Nao 116/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové ve věci žalobce: F. B., zastoupený JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem se sídlem Lidická 63c, Brno, proti žalovanému: rektor Masarykovy univerzity, se sídlem Žerotínovo nám. 9, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, čj. MU-IS/4123/2026/3071478/FSS-14, o vyloučení soudců Krajského soudu v Brně z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 43/2026, takto:

Výrok

I. Soudce Krajského soudu v Brně Ľubomír Majerčík j e v y l o u č e n z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 43/2026.

II. Soudce Krajského soudu v Brně Marian Kokeš n e n í v y l o u č e n z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 43/2026.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Brně pod sp. zn. 29 A 43/2026 projednává žalobu, ve které se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného a prvostupňového rozhodnutí děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity, kterým byl shledán vinným z disciplinárního přestupku. Žalobce v řízení před krajským soudem vznesl námitku podjatosti vůči dvěma soudcům senátu krajského soudu (Ľubomíru Majerčíkovi a Marianu Kokešovi), kterému byla věc dle rozvrhu práce přidělena. Krajský soud v souladu s § 8 odst. 5 soudního řádu správního námitku podjatosti postoupil k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.

2. Podjatost soudce Majerčíka žalobce dovozuje ze skutečnosti, že soudce vyučuje na Fakultě sociálních studií, a to formou externí spolupráce. Působí dokonce na stejné katedře (politologie) jako děkan fakulty, který vydal prvostupňové rozhodnutí.

3. Podjatost soudce Kokeše žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v letech 2021 až 2024 externě vyučoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

4. Soudce Majerčík ve svém vyjádření k námitce sdělil, že subjektivně se podjatý necítí. Uznal však, že z objektivního hlediska mohou být pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodu jeho vztahu k Fakultě sociálních studií (FSS). Uvedl, že na této fakultě působí jako externista od roku 2005 na základě dohod o provedení práce. V posledních letech vyučuje jeden předmět v zimním semestru a jeden v letním semestru. Příležitostně vede bakalářské práce. Jako externista nedisponuje vlastní kanceláří, s ostatními vyučujícími se nesetkává na poradách ani na mimopracovních akcích. Na tomto svém působení není kariérně ani finančně závislý. Například za kalendářní rok 2025 byl jeho příjem z fakulty 2 295 Kč čistého měsíčně. Dodal také, že se zná s předsedou disciplinární komise FSS, Jiřím Barošem. V letech 2013-2019 byl jeho nadřízený na Analytickém odboru Ústavního soudu. Od té doby jej však neviděl a ani netušil, že tuto funkci zastává.

5. Soudce Kokeš ve svém vyjádření uvedl, že se podjatý necítí. A to ani z objektivního hlediska. I on však upozornil na vztah s Jiřím Barošem. V letech 2008 až 2012 byli kolegové na Ústavním soudu. Poté udržovali osobní (setkání bývalých spolupracovníků) i profesní kontakt (spolupráce na odborných publikacích). O činnosti Jiří Baroše jako předsedy disciplinární komise FSS však nevěděl.

6. Podle ustanovení § 8 odst. 1 soudního řádu správního jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

7. Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát. Rovněž Evropský soud pro lidská práva pokládá nestrannost soudců za jednu z nezbytných podmínek toho, aby soudy požívaly důvěry veřejnosti, což je v demokratické společnosti nezbytné. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat (nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016, body 22-23 a 28 s dalšími odkazy).

8. Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení a jejich zástupcům). Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli, nýbrž to, zda reálně existují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci nezaujatý vztah (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-70). Subjektivní hledisko o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04).

9. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (nález sp. zn. II. ÚS 741/21 ze dne 2. 8. 2021 (N 136/107 SbNU 125), bod 15). Tomu odpovídá i dikce výše citovaného § 8 odst. 1 soudního řádu správního, které hovoří nikoli striktně o nedostatku nestrannosti jako důvodu pro vyloučení soudce, ale o důvodech pochybovat o jeho nepodjatosti.

10. V nyní posuzované věci není sporu, že oba soudci mají určitý vztah k univerzitě, na které byla vydána napadená správní rozhodnutí. Podjatost však zakládá pouze vztah určité intenzity. Pokud vztah soudce k dané věci nedosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat, je u osobnosti soudce třeba vycházet z premisy, že „se jedná o profesionála, který dokáže oddělit svoje soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí, a u něhož je vždy na prvním místě respektování profesní a osobní cti“ (usnesení NSS ze dne 11. 6. 2010, čj. Nao 46/2010-78). Spornou otázkou tak v této věci je, zda intenzita vztahu obou soudců k univerzitě již přesahuje míru, u které z pohledu vnějšího pozorovatele existují legitimní pochybnosti o tom, že soudce má k věci nezaujatý vztah. Jak zdůrazňuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva „spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“ (Delcourt proti Belgii, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, č. 2689/65, § 31).

11. Nejvyšší správní soud již rozhodoval případy obdobné nynějšímu. Důvod k vyloučení typicky nastává, pokud soudce má aktuální, dlouhodobý a intenzivní pracovní vztah k téže fakultě, jejíž děkan či jiné orgány rozhodly v přezkoumávané věci. Nejvyšší správní soud tak vyloučil soudce vyučujícího na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, pokud se spor týkal rozhodnutí děkanky této fakulty a rektora. Uvedl, že u daného soudce se jedná o zaměstnanecký vztah dlouhodobý (10 let), aktuálně stále trvající a poměrně intenzívní -v posledním akademickém roce vyučoval celkem sedm předmětů (usnesení NSS ze dne 29. 10. 2014, čj. Nao 378/2014-70, bod 9). K shodnému závěru dospěl v jiném usnesení, kde soudce na dané fakultě, která vydala prvostupňové rozhodnutí, vyučoval dva předměty (usnesení NSS ze dne 4. 9. 2015, čj. Nao 247/2015-27). Obdobně Nejvyšší správní soud rozhodl také v usnesení NSS ze dne 27. 2. 2013, čj. Nao 3/2013-40, kde však zdůraznil intenzitu vztahu, kdy soudce byl přímo zaměstnanec fakulty, a nikoliv jen externí vyučující.

12. Důvod k vyloučení soudce však zpravidla není dán, působí-li na jiné fakultě téže univerzity, než které se spor týká, a to ani tehdy, rozhoduje-li ve druhém stupni rektor této univerzity. Nejvyšší správní soud například nevyloučil soudce zaměstnaného na právnické fakultě ve věci týkající se filozofické fakulty. Uvedl, že vztah soudce „k univerzitě jako takové je pouze zprostředkovaný skrze vazbu na Právnickou fakultu, a proto není takové povahy a intenzity, aby odůvodňoval vyloučení z projednávání a rozhodnutí nynější věci“ (usnesení NSS ze dne 11. 10. 2016, čj. Nao 232/2016-24, bod 12; obdobně z nedávné doby usnesení NSS ze dne 6. 8. 2026, čj. Nao 106/2026-29).

13. V jiné věci Nejvyšší správní soud nevyloučil soudce, který na základě dohod o provedení práce na fakultě příležitostně přednášel a oponoval závěrečné práce. Za podstatné považoval, že dohodu o provedení práce uzavíral pouze ad hoc ve vztahu k jednotlivým činnostem, jež v uplynulém roce představovaly pouze vypracování jednoho oponentního posudku k disertační práci a dvě přednášky. Rozsah této činnosti tedy nepochybně nezpůsobuje ekonomickou závislost soudce na žalobkyni (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2020, čj. Nao 69/2020-57, bod 10).

14. Lze tedy shrnout, že pro posouzení objektivní podjatosti v těchto případech je třeba zohlednit zejména délku pracovního vztahu, zda je vztah aktuální a nakolik je intenzivní. Roli hraje také výše odměny za práci. Obdobné principy nakonec vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ten shledal podjatost soudce rozhodujícího ve věci, kde účastníkem byla univerzita, na které soudce vyučoval. ESLP přitom zohlednil dlouhodobost a intenzitu vztahu soudce s univerzitou, včetně toho, že za svou pedagogickou činnost bral nezanedbatelný příjem (Pescador Valero proti Španělsku, rozsudek ze dne 17. 6. 2003, č. 62435/00, bod 27).

15. Při aplikaci právě uvedených obecných východisek Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že u soudce Majerčíka jsou objektivně dány legitimní pochybnosti o tom, že má k věci nezaujatý vztah. Podstatné je, že soudce Majerčík má pracovněprávní vztah přímo k Fakultě sociálních studií, které se záležitost týká a jejíž děkan vydal prvostupňové rozhodnutí. Soudce také vyučuje na stejné katedře, kde působí i děkan. Je pravda, že jde o dohody o provedení práce a soudce tak není členem akademické obce fakulty. Nicméně důležitější je, že jeho vztah k fakultě je dlouhodobý (přes dvacet let). Nejde tedy o žádné nahodilé přednášky párkrát za semestr jako ve věci Nao 69/2020-57. Naopak jde o výuku pravidelnou v rozsahu jednoho předmětu každý semestr.

16. Vzhledem k tomu, že jde o vztah dlouhodobý a stále aktuální, není tato intenzita vztahu dostatečně snížena nízkým finančním ohodnocením. To jistě ekonomickou závislost soudce na fakultě nezakládá. Finanční ohodnocení však není vše. Působení jako vyučující na univerzitě má i jiné přínosy, jako je například společenská prestiž. Soudce sám ve vyjádření mluví neurčitě o tom, že ve výuce na fakultě „spatřuje smysl“. To je přirozené, jinak by patrně na fakultě takto dlouho nepůsobil. Má to však za následek, že by mohl cítit jako újmu, pokud by s ním již fakulta dohodu o provedení práce neuzavřela. Z objektivního pohledu tak existují legitimní pochybnosti o tom, že soudce má k věci plně nezaujatý vztah. U objektivního testu má význam i „pouhé“ zdání, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat, jak zdůrazňuje výše citovaná judikatura.

17. K opačnému závěru však Nejvyšší správní soud dospěl u soudce Kokeše. Soudce Kokeš neměl a nemá žádný vztah k Fakultě sociálních studií. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, krátkodobý vztah k jiné fakultě univerzity, nadto již neaktuální, není s to založit tak intenzivní vztah, aby byly objektivně dány legitimní pochybnosti o tom, že je ve věci nestranný.

18. Podjatost soudce Kokeše nezakládá ani jeho vztah k Jiřímu Barošovi jako předsedovi Disciplinární komise FSS, která vedla se žalobcem disciplinární řízení a děkanovi navrhla uložit sankci za spáchání disciplinárního přestupku. Vztah soudce k Jiřímu Barošovi není natolik přátelský (či nepřátelský), aby založil jeho podjatost. Jsou pouze v příležitostném kontaktu, spíše profesionálního rázu, který se odvíjí od dřívějšího vztahu kolegiality. Kolegiální vztah však skončil již před 14 lety, tedy velmi dlouhou dobou.

19. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že soudce Ľubomír Majerčík je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 43/2026 ve smyslu § 8 odst. 1 soudního řádu správního. U soudce Mariana Kokeše dospěl naopak k závěru, že vyloučen není.

20. Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že v záhlaví tohoto usnesení jako žalovaného označil rektora Masarykovy univerzity. V tomto ohledu navázal na rozsudek NSS z 20. 10. 2025, čj. 4 As 7/2025-30, v němž soud na poměry zákona o vysokých školách aplikoval závěry usnesení rozšířeného senátu z 1. 10. 2025, čj. 8 Ads 164/2022-97, č. 4713/2025 Sb. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dovodil, že ohledně určení žalovaného správního orgánu je rozhodující, komu zákon svěřuje působnost v dané věci rozhodnout. Podle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách o odvolání studenta proti rozhodnutí rozhoduje rektor. Z toho vyplývá, že v posuzované věci je žalovaným rektor Masarykovy univerzity, který též skutečně napadené rozhodnutí vydal (bod 22 rozsudku, čj. 4 As 7/2025-30). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 10. září 2026 Tomáš Foltas předseda senátu