Konf 15/2020

Rubrum

Konf 15/2020 - 22 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Ing. Radovana Havelce, rozhodl o návrhu Axial Personnel Agency, s.r.o., IČ 61056014, se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem v Praze na straně jedné a Ministerstvem práce s sociálních věcí na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 102/2018, o zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím: žalobkyně Axial Personnel Agency, s.r.o., IČ 61056014, se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, a žalovaná Česká republika – Úřad práce České republiky, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, t a k t o :

Výrok

P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 102/2018, o zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím, j e s p r á v n í orgán.

Odůvodnění

1. Návrhem doručeným dne 3. 11. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) se Axial Personnel Agency, s.r.o. (dále jen „žalobkyně“ či „navrhovatelka“) domáhala, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“). Spor vznikl podle názoru navrhovatelky mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) a Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“) ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 12 C 102/2018.

2. Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Komp 1/2020 vyplynulo následující.

3. Navrhovatelka podala dne 25. 9. 2018 u obvodního soudu žalobu proti České republice – Úřadu práce České republiky (dále jen „žalovaná“), ve které se domáhala svého nároku na zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím plynoucího z Dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, které byly uzavřeny mezi navrhovatelkou a žalovanou v souladu s § 119 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve Konf 15/2020 znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“), a na základě kterých navrhovatelka přijímala na vyhrazená pracovní místa a následně dočasně přidělovala zaměstnance k uživatelům prostřednictvím veřejných zakázek pod označením „Praxe absolventů“. Za dočasné přidělení zaměstnanců měla navrhovatelka nárok na příspěvek ve výši odpovídající vynaloženým mzdovým prostředkům, které byla navrhovatelka povinna včas žalované doložit.

4. Za měsíc leden 2018 takto navrhovatelka vynaložila mzdové prostředky ve výši 390.562,- Kč, žalovaná ji však příspěvek odmítla poskytnout z důvodu, že vyúčtování mzdových nákladů bylo doloženo po sjednané lhůtě (v březnu 2018 namísto února 2018), s čímž navrhovatelka nesouhlasila, a proto podala u obvodního soudu předmětnou žalobu.

5. O podané žalobě obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2019, čj. 12 C 102/2018-34, tak, že řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a po právní moci tohoto usnesení postoupil věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze-správnímu úseku, neboť „se jedná o věc, která má být řešena podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní“ (výrok III.). Zároveň rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek (výrok IV.). Své rozhodnutí založil obvodní soud na aplikaci § 104b odst. 1 o.s.ř. a v odůvodnění uzavřel, že soud rozhodující spory v občanském soudním řízení nemá k rozhodnutí ve věci dostatek pravomoci.

6. Navrhovatelka s uvedeným závěrem obvodního soudu nesouhlasila a podala proti usnesení obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2019, čj. 58 Co 321/2019-41, usnesení obvodního soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, že řízení se zastavuje a po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky; ve výroku II. usnesení obvodního soudu změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč a ve výroku IV. usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.). Rozhodl dále, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě žalobkyně opírá svůj nárok vůči žalované o dohody, které s ní měla uzavřít podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb. o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa, přičemž tento příspěvek je jedním z nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti podle citovaného zákona, který je nenárokové povahy a je třeba o něj požádat (srov. § 113 a § 118 zákona č. 435/2004 Sb.). V případě vyhovění žádosti pak žalovaná s žadatelem uzavírá (namísto kladného rozhodnutí) dohodu. Tato dohoda, uzavřená podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb., je podle městského soudu svou povahou veřejnoprávní smlouvou, tedy dvoustranným právním jednáním, které ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu (dále jen „spr. ř.“) zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (aktivní politika zaměstnanosti je financována z prostředků státního rozpočtu). Zároveň se jedná o dohodu subordinačního typu a podle § 169 odst. 1 písm. d) spr. ř., je k rozhodnutí sporu z takové smlouvy povolán správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy. Teprve rozhodnutí tohoto nadřízeného správního orgánu je za splnění dalších zákonem stanovených podmínek rozhodnutím přezkoumatelným podle § 65 s. ř. s. ve správním soudnictví. Městský soud uzavřel, že soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí rozhodovat o sporech vyplývajících z veřejnoprávních smluv, a proto věc postoupil příslušnému orgánu, Konf 15/2020 - 23 pokračování jímž je v posuzované věci Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. ve spojení s§ 1 odst. 3 zákona č. 73/2011 Sb. o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

7. Ministerstvo po postoupení věci ve svém vyjádření ze dne 7. 2. 2020 uvedlo, že v posuzované věci zastává právní názor, že dohody uzavírané v rámci aktivní politiky nezaměstnanosti nejsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu § 159 spr. ř., a proto nemůže rozhodovat o sporu z dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, neboť se o veřejnoprávní smlouvu nejedná. Podle názoru ministerstva jde o dohodu, na základě které krajská pobočka žalované přímo zabezpečuje uplatnění konkrétního nástroje aktivní politiky zaměstnanosti v rámci své působnosti stanovené zákonem č. 435/2004 Sb., a nikoli o přenos zabezpečování uplatnění tohoto nástroje na jiný subjekt, tedy zaměstnavatele. Příspěvky upravené zákonem č. 435/2004 Sb. jsou podle názoru ministerstva příspěvky zvláštní povahy poskytované výlučně v režimu citovaného zákona, a pokud jsou poskytovány na základě dohod, jedná se o dohody specifické. Závěrem svého vyjádření ministerstvo uvedlo, že se ztotožňuje s názorem žalované, že došlo v případě žalobkyně k porušení dohod o vyhrazení společensky účelných pracovních míst, neboť výkazy o vyúčtování mzdových nákladů za leden 2018 měly být žalované doloženy nejpozději do 28. 2. 2018, a z tohoto důvodu nebylo možné, aby byly příspěvky žalobkyni poskytnuty.

8. K návrhu navrhovatelky na opatření proti nečinnosti podle § 80 spr. ř. zopakovalo ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2020 své předchozí závěry, tedy že dohody uzavírané v rámci aktivní politiky nezaměstnanosti nejsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu § 159 spr. ř. a že se ztotožňuje s názorem žalované, že došlo v případě žalobkyně k porušení dohod o vyhrazení společensky účelných pracovních míst.

9. Navrhovatelka s postupem ministerstva nesouhlasila a podala k Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s § 133 odst. 4 spr. ř. a § 98 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kompetenční žalobu proti nečinnému orgánu (tj. ministerstvu). Nejvyšší správní soud tuto žalobu usnesením ze dne 29. 10. 2020, čj. Komp 1/2020-32, odmítl. V odůvodnění uvedl, že se v posuzované věci nejedná o žádný spor mezi správním úřadem s orgánem samosprávy, ani mezi orgány samosprávy navzájem, a ani mezi ústředními správními úřady navzájem, a proto zde neexistuje žádný kompetenční spor ve smyslu § 97 s. ř. s., a uzavřel, že může jít za splnění dalších procesních podmínek o kompetenční spor ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb.

10. Navrhovatelka tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje na vznik negativního kompetenčního sporu, když její nárok odmítá projednat jak Obvodní soud pro Prahu 7, resp. Městský soud v Praze, tak i Ministerstvo práce a sociálních věcí, a navrhuje, aby zvláštní senát usnesením rozhodl, kdo je příslušný vydat rozhodnutí o nároku navrhovatelky z Dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku uzavřených podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb.

11. Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o kompetenčním sporu, přičemž vycházel z následujících skutečností a úvah: Konf 15/2020

12. Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí. Záporný kompetenční spor podle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí.

13. Stranami kompetenčního sporu jsou podle § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. buď soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Existence záporného kompetenčního sporu či kladného kompetenčního sporu je podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení.

14. Protože zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), je podstatné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni rozhodnutí o něm zvláštním senátem.

15. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu je oprávněna podat některá z jeho stran nebo účastník řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou.

16. V nyní rozhodované věci obvodní soud usnesením ze dne 31. 5. 2019, čj. 12 C 102/2018 34, popřel svoji pravomoc ve věci rozhodnout a postoupil ji k dalšímu řízení správnímu úseku Městského soudu v Praze. Správnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku jeho pravomoci potvrdil i (jemu nadřízený) soud odvolací s tím, že věc postoupil k dalšímu řízení Ministerstvu práce a sociálních věcí. Tím bylo procesně umožněno ministerstvu, aby v případě svého nesouhlasu se závěrem o pravomoci rozhodnout o návrhu žalobkyně zahájilo kompetenční spor před zvláštním senátem. To však ministerstvo neudělalo a zůstalo ve věci nečinné.

17. V usnesení ze dne 14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33, zvláštní senát přijal a odůvodnil závěr, podle kterého: „Jestliže soud pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení a věc postoupil správnímu orgánu, nemá tento správní orgán, domnívá-li se, že věc naopak do pravomoci soudu patří, jinou možnost než podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).“

18. Zvláštní senát se v citovaném rozhodnutí rovněž vyjádřil k oprávnění účastníka původního řízení zahájit řízení o kompetenčním sporu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. Uvedl, že ačkoli nestačí jakékoli neurčité vyjádření nevůle orgánů rozhodovat, trvat důsledně na formální stránce soudního nebo správního aktu by také nevedlo k potřebnému cíli. Ve svém důsledku by to především působilo v neprospěch účastníka řízení, a proto spíše, než k formě je nutné přihlédnout k obsahu a hodnotit, Konf 15/2020 - 24 pokračování nakolik srozumitelně a určitě byla pravomoc ve věci rozhodovat popřena a zda tak učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn. Oprávnění podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. pak představuje možnost „poslední záchrany“, která je k dispozici účastníku původního řízení typicky v situaci, kdy on je tím jediným, komu je existence kompetenčního sporu známa (srov. také usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 4. 2021, čj. Konf 11/2017-83).

19. Pokud tedy ministerstvo, kterému byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí, ve věci nijak nekoná, je na navrhovatelce, aby se proti nečinnosti ministerstva bránila prostředky, které jí dává právo k dispozici.

20. Jak soudy, tak správní orgán odpírají ve věci samé rozhodnout. Zvláštní senát má důvodně za to, že je tu negativní kompetenční spor ve smyslu § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., a proto jej předsevzal k řešení.

21. V posuzované věci je zřejmé, že se navrhovatelka domáhala svého nároku na zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím plynoucího z Dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, které byly uzavřeny mezi navrhovatelkou a žalovanou v souladu s § 119 zákona č. 435/2004 Sb., a na základě kterých navrhovatelka přijímala na vyhrazená pracovní místa a následně dočasně přidělovala zaměstnance k uživatelům. Za dočasné přidělení zaměstnanců měla navrhovatelka nárok na příspěvek ve výši odpovídající vynaloženým mzdovým prostředkům, které byla navrhovatelka povinna včas žalované doložit.

22. Zásadní pro posuzovanou věc je tak vyřešení otázky, zda dohody uzavírané v rámci aktivní politiky nezaměstnanosti podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb. (ne)jsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu § 159 spr. ř.

23. Podle § 119 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. uzavírá o poskytnutí příspěvku v rámci aktivní politiky zaměstnanosti Úřad práce se zaměstnavateli, s jinými právnickými a fyzickými osobami a dalšími subjekty podle zvláštních právních předpisů písemnou dohodu.

24. Podle § 159 odst. 1 spr. ř. je veřejnoprávní smlouva dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Následující ustanovení dále obsahují bližší úpravu veřejnoprávní smlouvy, kterou mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů (tzv. smlouva koordinační, § 160 spr. ř.), veřejnoprávní smlouvy mezi správním orgánem a osobou, která by jinak byla účastníkem správního řízení (tzv. smlouva subordinační, § 161 spr. ř.), a veřejnoprávní smlouvy uzavírané mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností (§ 162 spr. ř.). V ustanoveních § 163 až § 170 pak správní řád upravuje otázky společné všem veřejnoprávním smlouvám bez rozdílu, včetně otázek řešení sporů.

25. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že dohoda o zřízení společensky účelného pracovního místa pro uchazeče o zaměstnání evidované na úřadu práce je svým charakterem veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 159 a násl. spr. ř., kterou se orgán veřejné správy v rámci své působnosti zavázal (za určitých podmínek) poskytnout žalobci Konf 15/2020 finanční prostředky na předem stanovený účel a k naplnění cíle dohody mu poskytnout účinnou součinnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, čj. 1 Afs 77/2010 - 81). Zvláštní senát se s uvedenými závěry ztotožňuje.

26. Dohoda o zřízení společensky účelného pracovního místa podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb. je tedy svým charakterem (subordinační) veřejnoprávní smlouvou – dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu § 159 odst. 1 spr. ř. zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, neboť na straně jedné vystupuje subjekt veřejné správy (úřad práce) a na straně druhé adresát veřejné správy (právnická osoba, vůči níž výkon veřejné správy směřuje).

27. Zvláštní senát proto uzavírá, že rozhodnout v předmětné věci spor z této veřejnoprávní smlouvy přísluší správnímu orgánu, určenému ustanovením § 169 odst. 1 písm. d) spr. ř., jímž je v posuzované věci Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. ve spojení s § 1 odst. 3 zákona č. 73/2011 Sb.).

28. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. O nároku uplatněném navrhovatelkou tedy bude rozhodnuto Ministerstvem práce a sociálních věcí ve správním řízení podle § 141 spr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 7. října 2021 JUDr. Michal Mazanec předseda zvláštního senátu