Konf 56/2012

Rubrum

Konf 56/2012 - 11 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 667/2011, o 7946 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČ 60193336, a žalované Z. H., takto:

Výrok

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 7946 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 667/2011, j e soud.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2012, čj. 8 EC 667/2011 - 9, s e z r u š u j e .

Odůvodnění

Návrhem doručeným dne 15. 8. 2012 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad) domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále také jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl kompetenční spor vzniklý podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 týkající se zaplacení částky 7946 Kč s příslušenstvím. Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: Žalovaná se na základě smluvního vztahu o poskytování služeb elektronických komunikací se žalobkyní (tehdy společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s.) stala účastnicí mobilní telefonní stanice čísl X. Konf 56/2012 - 12 Za „služby třetích stran“ byla žalobkyní žalované vystavena faktura za období od 8. 5. 2007 do 7. 8. 2007 na celkovou částku 7946 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně částku neuhradila, podala žalobkyně dne 7. 11. 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 7946 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení. Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 7946 Kč odpovídající poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tyto služby umožňuje objednat a využít žalobkyně svým účastníkům na základě Všeobecných podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací prostřednictvím pevných sítí vydaných v souladu s § 273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaná tyto služby využila, dle čl. 15.1 Všeobecných podmínek souhlasila s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby, která je za dané zúčtovací období uvedena v samostatné části pravidelného vyúčtování za služby odděleně od služeb elektronických komunikací. Poskytovatelé služeb třetích stran dali souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala, jak vyplývá z „Informace o službách třetích stran“ uvedené na vyúčtování těchto služeb. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. 2. 2012, čj. 8 EC 667/2011 – 9, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud poukázal na ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v planém znění, podle něhož Český telekomunikační úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné (žalobkyně), a účastníkem, popřípadě uživatelem (žalovaná) na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě, konkrétně povinnosti účastníka či uživatele zaplatit poskytovateli za poskytnuté telekomunikační služby. Z uvedeného podle názoru soudu vyplývá, že soud nemá pravomoc rozhodovat či jednat o předmětné žalobě. Protože není v dané věci dána pravomoc soudu k rozhodování věci, neboť je dána jinému orgánu, postupoval soud podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (navrhovateli). Český telekomunikační úřad po postoupení věci odmítl svou kompetenci k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických komunikacích, která definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména § 108 odst. 1 písm. g), § 129 odst. 1, § 64 odst. 1); zdůraznil, že podle § 2 se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí Konf 56/2012 - 13 obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Z tohoto vymezení pojmů je podle navrhovatele zjevné, že pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána v případě sporů o otázkách souvisejících se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací, eventuálně o ujednáních na ně úzce navazujících (např. ujednání o smluvní pokutě). V případě tzv. služeb třetích stran se jedná o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací tak, jak je vymezena v § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, žalobkyně není jejím poskytovatelem a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje. Služby tohoto charakteru jsou podle zákona o elektronických komunikacích vyjmuty z působnosti tohoto zákona, resp. z rozhodovací pravomoci Českého telekomunikačního úřadu. Služby obsahu tedy nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud a nikoliv Český telekomunikační úřad. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou: Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech. Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS). Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle § 3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v § 129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“ S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do § 129 odst. 1 druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§ 7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“. Konf 56/2012 - 14 Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty § 129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor. První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c) provozování přístrojů dle § 73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací se rozumí dle ustanovení § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou § 2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle § 2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“. Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Podle druhé věty § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel. Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele ve smyslu věty první i druhé § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Konf 56/2012 - 15 Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo-li by o spor o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby. Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek žalobkyně známých mu z jeho úřední činnosti, které byly účinné ke dni 1. 3. 2007, konkrétně z bodu 15. nazvaného „Služby třetích stran“, v němž mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran (bod 15.1) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (bod 15.4)

1. Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem. Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb jiných subjektů (kontakty na tyto subjekty jsou dostupné na adrese www.cz.o2.com/3partner), které byly žalobkyní žalované zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalované) sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací, žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovanou a poskytovatelem služby obsahu. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovanou využité služby za odpovídající službám obsahu ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první a příp. též druhou § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní. Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, 1 Všeobecné podmínky nejsou obsahem spisu, znění účinné ke dni 1. 3. 2007 a rozhodné rovněž v daném případě bylo citováno již ve věci sp. zn. Konf 20/2012 (dostupné na www.nssoud.cz). Konf 56/2012 - 16 rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“ Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu (sp. zn. Konf 99/2009), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle § 5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí obvodního soudu, které výroku zvláštního senátu odporuje a které pravomoc soudu k jednání popřelo. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4 pokračovat v řízení o návrhu na vydání platebního rozkazu. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 26. listopadu 2012 JUDr. Michal Mazanec předseda zvláštního senátu