Nao 2/2013

Rubrum

Nao 2/2013 - 17 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Krajský soud v Českých Budějovicích, se sídlem Zátkovo nábřeží 2, České Budějovice, v řízení o žalobě vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Na 53/2012, o námitce podjatosti všech soudců specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:

Výrok

I. Soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Na 53/2012.

II. Věc vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Na 53/2012 s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění

1. Žalobce v podání ze dne 7. 11. 2012 adresovaném Krajskému soudu v Českých Budějovicích uvedl, že dne 30. 4. 2011 požádal o nahlédnutí do spisů vedených u zmíněného soudu pod sp. zn. 8 Co 1241/2010 a 8 Co 2981/2010, avšak jeho písemné a odůvodněné žádosti nebylo vyhověno. V říjnu 2011 navrhovatel požádal týž soud o nahlédnutí do spisů vedených pod sp. zn. 8 Co 601/2011 a 8 Co 771/2011, o této žádosti však nebylo dodnes rozhodnuto.

2. Žalobce se domnívá, že povolení či nepovolení nahlédnutí do soudního spisu je správním úkonem soudu. O písemné žádosti soudní orgán vydal materiálně i formálně vadná rozhodnutí a uvádí žalobce v právní i skutkový omyl. V porušování práva na nahlédnutí do spisů krajský soud pokračuje, a proto nemá žalobce jiný prostředek ochrany než správní žalobu. Z výše uvedených důvodů se domáhá, aby krajský soud vydal rozsudek ve znění: „A) určuje se, že pokyn orgánu státní správy KS v Č. Budějovicích, sídlem Zátkovo nábřeží, Č. Budějovice, soudcům i kancelářím soudu, o tom, že nikomu nesmí být umožněno nahlédnout do „sběrného spisu“, je nezákonným zásahem do práva navrhovatele seznámit se s jakýmkoli spisem řízení, jehož je účastníkem, a jeho důsledky trvají“ a „B) zakazuje se Krajskému soudu v Č. Budějovicích a Předsedovi tohoto soudu, aby pokračovali v porušování žalobcova práva nahlédnout do každého neutajovaného spisu řízení, jehož byl či je účastníkem, a Nao 2/2013 přikazuje se tomuto soudu i tomuto orgánu státní správy soudu, sídlem tamtéž, aby obnovily stav před zásahem, před vydáním pokynu kancelářím soudů a soudcům zakazujícím nahlížení do „sběrných spisů“.

3. Krajský soud podání žalobce ze dne 7. 11. 2012 vyhodnotil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 10 Na 53/2012 - 2, mu uložil, aby označil předmětný zásah, proti němuž se domáhá ochrany, vylíčil rozhodné skutečnosti, označil důkazy, jichž se dovolává a navrhl výrok rozsudku, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení. Dále krajský soud žalobce poučil o následcích neuposlechnutí výzvy.

4. Dne 20. 12. 2012 bylo krajskému soudu doručeno mailové podání žalobce, ve kterém namítá „objektivní strannost všech soudců správního senátu KS v Č. Budějovicích“ a domáhá se přikázání právní věci jinému krajskému soudu. Svoji námitku odůvodnil tím, že odpůrce je orgán státní správy - Krajský soud v Českých Budějovicích.

5. Krajský soud následně předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti podle § 8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), případně k rozhodnutí ohledně delegace vhodné. Soudkyně oddělení správního soudnictví krajského soudu (JUDr. Věra Balejová, JUDr. Helena Nutilová, JUDr. Marie Krybusová) shodně prohlásily, že se necítí vyloučeny z projednávání věci. Avšak se zřetelem k okolnosti, že podání směřuje proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, lze usuzovat, že projednání podání tímto soudem není vhodné.

6. Nejvyšší správní soud po posouzení rozhodujících skutkových okolností a jejich zhodnocení dospěl k závěru, že soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 Na 53/2012.

7. Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. „soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“

8. Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. „účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“

9. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. odst. 1 představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým Nao 2/2013 - 18 pokračování je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16).

10. Problematikou podjatosti soudce se také zabýval Ústavní soud. Např. v nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 konstatoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996). V uvedeném nálezu však zároveň uvedl, „že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou

11. Soud tak v souladu s citovanou judikaturou při posuzování dané námitky podjatosti zkoumal, zdali lze mít na základě objektivní úvahy za to, že soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou podjati. Přitom vycházel z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou, a vzal v úvahu, že postup, kdy je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je postupem výjimečným.

12. Z podání žalobce ze dne 7. 11. 2012 je zřejmé, že brojí proti způsobu, jakým Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval při vyřízení žádosti o nahlédnutí do spisů vedených tímto soudem. Proti tomuto postupu se bránil stížností k předsedovi soudu a následně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, neboť se domnívá, že povolení či nepovolení nahlédnutí do soudního spisu je správním úkonem soudu.

13. Smyslem existence soudů jako nezávislých státních orgánů je nepochybně výkon moci soudní. Z administrativně-technického hlediska však musí soudy, shodně jako ostatní státní orgány, vykonávat částečně činnost i v oblasti veřejné správy. Fyzická existence soudu jako instituce přináší v oblasti státní správy především nutnost spravovat veřejné finance a užívání veřejných objektů a zařízení, které soudy potřebují k výkonu své primární činnosti. Přestože je státní správa soudů primárně zaměřena „dovnitř“ na zabezpečení fyzického chodu soudu, soud při výkonu této správy může vydávat i správní rozhodnutí dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Jako vhodný příklad lze uvést rozhodování o poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

14. Z podstaty věci tedy není vyloučeno, aby se i soud jako státní orgán stal stranou žalovanou v řízení dle soudního řádu správního. Komplikace nastává v případě, že se žalobce brání proti rozhodnutí, nečinnosti či nezákonnému zásahu soudu jako správního orgánu, jenž je zároveň i soudem rozhodujícím ve správním soudnictví. Vzhledem k místní příslušnosti určené na základě sídla správního orgánu, který vydal v dané věci rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv žalobce (§ 7 odst. 2 s. ř. s.) je příslušný žalovaný soud. Dochází tak k nepřijatelné situaci, kdy soud, jenž je sám nařčen z porušování Nao 2/2013 veřejných subjektivních práv, by měl tuto věc nezávisle rozhodnout. V této souvislosti je podstatné poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 4, v němž vyslovil, že „je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83)“.

15. Soudní řád správní ani jiné procesní předpisy tuto situaci výslovně neřeší. V těchto případech Nejvyšší správní soud zdůraznil, že směřuje-li žaloba proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu vystupujícího v pozici správního orgánu prvního stupně, jsou z projednávání a rozhodování takové věci vyloučeni všichni soudci specializovaných správních senátů tohoto soudu (nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt; srov. usnesení ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 47 a ze dne 20. 8. 2009, č. j. Nao 42/2009 - 21).

16. V posledně zmiňovaném případě, který se týkal rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, soud mimo jiné uvedl, že „v případech, kdy žalovaným je Městský soud v Praze, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, jsou všichni soudci specializovaných senátů správního soudnictví vyloučeni pro možnou podjatost. (…) Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci, kdy soudci postupovali podle ustanovení § 8 odst. 3 s. ř. s., byť se subjektivně necítí být podjatí ve vztahu k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti, neboť by rozhodovali o věci, v níž jsou žalovanými jak samotný soud, u něhož soudci působí, tak i jeho předseda. K námitce žalobkyně, že soudce by měl být natolik nepředpojatý, aby byl schopen rozhodnout objektivně a nezávisle spor, jehož účastníkem je jiná část téhož soudu, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že soudci jsou profesionálové a subjektivně se v dané věci necítí být podjatí. Nicméně je třeba mít na paměti i objektivní kategorii nestrannosti, tedy vnímat, zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k reálným pochybnostem o tom, že soudce určitý vztah k věci má. Jelikož na straně žalované vystupuje mj. předseda městského soudu, mohla by v daném případě vyvstat objektivní pochybnost, zda jsou soudci téhož soudu skutečně nestranní. Aby byly jakékoli pochybnosti účastníků o nepodjatosti soudců Městského soudu v Praze vyloučeny, Nejvyšší správní soud věc přikázal jinému než místně příslušnému soudu.“

17. Soud respektuje a nezpochybňuje prohlášení soudkyň úseku správního soudnictví krajského soudu, že se subjektivně necítí být podjaté (viz bo[5]). Má však za to, že za dané procesní situace je třeba akcentovat objektivní pohled, vyslovený ve výše již citovaných rozhodnutích. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost.

18. V posuzované věci tak došlo k vyloučení všech soudců specializovaných senátů správního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích pro možnou podjatost. U tohoto soudu nebude možné sestavit specializovaný senát, který by ve věci rozhodl. Nejvyšší správní soud proto postupoval podle ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s., ve kterém je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců Nao 2/2013 - 19 pokračování specializovaných senátů soudu, který má věc jako věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.

19. S ohledem na ustanovení § 9 odst. 3 s. ř. s., podle kterého účastníci mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, Nejvyšší správní soud již v poučení o složení senátu Nejvyššího správního soudu, který se věcí bude zabývat, vyzval účastníky řízení k vyjádření k případnému přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové. Soud však žádné vyjádření neobdržel.

20. Vzhledem k tomu, že jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému, než místně příslušnému soudu, Nejvyšší správní soud přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Hradci Králové. Tento krajský soud zvolil s ohledem na skutečnost, že je v blízkosti trvalého bydliště žalobce.

21. Nejvyšší správní soud nadto poznamenává, že v tomto řízení neřešil a ani nemohl řešit otázku právní povahy rozhodování o nahlížení do soudního spisu, neboť předmětem tohoto řízení je pouze otázka případného vyloučení soudce. K řešení přípustnosti a případně důvodnosti žaloby je povolán Krajský soud v Hradci Králové, jehož věcná a místní příslušnost byla tímto rozhodnutím založena. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. února 2013 JUDr. Josef Baxa předseda senátu