9 Azs 448/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: U. N., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2018, č. j. KRPA-390120-17/ČJ- 2018-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 2 A 98/2018 - 38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2018, č. j. KRPA-390120-17/ČJ-2018-000022, kterým byl podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, neboť nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. V žalobě stěžovatel především namítal, že žalovaná dostatečně a přezkoumatelně nevyhodnotila otázku možné aplikace zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, k níž nepřistoupila z důvodu nedůvěry k osobě stěžovatele s ohledem na to, že nevycestoval z území České republiky v době, která mu byla stanovena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění. Dle stěžovatele nebyla dostatečně postižena jeho pobytová historie i individuální skutkový stav věci, kdy se zdržel na území ČR po vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění spíše kratší dobu, tj. cca 2 měsíce. Žalovaná tak měla namísto omezení stěžovatelovy osobní svobody poskytnout potřebnou spolupráci k vycestování, kterému se nebrání. Má za to, že ani prostá materiální nouze nemůže být důvodem k přistoupení k zajištění. Žalovaná nedostála své povinnosti minimalizovat omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců za účelem vyhoštění vyplývající z čl. 15 návratové směrnice a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. V rozporu s judikatorní praxí Nejvyššího správního soudu shledává v postupu žalované paušalizaci rozhodování o zajištění ve věcech cizinců, kteří se na území České republiky nacházeli po uplynutí doby k vycestování stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění.

3. Městský soud se ztotožnil se závěry žalované, která na základě obsahu správního spisu vyhodnotila, že u stěžovatele není předpoklad pro aplikaci zvláštních opatření. Městský soud uvedl, že zvláštní opatření je možné aplikovat pouze v případě jejich účinnosti a za předpokladu, že lze očekávat, že cizinec bude opatření dodržovat. Mimo jiné vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, podle kterého je v případě rozhodování o zajištění z důvodu podle § 124 odst. 1 písm. c) povětšinou volba zajištění pravidlem, je však i zde nutno posoudit možnost aplikace zvláštních opatření s ohledem na majetkové, rodinné a osobní poměry cizince, na charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU. Danému žalovaná dostála, neboť při rozhodování zvážila individuální okolnosti případu a přihlédla ke skutečnostem, že stěžovatel porušoval právní předpisy ČR, nevycestoval z území ČR a pobýval zde nelegálně, neuvedl adresu, na níž by byl pravidelně k zastižení, dokonce nebyl schopen ani žádnou adresu svého pobytu uvést, neměl žádné finanční prostředky ke složení záruky a žádné další okolnosti nenasvědčovaly účinnosti aplikace zvláštních opatření. Ze skutkových okolností nebylo možné dovodit, že by stěžovatel k vycestování z ČR měl zájem skutečně přistoupit. Žalovaná tak správně dospěla k závěru, že neskýtal záruku, že bude povinnosti vyplývající ze zvláštních opatření plnit. Městský soud uvedl, že s ohledem na uvedené by mírnější donucovací prostředky nebyly účinné. Žalobu shledal nedůvodnou.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované

4. Stěžovatel namítá, že žalovaná nesprávně a nedostatečně vyhodnotila otázku nesplnění podmínek pro aplikaci zvláštních opatření, když nezvážila důkladně jeho situaci a svůj postoj založila pouze na skutečnosti, že setrval na území ČR i po té, co uplynula doba k vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Městskému soudu vytýká, že nevzal zřetel na zjevně nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se na území ČR po uplynutí doby vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nacházel jen krátkou dobu a z ČR nevycestoval pouze pro „nedostatečné vyhodnocení vážnosti situace a odkládání svých povinností“ a pro nedbalost a lehkomyslnost při „promýšlení eventuálních následků jeho jednání“. Navíc u něj absentoval úmysl setrvat nadále a dlouhodobě na území ČR, nelze tak „hovořit o nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění za každou cenu“. Má za to, že v takovém případě měla být primárně aplikována zvláštní opatření. Rozhodnutí žalované a městského soudu má za rozporná s návratovou směrnicí a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Upozorňuje na rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 5 Azs 20/2016, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze v případě, že cizinec z území ČR po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, fakticky vyloučit možnost uložení zvláštních opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí. S ohledem na dané nelze připustit jakoukoli paušalizaci při rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalované zrušil.

5. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

6. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§ 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

7. Předmětem přezkumu městského soudu bylo rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

8. V projednávané věci je sporné, zda namísto zajištění stěžovatele nepostačovalo uložení zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, kterým může být povinnost oznámit policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam, složení finanční záruky nebo povinnost osobně se hlásit na policii. Ustanovení § 123c dále upravuje pravidla finanční záruky.

9. Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že správní orgán musí před rozhodnutím o zajištění cizince vždy zvážit, zda nelze zajistit výkon správního vyhoštění mírnějšími prostředky, kterými jsou právě zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Zajištění představuje citelný zásah do osobní svobody cizince, a proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, kdy je jeho užití skutečně nezbytné. Neznamená to však, že by bylo nejprve třeba uložit zvláštní opatření a k zajištění přistoupit teprve pokud by nebylo účinné. Jestliže nelze předpokládat, že cizinec bude schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, nebo existuje-li důvodná obava, že by byl jeho uložením ohrožen výkon správního vyhoštění, je jeho zajištění namístě. Správní orgán však musí při rozhodování o zajištění vždy individuálně posoudit veškeré skutkové okolnosti případu, tj. osobní, majetkové i rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, a na základě nich odůvodnit vyloučení aplikace mírnějších donucovacích prostředků, tj. zvláštních opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 As 59/2011 - 64, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS).

10. Žalovaná v projednávané věci postupovala v souladu s výše uvedeným. Nejvyšší správní soud přisvědčil jejímu závěru, potvrzenému rovněž městským soudem, že na pozadí dosavadního jednání stěžovatele, jeho vědomého neoprávněného pobytu na území ČR a nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění a nevycestování z území ČR, s ohledem na absenci trvalé adresy pobytu a s přihlédnutím k jeho lehkomyslnosti při promýšlení eventuálních následků svého jednání a nedbalému přístupu je zřejmé, že by uložení zvláštního opatření nebylo účinné. V daném případě absentoval předpoklad toho, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci zvláštních opatření, a na základě dosavadního jednání stěžovatele existovala zcela oprávněná a důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Na těchto závěrech nemohlo nic zvrátit ani tvrzení stěžovatele, že se vycestování nebrání. Stěžovatel totiž své možnosti vycestovat z ČR ve stanovené době pro vycestování po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění nevyužil a ve své výpovědi uvedl, že v ČR potřebuje vydělat peníze pro rodinu. Z takového jednání je zřejmý spíše opak, a nic nenasvědčuje tomu, že by své tvrzení o záměru vycestovat mínil skutečně vážně. V daném případě nepřicházelo při zvažování mírnějších opatření v úvahu ani složení finanční záruky, neboť stěžovatel v rámci správního řízení uvedl, že nevlastní žádné peněžní prostředky. Má-li za to, že k aplikaci zvláštních opatření měla žalovaná přistoupit pro nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, kterého se dopustil, jakož i proto, že v jeho případě šlo pouze o „nedostatečné vyhodnocení vážnosti situace a odkládání svých povinností“ a o nedbalost a lehkomyslnost při „promýšlení eventuálních následků jeho jednání“, nemění to nic na tom, že svou povinnost vycestovat nesplnil a svým jednáním narušil důvěru ve svou osobu natolik, že nadále neskýtal takové záruky, aby bylo možné očekávat, že v budoucnu bude své povinnosti stanovené správním orgánem dodržovat. Zdejší soud má za to, že s ohledem na celkové posouzení skutkových okolností bylo na místě přistoupit k zajištění stěžovatele.

11. Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že otázka nesplnění podmínek pro aplikaci zvláštních opatření byla posouzena pouze s ohledem na skutečnost, že setrval na území ČR i po tom, co uplynula doba k vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Závěry žalované sice zcela opodstatněně vycházely zejména ze skutečnosti, že vědomě nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, ale, jak je patrno i z výše uvedeného, i ze skutečnosti absence nahlášené adresy svého pobytu, kdy nebyl ani schopen uvést přesnou adresu, na které pobývá. Z rozhodnutí žalované je patrno, že se zabývala i osobními a rodinnými poměry stěžovatele, který nemá v ČR žádné vazby ani závazky jakékoli povahy, zabývala se i absencí jakékoli snahy stěžovatele svůj pobyt v ČR zlegalizovat. Žalovaná rovněž přihlédla k neexistenci jakýchkoli finančních záruk. Z daného je zřejmé, že žalovaná situaci stěžovatele posoudila komplexně s ohledem na jednotlivé skutečnosti případu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18). Nejvyšší správní soud její rozhodnutí shledává zcela v souladu s již zmiňovaným rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, ze kterého sama žalovaná při svém rozhodování přiléhavě vycházela. Skutkové okolnosti případu pak posoudila zcela individualizovaně, bez jakékoli známky paušalizace, jak stěžovatel naznačuje. Námitka je nedůvodná.

12. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že napadené rozhodnutí není ani v rozporu s návratovou směrnicí. Požadavek čl. 15, aby k zajištění cizince bylo přistoupeno pouze tehdy, kdy není možné účinně využít mírnějších opatření, byl v projednávané věci zohledněn, jak vyplývá z výše uvedeného.

IV. Závěr a náklady řízení

13. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

15. Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 2 A 98/2018 - 17, ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6. Podle § 35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

16. Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí za jeden úkon 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. března 2019 JUDr. Radan Malík předseda senátu