Konf 9/2020

Rubrum

Konf 9/2020 - 40 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Ing. Radovana Havelce, rozhodl o návrhu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova 26, České Budějovice, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem v Praze na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 327/2018, o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009 ve výši 50.000,- Kč: žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, a žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, takto:

Výrok

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 327/2018, o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009 ve výši 50.000,- Kč, je soud.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 12. 2019, čj. 52 C 327/2018-63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, čj. 28 Co 238/2019, 28 Co 24/2020-77, s e z r u š u j í .

Odůvodnění

1. Návrhem doručeným dne 29. 7. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) se Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „KŘ PČR“ či „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. Spor vznikl podle názoru navrhovatele mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 52 C 327/2018.

2. Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a příloh k návrhu vyplynulo následující. Konf 9/2020

3. Žádostí ze dne 3. 12. 2009 podanými KŘ PČR se V. S. (dále jen „žalobce“) domáhal doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas do rozsahu 150 hodin nařízenou v rozporu se zákonem za rok 2007, 2008 a 2009. Zamítavá rozhodnutí KŘ PČR byla přezkoumána Krajským soudem v Českých Budějovicích (rozsudky tohoto soudu ze dne 24. 2. 2014 čj. 10 A 95/2013-37 a ze dne 10. 4. 2014, čj. 10 A 96/2013-72), který vždy rozhodnutí KŘ PČR zrušil a věc vrátil KŘ PČR k dalšímu projednání. Až na základě citovaných rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích KŘ PČR revidovalo svá předchozí rozhodnutí a přiznalo navrhovateli jím požadovaný služební příjem za práci přesčas (s výjimkou příslušenství, což je opět předmětem přezkumu Krajského soudu v Českých Budějovicích). Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů KŘ PČR ze dne 1. 12. 2009, čj. ŘLZ-7628/2009, bylo rozhodnuto o výši doplatku odchodného (15.318,- Kč), ve kterém nebyl zohledněn příjem za službu přesčas. Doplatek odchodného byl žalobci přiznán až rozhodnutím KŘ PČR dne 18. 8. 2014, čj. ŘKŘ-4654/2014, jímž bylo rozhodnuto o doplatku odchodného a o doplatku služebního příjmu za službu přesčas do rozsahu 150 hodin.

4. Žalobce dne 28. 1. 2015 uplatnil u Ministerstva vnitra ČR (dále jen „ministerstvo“) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč, která mu měla vzniknout vedením řízení ve věcech služebního poměru KČ PČR, v němž bylo rozhodováno o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního poměru za službu přesčas do rozsahu 150 hodin nařízenou v rozporu se zákonem za rok 2007, 2008 a 2009. Žalobce ve svém návrhu dovodil vznik nemajetkové újmy z titulu průtahů v řízení a vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu ve správním řízení. Sdělením ministerstva ze dne 6. 2. 2015, čj. MV-120045-24/P-2010, bylo žalobci sděleno, že jeho nárok byl postoupen KŘ PČR k vyřízení. KŘ PČR však s postoupením návrhu nesouhlasilo a návrh vrátilo k vyřízení Ministerstvu vnitra, které jej opětovně vrátilo KŘ PČR, přičemž tento věc znovu postoupilo Ministerstvu vnitra.

5. Žalobce po předběžném uplatnění nároku podal dne 30. 7. 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, věcně a místně příslušnému soudu žalované České republiky – Ministerstva vnitra. Žalobou se žalobce domáhal náhrady zadostiučinění za újmu vzniklou v souvislosti s vedením správního řízení ve výši 50.000,- Kč s příslušenstvím. Na výzvu obvodního soudu doplnil dne 29. 8. 2017 a dne 3. 5. 2018 žalobce svoje podání tak, že uplatňuje nemajetkovou újmu a) za průtahy v řízení u KŘ PČR ve věci doplacení služebního příjmu v souvislosti s nezákonně nařizovanou službou přesčas a za pozdní doplacení, b) za průtahy v řízení u navrhovatele ve věci odchodného a ušlý zisk z pozdního vyplacení doplatků odchodného, c) za průtahy v řízení u ministerstva ve věci doplatku výsluhového příspěvku a ušlý zisk z pozdního vyplacení doplatku výsluhového příspěvku a d) v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007-2009 ve výši 50.000,- Kč.

6. O podané žalobě obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 13. 11. 2018, čj. 52 C 100/2015-72 tak, že řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007-2009 ve výši 50.000,- Kč vyloučil k samostatnému projednání. Poté obvodní soud usnesením ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, řízení zastavil (výrok I.) a po právní moci tohoto usnesení postoupil Konf 9/2020 - 41 pokračování věc navrhovateli (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí se pak ztotožnil s názorem ministerstva, že tvrzený nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu správních orgánů v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009, nelze posuzovat jako úřední postup ministerstva v rámci správního řízení v intencích zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Obvodní soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 120/2017 a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1405/2016), která dovodila, že služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním, vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře a výrazně se odlišuje od poměru pracovního, že obecné soudy nejsou povolány přezkoumávat služební vztahy navazované rozkazem příslušného orgánu policie, resp. jeho rozhodnutím, a že pravomoc služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil.

7. Obvodní soud dne 17. 12. 2019 usnesením čj. 52 C 327/2018-63 doplnil své usnesení ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, tak, že žalobce je povinen zaplatit ministerstvu náhradu nákladů řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).

8. Žalobce s uvedeným závěrem obvodního soudu nesouhlasil a podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2020, čj. 28 Co 238/2019, 28 Co 24/2020-77, usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že v této věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 o.s.ř. k projednání a rozhodnutí věci, která souvisí se služebním poměrem žalobce, což platí i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. Dále odvolací soud uzavřel, že správním rozhodnutím nemůže být rozhodnutí služebního funkcionáře v rámci služebního poměru o nařízení práce přesčas.

9. Navrhovatel vázán usnesením zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16, ve kterém zvláštní senát dovodil, že příslušný vydat rozhodnutí o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je správní orgán (tedy služební funkcionář), a že s ohledem na komplexní úpravu náhrady újmy způsobené příslušníkovi bezpečnostního sboru obsaženou v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) nelze uvažovat o použitelnosti zákona č. 82/1998 Sb., postupoval navrhovatel v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákon č. 361/2003 Sb.

10. Navrhovatel dne 22. 6. 2020 řízení o náhradě nemajetkové újmy usnesením zastavil podle § 179 zákona č. 361/2003 Sb. O odvolání žalobce proti tomuto usnesení nebylo dosud rozhodnuto, protože navrhovatel řízení přerušil do rozhodnutí zvláštního senátu Konf 9/2020 z důvodu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, kterým bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16.

11. Navrhovatel v kompetenčním návrhu uvádí, že je i nadále přesvědčen, že mu nenáleží pravomoc rozhodovat o náhradě škody vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí a rovněž nesprávného úředního postupu, neboť „služebním funkcionářům jakožto správním orgánům takové rozhodování právní předpisy neumožňují“.

12. Navrhovatel tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje na vznik negativního kompetenčního sporu, jestliže jeho nárok odmítá projednat jak Obvodní soud pro Prahu 7, tak i Ministerstvo vnitra a KŘ PČR. Navrhovatel dovozuje, že základem sporu je otázka, zda o nároku na náhradu škody žalobce, a to nemajetkové újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí a rovněž nesprávného úředního postupu je oprávněn rozhodovat příslušný služební funkcionář, a to v řízení ve věcech služebního poměru vedeném podle zákona č. 361/2003 Sb., který však v ustanovení § 98 upravuje podle navrhovatele toliko obecnou odpovědnost za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby, anebo zda je namístě aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.

13. Navrhovatel má za to, že o uplatněném nároku nemajetkové újmy žalobce je příslušný rozhodovat soud a aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. KŘ PČR proto závěrem navrhuje, aby zvláštní senát usnesením vyslovil, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 327/2018 je soud a že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 12. 2019, čj. 52 C 327/2018-63, a usnesení Městského soudu ze dne 3. 2. 2020, čj. 28 Co 24/2020-77, se zrušují.

14. Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o kompetenčním sporu, přičemž vycházel z následujících skutečností a úvah:

15. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. se podle tohoto zákona postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost (dále jen „pravomoc“) vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou: a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.

16. V posuzované věci je zřejmé, že žalobce uplatnil u ministerstva svůj nárok na náhradu újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím podáním ze dne 3. 12. 2009, doplněným dne 13. 10. 2011. Zvláštní senát s ohledem na obsah tohoto podání nemá pochybnost o tom, že šlo o předběžné uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tomu ostatně odpovídá i následný postup navrhovatele, který se poté, co nebyl jeho nárok ministerstvem uspokojen, obrátil se shodným nárokem na civilní soud.

17. Zvláštní senát se ztotožňuje s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně toho, že předběžné projednání nároku podle uvedeného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. představuje kvalifikovaný pokus o smírné vyřešení věci a není návrhem na zahájení Konf 9/2020 - 42 pokračování správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Formální řízení ohledně nároku žalobce bylo poprvé zahájeno až podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Obvodní soud usnesením ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, popřel svoji pravomoc ve věci rozhodnout a postoupil ji k dalšímu řízení KŘ PČR. Správnost tohoto závěru soudu prvního stupně potvrdil i (jemu nadřízený) soud odvolací.

19. V nyní rozhodované věci popřel svou pravomoc Obvodní soud pro Prahu 7 i navrhovatel (správní orgán), jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých kompetenčních sporech.

20. Protože zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), je podstatné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni rozhodnutí o něm zvláštním senátem.

21. Podstatou kompetenčního sporu je otázka, zda o nároku na náhradu škody žalobce, a to nemajetkové újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí a rovněž nesprávného úředního postupu v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009 je oprávněn rozhodovat příslušný služební funkcionář, a to v řízení ve věcech služebního poměru vedeném podle zákona č. 361/2003 Sb., anebo zda je namístě aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.

22. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

23. Podle § 1 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. se výkonem služby pro účely tohoto zákona mimo jiné rozumí úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů.

24. Podle § 93 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. je bezpečnostní sbor povinen zajišťovat příslušníkům podmínky k výkonu služby, při nichž by nedocházelo ke vzniku škod; zjistí- li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Dále je povinen kontrolovat, zda příslušníci plní své služební úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám.

25. Podle § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

26. Určujícím znakem pro stanovení, zda se jedná o odpovědnost podle zákona č. 361/2003 Sb., je skutečnost, že činnost příslušníka sboru, kterou vyvíjel při vzniku škody, byla konána při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Zákon č. 361/2003 Sb. však nedefinuje, co je výkonem služby. Při aplikaci tohoto pojmu je proto potřeba Konf 9/2020 vycházet z názoru, že za výkon služby se považuje výkon povinností, které vyplývají pro příslušníka sboru ze služebního poměru, výkonu zastávaného služebního místa a rozkazu nebo pokynu vedoucího příslušníka sboru (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bod 35).

27. Oproti tomu rozhodování ve věcech služebního poměru je podle názoru Ústavního soudu výkonem veřejné moci. Služební funkcionář podle něj při rozhodování ve věcech služebního poměru vystupuje ve vrchnostenském postavení a rozhoduje o právech a povinnostech příslušníků bezpečnostního sboru; jedná se proto o zvláštní druh správního řízení. Poškozený má proto ústavně zaručené právo obrátit se na soud a tvrdit, že mu byla způsobena újma nezákonným výkonem veřejné moci, tedy právo na zákonné úrovni garantované v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny zákonem o odpovědnosti státu (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bod 36 a 37).

28. Vzhledem k závěrům nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19 (zejména v bodech 35 až 37 cit. nálezu), je zvláštní senát nucen odchýlit se od své předchozí rozhodovací praxe (zejm. usnesení ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018- 16, ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19, a ze dne 13. 11. 2019, čj. Konf 17/2019-14), podle níž v případech škody způsobené příslušníku ozbrojeného sboru vydáním nezákonného rozhodnutí je k projednání a rozhodnutí příslušný služební funkcionář, a přiklonit se k závěru Ústavního soudu, že v uvedené věci je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 4. 2018, čj. Konf 11/2017-31, a ze dne 15. 1. 2019, Konf 11/2018-63).

29. Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona o řešení některých kompetenčních sporů zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, čj. 52 C 327/2018-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 12. 2019, čj. 52 C 327/2018-63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, čj. 28 Co 238/2019, 28 Co 24/2020-77.

30. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona o řešení některých kompetenčních sporů závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Obvodní soud pro Prahu 7 bude tedy dále pokračovat v řízení o náhradu nemajetkové újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí a v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 23. června 2021 JUDr. Michal Mazanec předseda zvláštního senátu Konf 9/2020 - 43 pokračování