Konf 19/2016

Rubrum

Konf 19/2016-24 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Michala Mazance, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Olomouci, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 107/2016, ve věci žaloby o zaplacení 5.920 Kč s příslušenstvím: žalobce Český Triangl, a. s., se sídlem Brno, Heršpická 800/6, zastoupeného Mgr. Veronikou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Lomnice 147, a žalovaného D. K. takto:

Výrok

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, pod sp. zn. 28 C 107/2016, j e s o u d .

II. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2016, čj. 28 C 107/2016-12, se zrušuje.

Odůvodnění

Návrhem doručeným dne 4. 8. 2016 zvláštnímu senátu zřízenému dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) domáhá, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., mezi ním a Okresním soudem v Olomouci, ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 28 C 107/2016, týkající se služeb poskytnutých žalobcem žalovanému, v celkové výši 5.920 Kč s příslušenstvím. Z příslušného soudního spisu se podává, že se žalobce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u Okresního soudu v Olomouci dne 31. 3. 2016, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 5.920 Kč s příslušenstvím, a to z titulu plnění poskytovaného podle Smlouvy o finančním pronájmu s možností převodu vlastnictví na nájemce č. 9300098, uzavřené mezi ním a žalovaným dne 14. 11. 2013. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že žalovaná částka je „poměrnou částí poplatku za telefonické služby“, přičemž odkázal na čl. III. shora uvedené smlouvy, dle které se žalovaný Konf 19/2016-25 zavázal hradit 559 Kč měsíčně za využívání telekomunikačních služeb; tato částka nebyla součástí měsíční splátky za finanční pronájem telefonu. Žalobce dále uvedl, že v této části byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2015, čj. 5 T 250/2014- 40, odkázán se svým nárokem na občanské soudní řízení (v adhezním řízení mu byla, z titulu plnění poskytnutého dle shora uvedené smlouvy, přiznána za žalovaným částka 11.500 Kč). Z přiložené kopie Smlouvy o finančním pronájmu s možností převodu vlastnictví na nájemce č. 9300098, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 14. 11. 2013, se podává, že smlouva byla uzavřena s odkazem na ustanovení § 269 odst. 2 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Součástí smlouvy byl finanční pronájem blíže specifikovaného mobilního telefonu za celkovou cenu 17.016 Kč (čl. I.), dále služby, tvořící předmět smlouvy o finančním pronájmu – pojištění a zapůjčení náhradního telefonu v případě poruchy (čl. II.) a konečně též „Telefonické služby“, dle kterých „]p]o dobu trvání této smlouvy má nájemce Nonstop volání, SMS v ČR +IvM s FUP 600 MB v ceně 599,- K4/měsíčně“ (čl. III.). Z obsahu smlouvy ani „Smluvních podmínek“ není zřejmé, kdo je poskytovatelem zmiňovaných „telefonických služeb“, ani za jakých dalších podmínek mají být poskytovány. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2016, čj. 28 C 107/2016-12, bylo rozhodnuto o zastavení řízení (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.); současně bylo vysloveno, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ (výrok III.). Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že soud vycházel z žalobního tvrzení, dle kterého žalovaná částka představuje poměrnou část poplatků za poskytnuté telefonické služby, které nebyly součástí měsíčních splátek za finanční pronájem. Dle jeho názoru se jedná o spor plynoucí z poskytování komunikačních služeb, ve smyslu § 7 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Takový spor nespadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, vymezené v § 7 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ale do pravomoci ČTÚ. Zde soud odkázal na ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích a § 129 odst. 1 citovaného zákona, z nichž plyne, že příslušným k rozhodování sporů, týkajících se povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě, je právě ČTÚ. Pro neodstranitelnou překážku řízení proto ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému orgánu. ČTÚ s právním názorem vysloveným ve shora uvedeném usnesení okresního soudu nesouhlasí a podal proto k zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu. Uvedl, že jeho rozhodovací pravomoc je zákonem o elektronických komunikacích [§ 108 odst. 1 písm. g) a § 129 odst. 1] vymezena tak, že rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem (popřípadě uživatelem) na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. V tomto smyslu zvláštní senát konstantně judikuje, že k založení rozhodovací pravomoci ČTÚ musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Musí se jednat o spor mezi osobou vykonávající telekomunikační činnost na straně jedné, a účastníkem, respektive uživatelem na straně druhé (osobní vymezení sporu), přičemž spor se musí týkat povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě (věcné vymezení). Právě Konf 19/2016-26 nesplnění podmínky osobního vymezení sporu ČTÚ namítá. Poukazuje na fakt, že podle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu měl žalovaný platit za telekomunikační služby, které bude v souvislosti s užíváním mobilního telefonu využívat; žalobce však není evidován jako osoba vykonávající komunikační činnost, ani své podnikání v elektronických komunikacích podle § 13 zákona o elektronických komunikacích neoznámil. Ze smlouvy ze dne 14. 11. 2013 přitom nevyplývá, v síti kterého operátora mělo k poskytování komunikačních služeb docházet, a je tak zřejmé, že žalobce vystupoval jako prostředník či zprostředkovatel poskytování služeb mezi mobilním operátorem a žalovaným, respektive jen přenechal možnost využívání služeb elektronických komunikací žalovanému. Vyplývá-li z návrhu na zahájení řízení, že měsíční částka 599 Kč je poměrnou částkou za telefonické služby, šlo evidentně o zprostředkování těchto služeb od nespecifikovaného operátora. Předmětem smlouvy tak nebylo samotné poskytování služeb elektronických komunikací žalobcem, ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o elektronických komunikacích, ale následné přenechání či zprostředkování využívání těchto služeb, poskytnutých žalobci nespecifikovaným operátorem. Za této situace není splněna podmínka osobního vymezení sporu, zakládající rozhodovací pravomoc ČTÚ a zvláštní senát by měl vyslovit, že příslušným k rozhodování předmětného sporu je soud; současně by mělo být zrušeno usnesení, kterým bylo řízení zastaveno a věc postoupena ČTÚ. Zvláštní senát o vzniklém kompetenčním sporu uvážil následovně: Okresní soud v Olomouci v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc rozhodnout a rovněž navrhovatel (ČTÚ) popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla postoupena. Jde tu tedy o negativní (záporný) kompetenční spor ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., k jehož projednání a rozhodnutí je tímto zákonem zvláštní senát povolán. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích ČTÚ rozhoduje spory mezi osobou vykonávající telekomunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Zvláštní senát konstantně judikuje, že k tomu, aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích naplněn osobní i věcný předpoklad (viz například usnesení ze dne 14. 9. 209, čj. Konf 38/2009-12 a ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010-9; citovaná rozhodnutí zvláštního senátu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že navrhovatel popírá existenci osobního předpokladu účastnického sporu vymezeného v ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, zabýval se zvláštní senát tím, zda se v posuzovaném případě jedná o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle § 7 citovaného zákona na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Konf 19/2016-27 Osobní předpoklad založení rozhodovací pravomoci navrhovatele je splněn, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle § 7 zákona o elektronických komunikacích (zajišťování sítí elektronických komunikacích, poskytování služeb elektronických komunikací, provozování přístrojů), a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Službou elektronických komunikací se podle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích rozumí služba obvykle poskytovaná a za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálu po sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, která nabízejí obsah prostřednictvím sítí služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášenými sítěmi poskytovanými službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku uvedenou v § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, dle kterého účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, popřípadě musí osoba uživatele splňovat charakteristiku stanovenou v § 2 písm. b) tohoto zákona, podle kterého uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Jak bylo výše podrobně popsáno, z obsahu Smlouvy o finančním pronájmu s možností převodu vlastnictví na nájemce č. 9300098, ze dne 14. 11. 2013 nelze z ničeho dovodit, že by žalobce byl poskytovatelem komunikačních služeb ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích. Nic takového ostatně ani žalobce netvrdí. Fakt, že žalobce neposkytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací, potvrzuje i veřejná databáze vedená navrhovatelem (http://www.ctu.cz/vyhledavaci- databaze/evidence-podnikatelu-v-elektronickych-komunikacich-podle-vseobecneho- opravneni), kterou žalobce neprochází, i výpis z elektronické databáze obchodního rejstříku (dostupná na www.justice.cz); zvláštní senát, který rozhoduje na základě skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodování, uvedené skutečnosti ověřil nahlédnutím do uvedených databází. Vše tedy nasvědčuje závěru, že právní vztah mezi žalobcem a žalovaným je v dané věci podmíněn nezávisle existujícím smluvním vztahem žalobce a blíže nespecifikovaného telekomunikačního operátora. Pro rozhodnutí kompetenčního sporu však zvláštní senát posuzoval pouze vztah mezi žalobcem a žalovaným. Pokud tedy žalobce umožňuje účastníkům (třetím osobám) využít služeb elektronických komunikací jiného subjektu – operátora v rámci vymezeném samostatným smluvním vztahem žalobce s touto osobou, sám služby elektronických komunikací neposkytuje a není proto osobou vykonávající komunikační činnost. Proto za účastníka podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích nelze považovat ani žalovaného, neboť ten neuzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb. Zvláštní senát proto uzavřel, že v dané věci nebyla naplněna osobní podmínka podle § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích, zakládající rozhodovací pravomoc navrhovatele. Konf 19/2016-28 Dále se zvláštní senát zabýval i tím, zda byla ve věci založena rozhodovací pravomoc navrhovatele podle § 129 odst. 1 věty druhé zákona o elektronických komunikacích, dle kterého Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§ 7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu. O takovou situaci se ovšem v posuzované věci, v souvislosti se službami poskytovanými žalobcem, nejedná. Smyslem citovaného ustanovení je zachování pravomoci navrhovatele k rozhodování sporů tehdy, došlo-li jen ke změně subjektů závazkového vztahu, aniž by se měnil jeho obsah. Vzhledem k tomu, že z výše vyložených důvodů mezi žalovaným a poskytovatelem komunikačních služeb z titulu Smlouvy o finančním pronájmu s možností převodu vlastnictví na nájemce č. 9300098 žádný právní vztah nevznikl, nejsou naplněny ani podmínky pro použití shora zmiňovaného ustanovení zákona o elektronických komunikacích. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn osobní předpoklad pro založení pravomoci ČTÚ pro rozhodování sporů mezi žalobcem a žalovaným, ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 věty první i druhé zákona o elektronických komunikacích, existencí věcné podmínky podle § 129 odst. 1 citovaného zákona se zvláštní senát již pro nadbytečnost nezabýval. Lze tedy uzavřít, že navrhovateli není svěřena pravomoc k rozhodnutí sporu mezi žalobcem a žalovaným; zvláštní senát proto rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 107/2016 je soud (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb., zvláštní senát současně zrušil rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu (soud) popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto zrušil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2016, čj. 28 C 107/2016-12, neboť odporuje výroku, jímž byla pravomoc tohoto soudu ve věci rozhodnout zvláštním senátem určena. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány i soudy. Dále bude tedy v řízení o této věci pokračovat Okresní soud v Olomouci. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 27. dubna 2017 JUDr. Pavel Simon předseda zvláštního senátu Konf 19/2016-29