9 Azs 7/2026

Rubrum

9 Azs 7/2026 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Q. T. N., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 12. 2025, č. j. KRPS-176664-64/ČJ-2025-010025-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2026, č. j. 53 A 5/2025-15, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2026, č. j. 53 A 5/2025-15, s e ruší.

II. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 12. 2025, č. j. KRPS-176664-64/ČJ-2025-010025-ZZC, s e r u š í .

III. Žalovaná j e p o v i n n a nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24 538,80 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Věc se týká přezajištění cizince podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), poté, co krajský soud sice zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, která měla odkladný účinek, jeho rozsudek však ještě nenabyl právní moci. V této době byl cizinec zajištěn podle § 46e 9 Azs 7/2026 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (není-li uvedeno jinak, bude dále na tento zákon odkazováno vždy v tomto znění). V průběhu řízení o žalobě měl totiž podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu nadále postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Předmětem posouzení je právní otázka, zda mohla Policie České republiky (dále jen „policie“) za těchto okolností rozhodnout o přezajištění cizince, případně zda tak mohla učinit až v době 5 pracovních dnů po rozhodnutí soudu, po kterou se cizinec podle § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu považuje za žadatele o udělení mezinárodní ochrany právě za účelem přezajištění, a od jakého okamžiku se toto prodloužení doby odvíjí.

2. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky. Policie jej dne 2. 7. 2025 v 00:01 hodin, tedy krátce poté, co byl kontrolován policejní hlídkou, zajistila podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), neboť byl důvod se domnívat, že neoprávněně vstoupil na území České republiky. Následně bylo zjištěno, že v Maďarské republice bylo rozhodnuto o navrácení stěžovatele a byla mu stanovena lhůta k dobrovolnému opuštění území do 7. 6. 2025. Stěžovatel byl proto stejného dne v 01:15 hodin přezajištěn podle § 27 odst. 2 zákona o policii. Následně žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 7. 2025 č. j. KRPS-176664-23/ČJ-2025-010025-ZZC, rozhodla podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem vycestování na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

3. Stěžovatel podal dne 8. 7. 2025 v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 14. 7. 2025, č. j. OAM-759/BA-BA01-BA06-Z-2025, přezajistilo stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a dobu zajištění stanovilo do 25. 10. 2025. Ke stejnému dni bylo příkazem k ukončení zajištění podle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ukončeno zajištění stěžovatele podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

4. Žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu ministerstvo zamítlo rozhodnutím ze dne 19. 9. 2025, č. j. OAM-759/BA-BA01-HA13-2025. Stěžovatel je ale napadl žalobou, jejíž podání mělo podle § 32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek. Z tohoto důvodu ministerstvo rozhodnutím ze dne 21. 10. 2025, č. j. OAM-759/BA-BA01-VL11-PZ-2025, prodloužilo zajištění stěžovatele do 19. 12. 2025. Žalobu podanou proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2025, č. j. 62 Az 41/2025-37 (dále jen „rozsudek ve věci mezinárodní ochrany“), zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 1. 2026. Kasační stížnost proti němu Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) usnesením ze dne 8. 4. 2026, č. j. 22 Azs 11/2026-45, odmítl pro nepřijatelnost.

5. Ministerstvo přípisem ze dne 15. 12. 2025 informovalo žalovanou o rozsudku ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaná pak v záhlaví uvedeným rozhodnutím přezajistila stěžovatele podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Právě toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, o které Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozhodl napadeným rozsudkem. 9 Azs 7/2026 - 42 pokračování

6. V žalobě stěžovatel namítal vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaná stanovila dobu zajištění na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody, takto stanovená doba již ale uplynula. Brojil také proti důvodům zajištění. Žalovaná měla vycházet pouze z neaktuálních informací získaných z vysvětlení podaného dne 2. 7. 2025, a tím rezignovat na zjištění aktuálního skutkového stavu. Zpochybňoval také důvody, pro které nebylo zajištění nahrazeno zvláštními opatřeními.

7. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. K námitce vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalované ve stanovení doby zajištění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Azs 332/2016-32, k čemuž dodal, že do doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců se nezapočítává doba zajištění podle zákona o azylu. S ohledem na informace uvedené v odůvodnění bylo rozhodnutí žalované dostatečně jasné, určité a srozumitelné. Krajský soud ověřil, že doba, na kterou byl stěžovatel zajištěn, ještě neuplynula, a aproboval důvody zajištění, jakož i to, že je nebylo možné nahradit některým ze zvláštních opatření. Žalovaná kromě podání vysvětlení zohlednila i později získané informace, z ničeho však neplyne, že by informace poskytnuté při podání vysvětlení již neměly být aktuální. Řádně zdůvodnila i dobu zajištění.

II. Kasační stížnost, její doplnění a vyjádření žalované

8. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že jím uplatněné námitky zatím nebyly v judikatuře vyřešeny.

9. Rozhodnutí žalované je vnitřně rozporné, neboť dobu zajištění stěžovatele podle zákona o pobytu cizinců stanoví „na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody“, tedy ode dne, od něhož již stěžovatel byl v minulosti na základě stejného zákona zajištěn na 30 dnů a z této doby již uplynulo nejméně 14 dnů. Krajský soud podle stěžovatele přezkoumatelně nevysvětlil, zda mohou vedle sebe existovat dvě rozhodnutí o zajištění, tedy jak podle zákona o azylu, které nebylo zrušeno, tak podle zákona o pobytu cizinců, ačkoli se jimi stanovená doba zajištění zčásti překrývá. Nevysvětlil ani význam ukončení zajištění příkazem podle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele je tento příkaz rozhodnutím, které mu mělo být doručeno. Pokud doručeno nebylo, pak stěžovatel vykonal celou dobu zajištění stanovenou v rozhodnutí, v tomto případě 30 dní. Mělo být postaveno najisto, zda se tato doba odečítá od doby zajištění stanovené v pozdějším rozhodnutí o zajištění podle zákona o pobytu cizinců.

10. Podáním ze dne 26. 1. 2026 stěžovatel doplnil kasační stížnost o námitku, že žalovaná rozhodla o jeho zajištění dříve, než rozsudek ve věci mezinárodní ochrany nabyl právní moci. V době vydání rozhodnutí o zajištění proto nebyla u stěžovatele naplněna zákonná podmínka neoprávněného pobytu, kterou stanoví § 124b zákona o pobytu cizinců.

11. Žalovaná sdělila, že nemá dále potřebu podrobně se vyjadřovat ke kasační stížnosti a jejímu doplnění a odkázala na své vyjádření k žalobě. 9 Azs 7/2026 III. Zákonné předpoklady věcného rozhodnutí o kasační stížnosti

12. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

13. Kasační stížnost je přípustná v rozsahu všech uplatněných námitek, včetně těch, které stěžovatel uplatnil po podání všechny náležitosti splňující kasační stížnosti a po uplynutí lhůty pro její podání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05). Tak tomu bylo i v případě námitky, že žalovaná rozhodla o jeho zajištění v době, kdy stěžovatel pobýval na území oprávněně, jelikož rozsudek ve věci mezinárodní ochrany ještě nenabyl právní moci.

14. Přípustnosti námitek zároveň nebrání, že je stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. Z rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, vyplývá, že správní soudy jsou povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. Musí tak tedy postupovat i ve věci zajištění za účelem vycestování, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). V řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského soudu se nepoužije obecné pravidlo stanovené v § 104 odst. 4 s. ř. s. o nepřípustnosti kasačních námitek, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021-39, č. 4456/2023 Sb. NSS, odst. [43] a [44]).

IV. Přijatelnost kasační stížnosti

15. Pro posouzení zákonných předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má dále význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí o zajištění cizince. O takovéto žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

16. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila 9 Azs 7/2026 - 43 pokračování okruh případů, kdy Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, odst. [11]).

17. Přijatelnost kasační stížnosti zakládá právní otázka, zda o zajištění cizince podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu bylo pravomocně rozhodnuto, bylo možné rozhodnout v době, kdy již krajský soud sice zamítl žalobu cizince proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, která měla odkladný účinek, toto rozhodnutí však ještě nenabylo právní moci. Tato právní otázka je rozhodná pro posouzení kasační stížnosti stěžovatele, dosud ale nebyla Nejvyšším správním soudem řešena.

18. Zbylé námitky přijatelnost kasační stížnosti nezakládají. Namítá-li stěžovatel vnitřní rozpornost rozhodnutí o zajištění spočívající v tom, že se doba zajištění stěžovatele podle zákona o pobytu cizinců stanoví „na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody“, tedy ode dne, od něhož již stěžovatel byl v minulosti na základě stejného zákona zajištěn na 30 dnů, na tuto situaci dopadá již vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu. Ten za obdobných skutkových okolností konstatoval, že doba zajištění podle zákona o azylu se do doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců, o němž bylo rozhodnuto přezkoumávaným rozhodnutím, ze zákona nezapočítává (srov. již zmíněný rozsudek NSS č. j. 10 Azs 332/2016-32, odst. [17]).

19. To, že krajský soud nevysvětlil, jak mohou vedle sebe existovat dvě rozhodnutí o zajištění, respektive co znamená ukončení zajištění příkazem, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pakliže stěžovatel v tomto směru neuplatnil žalobní námitky, krajskému soudu nelze vytýkat, že se uvedenými otázkami v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezabýval. Jeho povinností bylo vyjádřit se toliko k námitkám uplatněným v žalobě (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS, odst. [27]). Dosavadní judikatura navíc tyto otázky vypořádává věcně. V důsledku zajištění cizince podle zákona o azylu dřívější rozhodnutí o zajištění podle zákona o pobytu cizinců „fakticky ‚vyhasne‘, neboť již nemůže dále zakládat předpokládané právní důsledky“, aniž by o takovém následku bylo rozhodováno. Příkaz k ukončení zajištění podle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je pouze faktickým úkonem, který směřuje k přímé realizaci ukončení zajištění, nehledě na to, že bezprostředně navazuje omezení osobní svobody cizince na jiném právním základě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013-59, č. 3044/2014 Sb. NSS). V důsledku toho se pak do doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců započítává pouze skutečně vykonaná doba zajištění předcházející přezajištění stěžovatele do režimu zákona o azylu (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014-31, odst. [25], nebo již zmíněný rozsudek NSS č. j. 10 Azs 332/2016-32, odst. [17]).

V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

20. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i důvodů, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). 9 Azs 7/2026

21. Kasační stížnost je důvodná.

22. Stěžovatel v době, kdy byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byl zajištěn podle zákona o azylu. Poté, co mu mezinárodní ochrana nebyla udělena a krajský soud zamítl navazující žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, bylo žalovanou rozhodnuto o jeho zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel následně podal žalobu proti rozhodnutí o zajištění, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl.

23. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany cizincem, který byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, neznamená, že důvod zajištění netrvá i po dobu řízení o jeho žádosti. Cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v průběhu jeho zajištění podle zákona o pobytu cizinců, ale v zásadě nemůže být nadále zajištěn podle zákona o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců se totiž podle jeho § 2 písm. a) na žadatele o udělení mezinárodní ochrany nevztahuje, ledaže by tento zákon nebo jiný právní předpis stanovil jinak.

24. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, se žadatelem o udělení mezinárodní ochrany rozumí „cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“. Postavení takového žadatele má ale také cizinec „po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal“.

25. Zákon o azylu obsahuje zvláštní úpravu zajištění žadatele. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li učinit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. Podle odstavce 5 „[m]inisterstvo stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů“. Podle uvedeného ustanovení byl stěžovatel zajištěn až do jeho přezajištění žalovanou.

26. Není vyloučeno, aby policie (znovu) rozhodla o zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců poté, co přestane být žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, resp. přestane mít postavení tohoto žadatele. Právě takové rozhodnutí je předmětem přezkumu v tomto řízení. Klíčové je určení okamžiku, od kterého lze osobu, která neúspěšně požádala o udělení mezinárodní ochrany, znovu zajistit podle zákona o pobytu cizinců.

27. Cizinec, který měl postavení žadatele z důvodu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, přestává mít toto postavení okamžikem skončení řízení, tedy okamžikem, kdy rozhodnutí 9 Azs 7/2026 - 44 pokračování soudu, kterým se řízení o žalobě končí, nabylo právní moci. Nejvyšší správní soud právě na základě tohoto ustanovení v minulosti shledal „možnost ‚přezajistit‘ cizince ze zajištění podle § 46a zákona o azylu zpět do režimu zákona o pobytu cizinců poté, co řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu bylo pravomocně ukončeno a rozsudek krajského soudu, kterým bylo přezkoumáno toto rozhodnutí, nabyl právní moci. Takový cizinec již pozbyl postavení žadatele o mezinárodní ochranu“ (rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 106/2019-23, odst. [14]). Rovněž Ústavní soud považuje řízení o žalobě ve věci mezinárodní ochrany za skončené až právní mocí rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 2211/13, odst. [12]).

28. Přezajištění nemusí být vždy možné provést bezprostředně poté, co zajištěnému cizinci následkem skončení řízení o žalobě zanikne postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Změnou zákona o azylu byla proto upravena doba, po kterou může trvat dosavadní zajištění cizince. Podle § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, „[p]ro účely zajištění se osoba zajištěná podle tohoto ustanovení považuje za žadatele o udělení mezinárodní ochrany i po rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo o nepřiznání odkladného účinku žaloby do doby, než policie rozhodne o případném zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, avšak nejdéle 5 pracovních dnů“ [nyní § 46d odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026].

29. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byl stěžovatel přezajištěn, „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí“.

30. Vzájemný vztah obou uvedených ustanovení a jejich význam pro postavení cizince jako žadatele o mezinárodní ochranu je rozhodující pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Oprávnění žalované k zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců je obecně podmíněno tím, že cizinec není v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Toto postavení cizinec ale pozbývá až právní mocí rozhodnutí o žádosti, případně okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým se končí řízení o žalobě s odkladným účinkem. S tím souvisí otázka výkladu § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu, konkrétně určení okamžiku, od něhož se počítá v něm uvedených 5 pracovních dní. Dotčené ustanovení za něj označuje rozhodnutí soudu, výslovně však nestanoví, zda postačí prostá existence rozhodnutí, nebo musí i nabýt právní moci. Jak dokládá případ stěžovatele, časový odstup obou těchto okamžiků může činit i více než měsíc.

31. Samotný text dotčeného ustanovení nasvědčuje spíše tomu, že jeho smyslem je poskytnout dodatečný časový prostor pro přezajištění podle zákona o pobytu cizinců. 9 Azs 7/2026 Oproti obecné zákonné úpravě o 5 pracovních dní prodlužuje dobu, po kterou cizinec pro účely zajištění zůstává v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Výklad dotčeného ustanovení, podle něhož by 5 pracovních dní počalo plynout již od vyhlášení nebo vydání rozhodnutí, by nezřídka dobu, po kterou je cizinec v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, zkracoval.

32. Zejména ale nelze pominout povinnost žalované zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami vycestování, pokud by jí takové překážky byly známy, a případnou povinnost tyto překážky předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je vycestování cizince alespoň potenciálně možné (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Nebyl-li rozsudek ve věci mezinárodní ochrany v době přezajištění cizince dosud pravomocný, jeho vycestování nepřicházelo v úvahu. Zvláštní ustanovení § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu totiž upravuje postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany pouze pro účely zajištění, zatímco povinnost vycestovat nijak neovlivňuje. Cizinec byl podle obecné úpravy povinen vycestovat až v důsledku pravomocného zamítnutí jeho žaloby ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V okamžiku, kdy byl přezajištěn, tedy nemohl být naplněn účel jeho zajištění podle zákona o pobytu cizinců.

33. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stěžovatele od splnitelnosti účelu zajištění dělilo pouze nabytí právní moci rozsudku ve věci mezinárodní ochrany, a proto by vycestování bylo možné považovat v určitém smyslu za „alespoň potenciálně možné“. Při výkladu § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu je ale nutno upřednostnit takový výklad, který pravidelně nebude mít za následek zajištění, jehož účel nelze v daném okamžiku naplnit. Takovým výkladem je ten, který počátek běhu lhůty 5 pracovních dní váže na právní moc rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo o nepřiznání odkladného účinku žaloby. Teprve v tomto okamžiku nebude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany bránit vycestování cizince.

34. Výklad, podle něhož se 5 pracovních dnů, v nichž může žalovaná rozhodnout o přezajištění cizince, začíná počítat až od právní moci rozhodnutí, také lépe dostojí požadavku právní jistoty. Podle § 54 odst. 7 s. ř. s. je rozsudek v právní moci až doručením účastníkům, a teprve tehdy je soudní přezkum azylového rozhodnutí skutečně ukončen. Zároveň je až tímto okamžikem jeho výrok ve smyslu § 54 odst. 8 s. ř. s. nadán závazností. Naopak s nepravomocným rozhodnutím soudu dosud nemuseli být seznámeni všichni účastníci. Poměrně krátká lhůta by se tudíž počítala od okamžiku, který nemusí být znám všem účastníkům.

35. Rozhodnutím soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany ve smyslu § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu, od něhož se odvíjí prodloužení doby, po kterou se osoba zajištěná podle § 46a tohoto zákona považuje pro účely zajištění za žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je proto třeba rozumět okamžik nabytí právní moci tohoto rozhodnutí soudu, a nikoli okamžik jeho vyhlášení nebo vydání. Tato zvláštní úprava prodlužující uvedenou dobu nejdéle o 5 pracovních dnů, se použije před vymezením této doby v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu výlučně pro účely zajištění podle tohoto zákona. V průběhu takto prodloužené doby může trvat zajištění cizince podle zákona o azylu, byť by tento cizinec jinak nebyl považován za žadatele o udělení 9 Azs 7/2026 - 45 pokračování mezinárodní ochrany, současně však již může být rozhodnuto o jeho přezajištění podle zákona o pobytu cizinců. Jiný výklad § 46a odst. 15 písm. b) zákona o azylu, podle něhož by byl rozhodný již okamžik vyhlášení nebo vydání rozhodnutí soudu, by neumožňoval naplnění zamýšleného účelu tohoto ustanovení, nekoncepčně by umožňoval zajištění podle zákona o pobytu cizinců, ačkoli by zajištěná osoba dosud byla v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a její vycestování by tak nemuselo ještě být možné, a současně by takové řešení nebylo spolehlivé z hlediska právní jistoty.

36. Ze shrnuté zákonné úpravy vyplývá, že stěžovatel měl v době, kdy žalovaná rozhodla o jeho zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, pročež se na něho zákon o pobytu cizinců nevztahoval. Je tomu tak z toho důvodu, že řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany skončilo až dne 21. 1. 2026, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 62 Az 41/2025-37. Již samotná tato skutečnost zakládá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i napadeného rozsudku krajského soudu.

37. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody, která je zaručena v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, představuje základní záruku, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a nebude vůči němu zneužita moc (nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 916/13, odst. 27). Nelze připustit, aby zásah do osobní svobody žadatele o udělení mezinárodní ochrany spočívající v jeho zajištění měl základ v zákoně o pobytu cizinců, který ve vztahu k němu tehdy nebylo možné použít. Námitce, že žalovaná rozhodla o zajištění stěžovatele dříve, než rozsudek ve věci mezinárodní ochrany nabyl právní moci, je třeba přisvědčit.

VI. Závěr a náklady řízení

38. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Podle § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. zároveň zrušil rozhodnutí žalovaného. Jelikož zrušené rozhodnutí bylo podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců prvním úkonem v řízení, a tudíž po jeho zrušení neexistuje řízení, v němž by mělo být pokračováno, nebylo možné rozhodnout o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 4 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS).

39. Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že úspěšný stěžovatel má vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil (§ 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s.).

40. Ze spisového materiálu vyplývá, že v řízení o žalobě učinil zástupce stěžovatele tři úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], 9 Azs 7/2026 sepsání a podání žaloby a sepsání a podání repliky k vyjádření žalované [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. V řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby: sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Samostatným úkonem právní služby není doplnění kasační stížnosti ze dne 26. 1. 2026, neboť v něm uplatněná argumentace mohla být uplatněna již v kasační stížnosti. Za tyto úkony právní služby náleží stěžovateli náhrada mimosmluvní odměny ve výši 4 x 4 620 Kč, tj. 18 480 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 450 Kč, tj. 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

41. Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů o žalobě a o kasační stížnosti, která činí celkem 20 280 Kč, se zvyšuje o daň o z přidané hodnoty ve výši 4 258,80 Kč. Zástupce stěžovatele je totiž plátcem této daně (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

42. Celkovou výši náhrady nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti, zahrnující odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů zvýšené o daň z přidané hodnoty, tak představuje částka 24 538,80 Kč. Žalovaná je povinna ji zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Radan Malík předseda senátu