Nad 237/2014

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci podle § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014, takto:

Výrok

Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014 s e přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2014 podanou u místně nepříslušného Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, na kterého se obrátil s žádostí o poskytnutí informace jako na povinný subjekt dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Krajský soud usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 10 A 30/2014 – 3, věc postoupil k rozhodnutí místně příslušnému Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“).

2. Městský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud svůj návrh odůvodnil skutečností, že vzhledem k tomu, že žalovaným je městský soud a žaloba směřuje proti nečinnosti tohoto soudu, u nějž působí soudci, kteří by o podané žalobě měli rozhodovat, mohla by tato skutečnost vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů městského soudu.

3. Žalobce ve vyjádření k návrhu na přikázání věci jinému krajskému soudu vyslovil nesouhlas s přikázáním věci Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že u většiny věcí týkajících se městského soudu činí úkony Krajský soud v Praze, a dokonce týž senát (46 A) a týž soudce. Žalovaný svého práva vyjádřit se ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, nevyužil.

4. Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu důvodným.

5. Ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného městského soudu sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.

6. Předsedkyně senátu městského soudu, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc projednat, poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu správního soudnictví, neboť v projednávané věci je žalovaným Městský soud v Praze. V těchto případech lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože žalovaným správním orgánem je samotný městský soud, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, a nelze proto vyloučit určitou míru pocitu sounáležitosti s touto institucí. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu jsou pro možnou podjatost vyloučeni.

7. Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, na které ve svém návrhu poukázal i městský soud. Nejvyšší správní soud zde vyslovil, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).

8. Vzhledem k důvodnému vyloučení všech soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze jsou splněny podmínky pro delegaci jinému krajskému soudu stanovené v § 9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, neboť v jeho působnosti se nachází bydliště žalobce. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. července 2014 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu pokračování 9 Afs 169/2014 - 6