9 Azs 42/2017

Rubrum

9 Azs 42/2017 - 33 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: R. P., zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M.eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. OAM-32/LE-LE05- LE05-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2016, č. j. 78 Az 17/2016 – 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

I. Vymezení věci

2. Předmětem sporu je jednak otázka řádně zjištěného skutkového stavu a s tím související nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, dále i otázka právního posouzení věci krajským soudem. 9 Azs 42/2017

3. Krajský soud ze spisu ověřil, že žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí stěžovatele. Skutkový stav měl za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu.

4. Stěžovatel spatřoval důvod pro udělení mezinárodní ochrany zejména ve skutečnosti, že mu v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí povolání do armády. Soud při posuzování této obavy vycházel z dosavadní judikatury, ze které vyplývá, že obecně není možné požadavek státu na brannou povinnost považovat za nelegitimní, naopak její odmítání nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, a to ani v případě, že by dotčená osoba mohla být pro nenastoupení ke službě nebo dezerci trestána (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 − 44).

5. Požadavek na vojenskou službu tak sám o sobě v rozporu se základními lidskými právy není, a to ani v případě, že by byl její výkon spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. K opačnému závěru by mohlo dojít pouze v případech vymezených např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94 − 27, pokud by se stěžovatel musel podílet na bojových akcích, z hlediska mezinárodních společenstvích obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.), a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život.

6. Soud uvedl, že z citovaných zpráv mezinárodních organizací nevyplývá, že by k porušování lidských práv či páchání válečných zločinů na Ukrajině mělo docházet paušálně či cíleně. Námitky stěžovatele v tomto smyslu proto považoval za nedůvodné.

7. Dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, lze za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině uložit trest 2 – 5 let nepodmíněného odnětí svobody, ovšem pouze v případě, kdy si povinná osoba převezme povolávací rozkaz. Takto vymezená trestní sazba zcela odpovídá obdobným trestům ukládaným jinými státy, včetně České republiky (srov. např. trestný čin nenastoupení mimořádné služby v ozbrojených silách dle § 373 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném pro projednávanou věc, dle něhož lze obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozmezí 1 - 5 let). Stěžovatel si dosud žádný z doručovaných povolávacích rozkazů nepřevzal a reálné nebezpečí mu tak nehrozí.

8. K případné legalizaci pobytu a práce stěžovatele na území České republiky soud zdůraznil, že výčet důvodů pro udělení azylu je taxativní. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění, jehož institutů mohl a může stěžovatel využít.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného

9. Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 9 Azs 42/2017 - 34 pokračování

10. Namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, dovodil-li, že § 3 správního řádu neukládá žalovanému správnímu orgánu povinnost zabývat se podrobně veškerými aspekty uváděnými stěžovatelem. Konkrétně namítá, že správní orgán nepostupoval eurokonformním způsobem, neboť při aplikaci § 14a zákona o azylu nezohlednil požadavky vyplývající z čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (dále jen „kvalifikační směrnice“). V této souvislosti cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, dle kterého existují-li skutečnosti, na jejichž základě lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, musí tyto skutečnosti v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.

11. Stěžovatel má povinnost tvrzení, správní orgán je však povinen zajistit všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu pak je, aby na takové důkazy správní orgán upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost.

12. Žalovaný správní orgán pochybil, protože řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které stěžovatel v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl, ani k nim neprovedl žádné důkazní prostředky. Tím porušil svou povinnost vykládat shora uvedená ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem.

13. Stěžovatel má obavu, že v případě návratu na Ukrajinu bude muset nastoupit do armády, což představuje důvod relevantní z hlediska § 14a zákona o azylu (stěžovatelova matka pochází ze západu Ukrajiny a jeho otec naopak z Doněcké oblasti ovládané povstalci). V případě nástupu do armády by byl tedy stěžovatel nucen účastnit se ozbrojených akcí proti skupině, do které spadá i jeho otec (k této skutečnosti se žalovaný správní orgán žádným způsobem nevyjádřil, ani si neopatřil žádné důkazní prostředky).

14. Krajský soud nezákonný postup správního orgánu aproboval, neboť uváděné důvody považoval za irelevantní. Krajský soud odmítl, že by na Ukrajině docházelo k vnitřnímu konfliktu a při posuzování této otázky nezohlednil specifické okolnosti případu.

15. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

16. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava stěžovatele z povolání do ukrajinské armády, případně z postihu v případě nenastoupení do armády a také obava z bezpečnostní situace v místě bydliště. Současně uvedl, že chce v tuzemsku pracovat a vydělávat peníze. Na Ukrajině není práce a žádná perspektiva.

17. V průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že stěžovatel vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. 9 Azs 42/2017

18. Žalovaný zdůrazňuje, že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem. Tuto zásadu uznává mimo jiné i Úmluva o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence z roku 1951), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Obdobně i UNHCR ve svém stanovisku ze dne 1. 10. 1999 uvádí, že všeobecně se uznává, že státy jsou oprávněny žádat po svých občanech splnění vojenských povinností a občané jsou povinni je vykonat. Stěžovatel je ukrajinské národnosti a nepatří k žádné diskriminované skupině obyvatel.

19. S odkazem na použité a citované informační zdroje uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí, jakož i na skutečnosti obecně známé, například ze zpravodajství či běžně dostupných médií, není žádný důvod domnívat se, že by došlo ke zhoršení bezpečnostní situace, panující ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena, a to tak, že by se rozšířil i do dalších části země. Konkrétně se jedná o případné ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní.

20. Stěžovatel pochází ze západní části země, ze Lvovské oblasti, která je velmi vzdálená od ozbrojených střetů a bezpečnostní situace se tu nijak nezměnila. Tohoto západoukrajinského regionu se zmíněná bezpečnostní situace vůbec netýká, přičemž zde v současnosti nadále pobývají jeho rodiče.

21. Žalovaný považuje žádost o mezinárodní ochranu za zjevně účelovou. Uvádí, že stěžovatel dle svého prohlášení odjel z Ukrajiny na jaře v roce 2013 a poté se tam již nikdy nevrátil, neboť mu skončila platnost víza. V pohovoru ze dne 23. 3. 2016 uvedl, že v ČR žije již 12 let.

22. Stěžovatel byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců po dobu od 18. 3. 2016 do 5. 7. 2016. Dle informací poskytnutých Policií ČR byl dne 13. 3. 2016 kontrolován policejní hlídkou, nepředložil žádný doklad k prokázání totožnosti a z toho důvodu byl také zajištěn. Lustrací z dostupných evidencí bylo zjištěno, že již dne 24. 1. 2013 mu bylo uloženo správní vyhoštění, a to na dobu tří let. Stěžovatel z území České republiky nevycestoval a nadále se zde zdržoval bez cestovního dokladu a platného víza či jakéhokoliv jiného oprávnění. Z těchto důvodů byl 14. 3. 2016 opět zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Následně dne 14. 3. 2016 požádal o mezinárodní ochranu. K legalizaci svého pobytu v ČR žádné kroky nepodnikl.

23. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost dle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl, popřípadě zamítl pro její nedůvodnost.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

24. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

25. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní 9 Azs 42/2017 - 35 pokračování vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

26. Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.

27. Nejprve se zabýval nesprávně zjištěným skutkovým stavem žalovaného a s tím související nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž krajský soud přezkoumal rozhodnutí správního orgánu, které nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil by vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 − 91).

28. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu (správního orgánu) je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

29. Veškerá výše uvedená kritéria obě napadená rozhodnutí splňují. Jedná se o srozumitelná rozhodnutí opřená o vyčerpávající odůvodnění, ze kterých je zcela zřejmé, proč krajský soud i žalovaný rozhodli tak, jak je uvedeno ve výroku obou rozhodnutí.

30. Ze strany žalovaného byly získány všechny potřebné informace, reálie o zemi původu a správní orgán unesl své důkazní břemeno, přičemž je patrné, že se i krajský soud pečlivě zabýval celým správním spisem (odkaz na správní spis je v rozsudku uveden opakovaně). Žalovaný si obstaral zprávy od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období od 16. 2. 2015 do 15. 9. 2015, dále výroční zprávu Amnesty Inetrnational 2014/2015, výroční zprávu Human Rights Watch 2016, jakož i informace od Ministerstva zahraničních věcí ČR a další zprávy popisující průběh ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny. Situace stěžovatele byla hodnocena individuálně, nebyly zjištěny žádné pochybnosti, tedy ani ty ve prospěch stěžovatele. O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu v dané věci nelze hovořit, neboť rozsudek není nesrozumitelný ani netrpí nedostatkem důvodů rozhodnutí.

31. Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.

32. Nejvyšší správní soud nezákonné hodnocení věci neshledal. Zcela se ztotožňuje se závěry krajského soudu. Stěžovatel neuvedl žádné důvody, které by svědčily udělení jakékoliv formy mezinárodní ochrany. Nejsou-li v průběhu řízení tvrzeny relevantní skutečnosti, není povinností správního orgánu je dokazovat. Subjektivní přesvědčení stěžovatele, tj. obava z nástupu vojenské služby, samo o sobě azylově relevantní důvodem není. 9 Azs 42/2017

33. Listinné důkazy přiložené ve správním spise stejně jako odůvodnění rozhodnutí svědčí o tom, že správní orgán vycházel při rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze všech dostupných informací v souvislosti s politickou a bezpečnostní situací a zjištěním stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.

34. Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu bude nucen nastoupit vojenskou službu. Problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní. Soud připomíná, že ve stěžovatelově situaci nejde o odepření vojenské služby, neboť povolávací rozkaz mu ještě nebyl doručen.

35. K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28; usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31. Stěžovatel pochází ze západní části země, z obce Drogobyč ve Lvovské oblasti, která je velmi vzdálená od ozbrojených střetů a bezpečnostní situace se tu nijak nezměnila.

36. Stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal cca po třech letech pobytu na území, a to v souvislosti s jeho zajištěním za účelem vyhoštění ze země. Jeho žádost považuje soud za zjevně účelovou.

IV. Závěr a náklady řízení

37. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu § 104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

38. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. června 2017 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu 9 Azs 42/2017 - 36 pokračování