen z informací správnímu orgánu obecně známých z jeho úřední činnosti, ale také z výpovědi samotné stěžovatelky. Ta při pohovoru na otázku „[ž]ádala jste o stanovení výživného na dceru u soudu?“ odpověděla „[n]e, na soud jsem se neobrátila, i když vím, že nějaké peníze má, které by mi mohl platit. Neobrátila jsem se na soud kvůli tomu, že jsem měla strach, že mi nedá souhlas s vycestováním dcery do zahraničí. Trvalo mi dva roky, než jsem od něj tento souhlas dostala, 9 Azs 406/2017 - 31 pokračování abych mohla s dcerou odjet. Také z toho důvodu bývalý manžel má stále v mém domě popisku. Nejdříve jsem si myslela, že když bude pracovat v Polsku, bude nám finančně pomáhat, a když jsem viděla, že nemá zájem a peníze neplatí, nejdříve jsem ho chtěla odhlásit. Ale pak jsem si to rozmyslela, protože jsem si říkala, že když se k němu budu špatně chovat, tak on mi také bude dělat zle a nemusel by mi vyhovět s tím souhlasem pro vycestování dcery.“

21. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má nejen o existenci vyživovací povinnosti rodičů k nezletilému dítěti, ale i o existenci dalších rodičovských práv a povinností, poměrně konkrétní povědomí. Za této situace je absurdní správnímu orgánu vytýkat, že svoji úvahu o vyživovací povinnosti otce nezletilé žadatelce neopřel o konkrétní normy ukrajinského právního řádu. Stěžovatelka a) o vyživovací povinnosti otce otevřeně hovoří, avšak ve snaze vyhnout se dalším konfliktům s ním ji neuplatňuje.

22. Závěr správního orgánu, že je pouze rozhodnutím žadatelky po svém bývalém manželovi tuto povinnost nevymáhat soudní cestou, je tak správným a logickým vyústěním toho, co stěžovatelka a) při pohovoru sama tvrdila.

23. Soud se neudělením humanitárního azylu zabýval a žádné pochybení neshledal, což podrobně odůvodnil v napadeném rozsudku. Humanitární azyl slouží pro mimořádné situace, například humanitární katastrofu způsobenou ať už lidskými či přírodními faktory. Ani případná neexistence vyživovací povinnosti, ať už se pojí s nedostatkem pracovních příležitostí na Ukrajině či ve spojení s jinými obavami, takovým důvodem není.

24. Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně jako nedůvodnou zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

25. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

26. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

27. V projednávané věci stěžovatelky nepředestřely žádnou otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů, a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani z úřední povinnosti z obsahu spisů, resp. ani z popisu skutečnosti samotnou stěžovatelkou a). Veškeré azylově relevantní důvody, a to včetně možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů, pojednal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval, 9 Azs 406/2017 a jaké právní závěry vyvodil. Samotný nesouhlas s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci, ještě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného jsou náležitě odůvodněna.

28. Dle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatelek nepřesahuje jejich zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.

29. Zpochybňuje-li stěžovatelka a) postup žalovaného, resp. krajského soudu, že se nedostatečně zabývaly otázkou neudělení azylu z humanitárního důvodu, nelze s ní souhlasit.

30. Není pravdou, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí opřel neudělení humanitárního azylu výhradně o skutečnost, že stěžovatelka může vymáhat vyživovací povinnost k nezletilé dceři na bývalém manželovi soudní cestou. Stěžovatelka a) z okrajového tvrzení správního orgánu, dle kterého je pouze jejím rozhodnutím tuto povinnost po bývalém manželovi nevymáhat [navíc vycházejícího zcela z jejích vlastních tvrzení, (srov. protokol o pohovoru ze dne 18. 1. 2016, založený na l. č. 17 správního spisu) ] účelově vytváří nosné důvody pro neudělení humanitárního azylu.

31. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný jednak poukázal na nenárokový charakter humanitárního azylu (viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 36/2005 - 48) a více než půl strany textu věnoval podrobnému objasnění skutkové situace stěžovatelek, včetně jejich zdravotního stavu, situaci v zemi původu a rodinných vazeb. Jak z rozhodnutí správních orgánů, tak ze spisového materiálu vyplývá, že nezletilá navíc není odkázána pouze na vyživovací povinnost otce, její matka stěžovatelka a) je zdravá a práce schopná (sama v pohovoru uváděla, že pracovala v Polsku, všechny úvěry splatila), finančně ji pomáhala i matka. Kromě otce nezletilé žije v zemi původu i babička nezletilé (z otcovy strany), která s péči o nezletilou stěžovatelce a) v době její nepřítomnosti také vypomáhala.

32. Dle konstantní judikatury je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48).

33. Žádné takové deficity Nejvyšší správní soud nenalezl. Pro udělení humanitárního azylu totiž nejsou ekonomické obtíže v zemi původu vůbec relevantní (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, rozsudek ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2005 – 65). 9 Azs 406/2017 - 32 pokračování

34. Tvrzení, dle kterého správní orgány, potažmo krajský soud, pominuly, že ozbrojený konflikt na Ukrajině se týká zvlášť zranitelných osob, se míjí se zjištěným skutkovým stavem i rozhodovacími důvody. Je totiž zcela nesporné, že stěžovatelky pocházejí ze západní části Ukrajiny, z Rovenské oblasti, která je od oblastí zasažených ozbrojeným konfliktem velmi vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně zasažena.

IV. Závěr a náklady řízení

35. Za těchto okolností soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek, a proto ji ve smyslu § 104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

37. Stěžovatelkám byl usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 32 Az 39/2016 - 17, ustanoven zástupcem pro řízení před krajským soudem JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové. Dle § 35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení, ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

38. Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby náleží zástupci stěžovatelek mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu]. V dané věci se jednalo o zastoupení dvou osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu osobu původně ve výši 3100 Kč upravena podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu (tzn. snížena o 20 %) a činí tak 2 480 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou osobu (dikce citovaného ustanovení je jednoznačná v tom, že advokátovi náleží při společných úkonech zastupování více osob odměna za každou takto zastupovanou osobu, celkem tedy 2 x 2480 Kč). Tato odměna se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy zástupci stěžovatelek náleží 5 260 Kč. S ohledem na skutečnost, že JUDr. Ing. Šalda je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny dle § 35 odst. 9, věty druhé, s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 1105 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce činí 6 365 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. 9 Azs 406/2017 V Brně dne 20. února 2018 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu