Aprk 2/2026

Rubrum

Aprk 2/2026 - 86 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) Ing. M. Š., a b) J. Š., proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Březno, se sídlem Radniční 97, Březno, zast. Mgr. Bc. Tomášem Auerem, advokátem, se sídlem Teplého 2786, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2024, č. j. KUUK/177068/2024, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 1/2025, o návrhu žalobců na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:

Výrok

I. Návrh s e z a m í t á .

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Z předloženého spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobci podali dne 13. 1. 2025 žalobu proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Chomutov, jímž byl povolen záměr výstavby skateparku na pozemku p. č. X v obci Březno. Žalobci vlastní rodinný dům s pozemky, které bezprostředně sousedí s pozemkem, na němž má být realizován skatepark. Spolu s žalobou podali žalobci i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který krajský soud usnesením ze dne 18. 2. 2025 zamítl.

2. V řízení před krajským soudem podali dne 29. 6. 2026 žalobci (dále též „navrhovatelé“) návrh na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jímž se domáhají toho, aby Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu povinnost nařídit jednání ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení. Domnívají se, že krajský soud v řízení neučinil efektivní procesní kroky směřující k meritornímu rozhodnutí, ačkoliv řízení trvá již rok a pět měsíců, přičemž na žádost o přednostní projednání věci Aprk 2/2026 podanou dva měsíce před tímto návrhem krajský soud nijak nereagoval. Navrhovatelé poukazují na to, že osoba zúčastněná na řízení, které svědčí žalobou napadené rozhodnutí, směřuje k zahájení stavby skateparku, již zahájila zadávací řízení na výběr zhotovitele stavby. Realizací stavby dojde k zásahu do jejich vlastnického práva i užívání jejich věcí v důsledku stavby protihlukové stěny, která nahradí dosavadní oplocení, a hluku vznikajícího při užívání skateparku. Ani v případě úspěchu žaloby nebude možné tyto následky odstranit.

3. Krajský soud předložil dne 2. 7. 2026 tento návrh Nejvyššímu správnímu soudu spolu se svým vyjádřením. V něm uvedl, že věc sice již je připravena k rozhodnutí, soud však postupuje podle § 56 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V současnosti činí délka řízení v soudním oddělení č. 16 krajského soudu dva roky, pokud se nejedná o věci vyřizované přednostně. S ohledem na podanou žádost navrhovatelů o přednostní vyřízení věci byl krajský soud připraven činit kroky bezprostředně vedoucí k jejímu meritornímu rozhodnutí. V mezidobí však musel rozhodnout věc napadlou v roce 2023 a jiné přednostní věci (návrh na zrušení opatření obecné povahy a žalobu proti rozhodnutí o zajištění). Provedení zmíněných úkonů tak lze očekávat v září 2026.

4. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

5. Dle § 174a odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích „[m]á-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení […].“

6. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu upravené v § 174a zákona o soudech a soudcích představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

7. Při posuzování návrhu na určení lhůty je Nejvyšší správní soud vázán specifikací procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy. Jen u takto vymezeného procesního úkonu zkoumá, zda dochází k průtahům. V nynější věci jsou průtahy namítány ve vztahu k nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že na konci jednání soud zpravidla vyhlašuje rozhodnutí, jímž se řízení končí, je namístě při posuzování, zda dochází k namítaným průtahům s nařízením jednání, zhodnotit, zda krajský soud neprodlévá s rozhodnutím věci samé (viz usnesení NSS ze dne 23. 10. 2019, č. j. Aprk 16/2019-62, bod 6).

8. Nejvyšší správní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval (např. usnesení ze dne 24. 6. 2020, č. j. Aprk 4/2020-107, bod 9), že průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému soudu, či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Za porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Nejvyšší správní soud nepovažuje samotnou skutečnost, že soud učinil v přiměřených lhůtách všechny přípravné úkony předcházející rozhodnutí věci, ale stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci napadlé dříve. Podstatné je, aby v tomto stavu soud neudržoval řízení po příliš dlouhou dobu, což se posuzuje dle kritérií zmíněných v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran Aprk 2/2026 - 87 pokračování řízení a dosavadní postup soudu (např. usnesení NSS ze dne 23. 10. 2019, č. j. Aprk 16/2019- 62, nebo ze dne 27. 9. 2022, č. j. Aprk 5/2022-79).

9. V projednávané věci krajský soud bezprostředně po doručení žaloby činil doslova obratem všechny procesní úkony nezbytné jak k rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, které vydal v zákonem stanovené lhůtě, tak k přípravě věci k věcnému projednání (zaslal účastníkům i osobě zúčastněné na řízení poučení o procesních právech a povinnostech, žalobu i vyjádření k ní, opatřil správní spis). Poslední z těchto úkonů (rozeslání repliky navrhovatelů žalovanému a osobě zúčastněné na řízení) byl proveden dne 11. 3. 2025. Krajský soud tedy postupoval tak, že necelé dva měsíce po zahájení soudního řízení byly provedeny všechny úkony potřebné k věcnému projednání žaloby a rozhodnutí o ní. V tomto ohledu nelze krajskému soudu vůbec nic vytknout. Lze dodat, že navrhovatelé vyslovili nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání.

10. Zákon v dané věci nestanoví žádnou lhůtu pro rozhodnutí o žalobě ani ji z hlediska věcného neřadí do skupiny věcí přednostně projednávaných (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). K jejímu přednostnímu projednání by bylo možné přistoupit pouze s ohledem na individuální okolnosti věci, pokud by je bylo možné považovat za závažné důvody (§ 56 odst. 1 in fine s. ř. s.). Krajský soud na žádost navrhovatelů o přednostní projednání věci nereagoval, jakkoliv by tak učinit měl, neboť úvaha krajského soudu o tom, zda navrhovateli sdělené okolnosti považuje za závažné důvody pro přednostní projednání věci, má vliv na určení pořadí projednávání věcí (viz usnesení NSS ze dne 20. 9. 2017, č. j. Aprk 17/2017-379, bod 24). Z jeho vyjádření k návrhu na určení lhůty vyplývá jen to, že si je vědom situace předestřené navrhovateli v žádosti o přednostní projednání věci a hodlá v brzké době učinit úkony směřující k rozhodnutí věci. Obecně lze uvést, že zákonodárce nezařadil stavební věci do okruhu věcí přednostně projednávaných (s účinností od 1. 7. 2024 tak učinil pouze ve vztahu k věcem, v nichž krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek, což však není posuzovaný případ; viz § 308 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon). Nebezpečí (jakkoliv bezprostředně hrozící) spočívající v tom, že stavebník začne provádět povolenou stavbu dříve, než krajský soud rozhodne o žalobě, je s touto agendou nerozlučně spjato a bez přistoupení dalších okolností jej nelze považovat za závažný důvod opodstatňující přednostní projednání věci v souladu s § 56 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení NSS ze dne 9. 11. 2021, č. j. Aprk 18/2021-19, bod 13). Krajský soud v rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě neshledal, že by újma hrozící navrhovatelům bezprostředním výkonem správního rozhodnutí převažovala nad újmou způsobenou osobě zúčastněné na řízení přiznáním odkladného účinku žalobě. Navrhovatelům nelze přisvědčit, že by provedení stavby před rozhodnutím krajského soudu o žalobě znamenalo nevratnost zásahu do jejich vlastnického práva, neboť v případě jejich úspěchu by mohly být v dalších řízeních stavebníkovi uloženy dodatečné podmínky pro provedení či užívání stavby, či dokonce povinnost odstranit stavbu. Dopady povolené stavby na své vlastnické právo k domu a pozemkům spatřují navrhovatelé především v tom, že provoz skateparku může vést k nepřiměřenému hlukovému zatížení jejich nemovitých věcí. Míru těchto imisí lze však odpovídajícími právními nástroji regulovat i po provedení stavby. Z tvrzení navrhovatelů tedy nevyplývají zřetelné individuální okolnosti, které by bylo možné považovat za závažné důvody, pro něž by měla být věc projednána přednostně.

11. Pokud jde o hlediska stanovená v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, prvním z nich je složitost věci. K ní lze konstatovat, že se jedná o běžnou věc, která nepřesahuje Aprk 2/2026 průměrnou míru složitosti věcí ve správním soudnictví. Spisový materiál není nikterak obsáhlý, předložené právní otázky nelze považovat za obzvláště obtížné a ani se nejeví, že by měl krajský soud v řízení rozsáhle zjišťovat skutkový stav nad rámec obsahu správního spisu.

12. Z hlediska významu věci pro navrhovatele soud uvádí, že jde o věc spíše průměrného významu, byť subjektivně ji navrhovatelé vnímají jako velmi důležitou. Jakkoliv obecně řečeno souvisí s možností nerušeně užívat nemovité věci v jejich vlastnictví, nejedná se o případ, jenž by se týkal právní či faktické možnosti jejich užívání, které není ohroženo. Žalobou napadené rozhodnutí může vést „pouze“ k obtěžování navrhovatelů při užívání jejich nemovitých věcí ze strany uživatelů sportoviště (skateparku), k němuž však prozatím nedochází (stavba nebyla provedena) a nelze je považovat za nevratné.

13. V postupu navrhovatelů Nejvyšší správní soud neshledal žádný krok, který by negativně přispěl k délce řízení. To výmluvně dokládá výše zmíněná skutečnost, že věc byla krajským soudem připravena k meritornímu projednání necelé dva měsíce po podání žaloby.

14. Co se týče postupu krajského soudu, lze zopakovat, že se nedopustil žádných průtahů ve vztahu k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí. Posouzení, zda v tomto stavu krajský soud neponechal řízení po nepřijatelně dlouho dobu, Nejvyšší správní soud považuje za vhodné učinit v souvislosti se shora popsanými kritérii vymezenými v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.

15. Při komplexním zhodnocení hledisek uvedených v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh na určení lhůty není důvodný. Od doby, kdy krajský soud obdržel žalobu (tj. od 13. 1. 2025), uplynul jeden rok a šest měsíců a krajský soud se nedopustil žádných průtahů ve vztahu k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí. Jedná se o věc běžné složitosti. Byť navrhovatelé svými kroky podstatně neovlivnili délku řízení a pro ně osobně se jedná o věc spíše významnější, po porovnání s délkou doby, po kterou je vedeno řízení, nelze dospět k závěru, že ve věci dochází k průtahům s nařízením jednání ve věci (potažmo s rozhodnutím o žalobě).

16. K podpoře tohoto závěru lze poukázat též na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli však již delší). Nejvyšší správní soud se do značné míry brání naznačené paušalizaci, avšak zdůrazňuje nutnost zohledňování všech okolností posuzovaného případu (viz usnesení NSS ze dne 22. 11. 2017, č. j. Aprk 24/2017-36, nebo ze dne 16. 7. 2024, č. j. Aprk 2/2024-95).

17. V nyní posuzované věci lze konstatovat, že délka řízení před krajským soudem se počíná blížit hraničním případům, nicméně ji ještě s ohledem na výše uvedené nelze považovat za nepřiměřenou, vyžadující ingerenci ve smyslu § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích (srov. usnesení NSS ze dne 11. 4. 2014, č. j. Aprk 17/2014-10, ze dne 20. 6. 2016, Aprk 2/2026 - 88 pokračování č. j. Aprk 19/2016-52, ze dne 11. 4. 2017, č. j. Aprk 10/2017-73, ze dne 11. 5. 2017, č. j. Aprk 11/2017-19, ze dne 17. 1. 2018, č. j. Aprk 1/2018-128, ze dne 22. 3. 2018, č. j. Aprk 6/2018-69, ze dne 31. 10. 2018, č. j. Aprk 32/2018-109, a ze dne 23. 10. 2019, č. j. Aprk 16/2019-62, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl ke shodnému závěru v obdobných věcech, kdy řízení před krajským soudem trvalo v rozmezí zhruba 15 až 20 měsíců). Nejvyšší správní soud nicméně apeluje na krajský soud, aby dostál svému příslibu vyjádřenému v předkládací zprávě a již dále neotálel s provedením úkonu směřujícího k rozhodnutí o žalobě.

18. Nejvyšší správní soud již několikráte uvedl, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu dle § 174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální vybavení. K uvedenému tedy zásadně nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je, či není bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat bez dalšího odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených předcházejících věcí. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy na pořadí vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány jinak než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. I. ÚS 663/01, sp. zn. III. ÚS 685/06 a sp. zn. IV. ÚS 391/ 07).

19. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, byl-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu v projednávané věci nedošlo, proto navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Mgr. Tomáš Kocourek předseda senátu