Konf 32/2018

Rubrum

Konf 32/2018-12 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Ing. Radovana Havelce, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 28/2017, ve věci žaloby o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET, s. r. o., IČ: 26827921, se sídlem Bratří Hlaviců 89, Vsetín, zastoupeného advokátem Mgr. Luďkem Šrubařem, se sídlem Hanusova 1537/1, Praha, a žalovaný J. N., takto:

Výrok

P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 28/2017, o zaplacení částky 1000 Kč s příslušenstvím, j e s p r á v n í orgán.

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 3. 8. 2018 se Český telekomunikační úřad (dále též jen „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl kompetenční spor vzniklý mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně ve věci návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 28/2017 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.

2. Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu, na jejímž základě žalovaný využíval služeb elektronických komunikací dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Konkrétně se jednalo o smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb č. X ze dne 19. 6. 2013, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytovat připojení k internetu a další služby s tím spojené a žalovaný se zavázal hradit žalobkyni pravidelnou měsíční odměnu. Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné podmínky“) a ceníkem služeb. Konf 32/2018-13

3. Jelikož žalovaný nezaplatil sjednanou cenu za poskytování služeb, žalobkyně mu dle bodu 3.11 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb (tzv. suspendace) a vyúčtovala „suspendační poplatek“ ve výši 1.000 Kč v souladu s ceníkem tarifů, který tvoří nedílnou součást smlouvy. Žalovaný poplatek neuhradil, žalobkyně proto podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 1.000 Kč.

4. Okresní soud ve Vsetíně tomuto návrhu vyhověl, a dne 12. 1. 2017 vydal elektronický platební rozkaz; usnesením ze dne 2. 3. 2017 jej však pro nedoručitelnost zrušil. Následně soud usnesením ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 C 28/2017-19, řízení ve věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ (výrok I. a II); ve zbytku rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

5. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že platba označená jako „suspendační poplatek“ je dle jeho názoru svou povahou sankcí za nezaplacení běžných plateb za poskytování připojení k internetu, přičemž k rozhodování o těchto platbách je ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, příslušný Český telekomunikační úřad a není tak dána pravomoc soudu rozhodovat v této věci. Soud odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, v němž se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci k rozhodování o smluvní pokutě.

6. Český telekomunikační úřad („navrhovatel“) s postupem okresního soudu nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Navrhovatel popřel svou kompetenci k vedení řízení, neboť se domnívá, že suspendační poplatek nepředstavuje službu elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, neboť nespočívá v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, ani není telekomunikační a přenosovou službou v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize.

7. Navrhovatel konstatuje, že položka „suspendační poplatek“ se hradí žalobci za nejrůznější běžné náklady v situacích, kdy přikročí k omezení poskytování služeb. Jde tedy o cenu představující náklady administrativní, režijní, softwarové apod., nikoli samotnou službu elektronických komunikací, a navrhovateli tedy nepřísluší o této položce rozhodovat. Povinnost hradit takovýto poplatek ze zákona o elektronických komunikacích nevyplývá, tudíž ani spor o zaplacení této položky není sporem týkajícím se povinnosti uložené tímto zákonem nebo na jeho základě. Český telekomunikační úřad tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí daného sporu, neboť se nejedná o cenu za službu elektronických komunikací ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. K rozhodování sporu má dle ČTÚ pravomoc Okresní soud ve Vsetíně.

8. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:

9. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Okresní soud ve Vsetíně i navrhovatel, jedná Konf 32/2018-14 se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů.

10. Zvláštní senát v usnesení čj. Konf 38/2009-12 vysvětlil, že k tomu, aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení pravomoci navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle § 7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu; tato podmínka je dle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“

11. Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.

12. Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně, která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích.

13. Okresní soud uvedl, že blokační poplatek má povahu smluvní pokuty, a proto by o věci měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační poplatek není smluvní pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací. Navrhovatel s odkazem na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou za službu elektronických komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.

14. Zvláštní senát předesílá, že mu podle § 2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobce a žalovaného (jakkoliv se těmito projevy nutně zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti); takový výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší orgánu, který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.

15. Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, na které odkazuje i odvolací soud, řešil otázku pravomoci Českého telekomunikačního úřadu a soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený satelitní komplet, přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc soudů. Přitom se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; poznámka zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou Konf 32/2018-15 povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta vymáhána.“ S odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) a § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, a tam upravenou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu rozhodovat spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení § 64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování o smluvní pokutě příslušný navrhovatel (…) neboť neuhrazení ceny za poskytnutou službu je porušením povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán. Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném § 127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.“

16. Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku, a to s odkazem na bod 3.10 Všeobecných podmínek.

17. Podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit od smlouvy, respektive všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí tři po sobě jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého peněžitého závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší smlouvu nebo Všeobecné podmínky nebo uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto o jeho úpadku, byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla uvalena nucená správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit, případně přerušit poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění. Za suspendaci je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku dle platného a účinného Ceníku.

18. Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady (administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť to z označených ustanovení Všeobecných podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů, za které podle smlouvy odpovídá žalovaný. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje, přičemž takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.

19. Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických Konf 32/2018-16 komunikacích, současně ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalovanému) žádnou službu navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.

20. Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací, je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.

21. Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje účastníkovi (žalovanému) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby), a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi na základě zákona ve smyslu § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikací, a k rozhodnutí sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena ustanovením § 127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích (srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).

22. Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.

23. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona o některých kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude tedy dále pokračovat v řízení vedeném dosud u u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 28/2017, o zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 13. prosince 2018 JUDr. Michal Mazanec Konf 32/2018-17 předseda zvláštního senátu