Konf 88/2005

Rubrum

Konf 88/2005-10 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Václav Novotný, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Brigita Chrastilová, o návrhu Okresního soudu v Přerově, se sídlem v Přerově, Smetanova 2, na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, se sídlem v Brně, Masarykova 31, za účasti žalobce T. I. C. C. R., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, a žalovaných 1) J. I., 2) F. I., oba neznámého pobytu, o zřízení věcného břemene, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 329/2004, takto:

Výrok

I. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Přerově ze dne 3. 6. 2002, čj. RR/428/639/A/02, a ze dne 10. 6. 2002, čj. RR/428/639/B/02 a č.j. RR/428/639/C/02, o zřízení věcného břemene, je soud ve správním soudnictví.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2004, čj. 1 As 3/2003-65, se zrušuje.

III. Opatrovníkem žalovaných J. I. a F. I., jejichž pobyt není znám, se ustanovuje P. H., vedoucí kanceláře Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 8. srpna 2005 navrhl Okresní soud v Přerově, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle ustanovení § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Nejvyšším správním soudem, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 329/2004. Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti: Rozhodnutím bývalého Okresního úřadu Přerov, jehož právním nástupcem je Krajský úřad Olomouckého kraje, ze dne 3. 6. 2002, čj. RR/428/639/A/02, a ze dne 10. 6. 2002, čj. RR/428/639/B/02 a čj. RR/428/639/C/02, byla pro opožděnost zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Městského úřadu v Přerově ze dne 17. 4. 2002, čj. SÚ-994/2002/Kl, čj. SÚ-995/2002/Kl, čj. SÚ-996/2002/Kl, jimiž byly zamítnuty návrhy žalobce na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene k nemovitostem na pozemcích v k. ú. R. u. L. n. B. za účelem zajištění výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou ve správním soudnictví, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě, který spojil ke společnému Konf 88/2005-11 projednání a řízení označenou věc s dalšími věcmi, vedenými u téhož soudu proti rozhodnutím správního orgánu uvedeného v záhlaví jeho rozsudku čj. 22 Ca 301/2002-28 ze dne 6. 2. 2003 tak, že rozhodnutí Okresního úřadu Přerov i rozhodnutí Městského úřadu Přerov pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Krajskému úřadu Olomouckého kraje. Žalovaný se obrátil kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ve výroku označeným shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a současně žalobu odmítl a poskytl žalobci poučení o možnosti podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu k místně příslušnému okresnímu soudu. Poté, co tak žalobce učinil, Okresní soud v Přerově podal zvláštnímu senátu v úvodu zmíněný návrh s tím, že popírá svou pravomoc vydat rozhodnutí v této věci. Navrhovatel má za to, že samotné zřízení věcného břemene nese charakter zásahu v zájmu veřejném. Stát stanoví podmínky, za nichž může k takovému zásahu do vlastnického práva dojít; nemusí návrhu vyhovět, jestliže nejsou splněny zákonné podmínky. Takový vztah je tedy vztahem mocenským. Domnívá se proto, že v předmětné věci je příslušný rozhodovat o žalobě soud ve správním soudnictví. Okresní soud v této souvislosti poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5, a navrhl, aby zvláštní senát rozhodl tak, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci je soud ve správním soudnictví a že se rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušuje. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou: Po 1. 1. 2003 se otázka o povaze rozhodnutí o nuceném omezení vlastnického práva – a tedy o tom, zda má takové rozhodnutí přezkoumávat soud ve správním soudnictví, nebo zda je ve věci příslušný soud v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu – stala častým předmětem rozhodování soudů. Nejvyšší správní soud zpočátku zdůrazňoval (stejně jako krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví) skutečnost, že rozhodnutí o nuceném omezení vlastnického práva zasahuje do soukromého práva vlastníka (tedy do práva vlastnického). Jako rozhodnutí v soukromoprávní věci proto podle tehdejší judikatury Nejvyššího správního soudu nepodléhalo přezkumu ve správním soudnictví, nýbrž o něm náleželo rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Tento názor však byl překonán rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 As 11/2003-50, s jehož závěry se zvláštní senát ztotožňuje. Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, popř. o zřízení věcného břemene, nepochybně zasahuje do vlastnického práva; to, že vlastnické právo je právem soukromým, však současně neznamená, že by i rozhodování o jakémkoli zásahu do tohoto práva mělo tutéž povahu. K omezení či k zániku vlastnického práva totiž může dojít jak na základě soukromoprávního titulu (nájemní smlouva, kupní Konf 88/2005-12 smlouva), tak titulu veřejnoprávního (nařízení nezbytných úprav na stavbě, daňová exekuce). Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného. Napadá-li žalobce rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva (není zde tedy spor o vlastnické právo), nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Právě tento právní titul, a nikoliv vlastnické právo samotné, je věcí ve smyslu § 7 o. s. ř. a jeho povaha je určující pro stanovení civilní nebo správní soudní pravomoci. K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru samotného výroku o vyvlastnění či o zřízení věcného břemene se nabízejí různé teorie. Použití mocenské teorie vede k závěru o veřejnoprávní povaze tohoto institutu: stát, jednající stavebním úřadem jakožto svou organizační složkou, jako nositel veřejné moci jednostranně a autoritativně rozhoduje o vyvlastnění nebo o zřízení věcného břemene. Stejně tak je tomu z pohledu organické teorie, neboť stát jako jeden z účastníků právního vztahu zde vystupuje nikoliv nezávisle na svém charakteru veřejného svazu (jako by tomu bylo např. v rámci koupě nemovitosti či zřízení věcného břemene dohodou), ale právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pravomoci. Nejspolehlivější je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující se metodě právního regulování: ta vyjadřuje povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Soukromoprávní metoda právní regulace je zpravidla metodou rovnosti (srov. § 2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný účastník soukromoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti, ale ani na něj jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná. Veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli; povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná. Při rozhodování o nuceném omezení vlastnického práva se uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou povinný a oprávněný z věcného břemene, ale toliko povinný na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé. Povinný a stavební úřad nevstupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje povinnému: sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, přičemž vůle povinného je zde Konf 88/2005-13 nerozhodná a jeho případný nesouhlas s takovým rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene (stejně jako rozhodnutí o vyvlastnění) je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům. Jelikož tedy rozhodnutí o zřízení věcného břemene není rozhodnutím ve věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší soudu ve správním soudnictví. Ke shodným závěrům dospěl zvláštní senát již např. v usnesení ze dne 18. října 2005, čj. Konf 53/2005-11. Podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zvláštní senát zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu v celém rozsahu. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. S ohledem na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, jímž byl žalobce odkázán na pořad práva civilního, byl zrušen, bude Nejvyšší správní soud v dalším řízení znovu rozhodovat o kasační stížnosti ze dne 27. března 2003. Protože pobyt obou žalovaných není znám, předseda senátu jim ustanovil opatrovníka, který je bude ve sporu o pravomoc zastupovat (§ 29 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 4 zákona č. 131/2002 Sb. a § 64 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. prosince 2005 JUDr. Karel Podolka předseda zvláštního senátu á