Nao 27/2011
č. j. Nao 27/2011-286
V PLATNOSTICitované zákony (2)
Rubrum
č. j. Nao 27/2011 - 286 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: Herba Vitalis s. r. o., se sídlem Žitná 1656/45, Praha 1, zastoupený Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Fritzova 2, Jihlava, proti žalovanému: Celní úřad Žďár nad Sázavou, se sídlem Komenského 1786, Žďár nad Sázavou, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 30 Ca 255/2008 - 241, o námitce podjatosti vznesené vůči soudcům Nejvyššího správního soudu JUDr. Michalu Mazanci, JUDr. Janu Passerovi a Mgr. Davidu Hipšrovi, takto:
Výrok
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Jan Passer a Mgr. David Hipšr n e j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 Aps 1/2011.
Odůvodnění
Dne 24. 11. 2008 se do provozovny žalobce dostavili pracovníci žalovaného, a to za účelem provést zde místní šetření. O tomto místním šetření byl vyhotoven protokol ze dne 24. 11. 2008, č. j. 5363-11/08-016400-024, ze kterého vyplývá, že pracovníci žalovaného v průběhu šetření dospěli na základě odebraných vzorků k závěru, že se ve skladu žalobce nacházejí vybrané výrobky podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), přičemž měli za to, že žalobce dostatečně neprokázal zdanění těchto vybraných výrobků. V označeném protokolu je dále uvedeno, že v průběhu šetření bylo ústně vysloveno zajištění vybraných výrobků podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Dne 1. 12. 2008 podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu podle § 82 a násl. s. ř. s. na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. V té namítal, že žalovaný se v rámci místního šetření dopustil nezákonného donucení, když zajistil dané výrobky. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 18. 2. 2009, č. j. 30 Ca 255/2008 - 89, odmítl, neboť dospěl k závěru, že z obsahu protokolu ze dne 24. 11. 2008 je zřejmé, že v posuzovaném případě žalovaný vydal rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podle § 42 zákona o spotřebních daních, byť tak učinil toliko ústně do protokolu. Krajský soud tedy konstatoval, že pro vedení řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu nebyly v daném č. j. Nao 27/2011 - 287 případě splněny podmínky, neboť žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. nelze brojit proti rozhodnutí správního orgánu. Proti zmíněnému usnesení krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, o které v řízení vedeném u Nejvyšší správního soudu pod sp. zn. 8 Aps 2/2009 rozhodl osmý senát tohoto soudu ve složení: JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Jan Passer tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud v dané věci opřel kasační stížností napadené usnesení o nesprávný právní názor. Nejvyšší správní soud, odlišně od soudu krajského, posoudil napadený protokol pouze jako oznámení o zajištění vybraných výrobků podle § 42 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Podle posledně zmíněného ustanovení platí, že celní orgán kontrolované osobě ústně oznámí opatření o zajištění vybraných výrobků a bezodkladně vyhotoví protokol, ve kterém uvede i důvod zajištění a popis zajištěných vybraných výrobků. Rozhodnutí o zajištění musí být vydáno nejpozději následující pracovní den po dni vyhotovení protokolu. Jak ovšem Nejvyšší správní soud dále konstatoval, žalovaný v daném případě rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nevydal. Samotný protokol pak dle jeho názoru nemůže být ani z materiálního obsahu posouzen jako rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních, neboť nesplňuje zákonem požadované náležitosti, především v něm žalovaný neuvedl konkrétní důvody zajištění a dále nepoučil žalobce o dalších právních následcích zajištění. Krajský soud, vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vydal dne 10. 11. 2010 rozsudek č. j. 30 Ca 255/2008 - 241, kterým žalobu na ochranu před nezákonným zásahem jako nedůvodnou zamítl. I proti posledně zmíněnému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Řízení o této kasační stížnosti je u Nejvyššího správního soudu vedeno pod sp. zn. 8 Aps 1/2011. K vyrozumění o složení senátu ze dne 11. 3. 2011 vznesl stěžovatel dne 18. 3. 2011 námitku podjatosti vůči soudcům JUDr. Michalu Mazanci, JUDr. Janu Passerovi a Mgr. Davidu Hipšrovi. Jako důvod podjatosti stěžovatel uvádí skutečnost, že dne 20.1. 2011 podal k rukám předsedy Nejvyššího správního soud stížnost na profesní a morální nezpůsobilost jmenovaných soudců. Podle stěžovatele tak jsou založeny důvodné pochybnosti o tom, zda v důsledku této stížnosti nebude negativně ovlivněn postoj těchto soudců při rozhodování v dané věci. Kopii příslušné stížnosti stěžovatel připojil ke kasační stížnosti. Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti jmenovaní soudci shodně uvedli, že si nejsou vědomi toho, že by vzhledem k jejich poměru k věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Žádný ze jmenovaných soudců se dle svého vyjádření nepodílel na projednání nebo rozhodnutí věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení a nezná osobně ani jednatele ani zástupce stěžovatele. Ke stížnosti stěžovatele ze dne 20. 1. 2011 soudci uvedli, že se o ní dozvěděli teprve v souvislosti s předmětnou námitkou podjatosti, přičemž ji nepovažují za důvod pro to, aby bylo ovlivněno nezávislé a nestranné rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele. č. j. Nao 27/2011 - 288 Ani v tomto ohledu tudíž jmenovaní soudci neshledali, že by byl dán důvod pro jejich vyloučení z rozhodování ve věci. Námitka podjatosti není důvodná. Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z § 8 odst. 1 s. ř. s., podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Jde-li o důvody uvedené v první větě § 8 odst. 1 s. ř. s., je třeba uvést, že poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména v případech, kdy by soudce mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých zájmech. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, může jít také o vztah ekonomické závislosti. V projednávané věci však žádná taková skutečnost zjištěna nebyla. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by se jmenovaní soudci podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u žalovaného správního orgánu či v předchozím řízení u krajského soudu. Z přiložených soudních spisů je zjevné, že dva ze jmenovaných soudců rozhodovali o kasační stížnosti stěžovatele podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 30 Ca 255/2008 - 89. Nejvyšší správní soud ovšem poukazuje na své usnesení ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publikované pod č. 53/2004 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že podíl soudce na rozhodování v předchozím soudním řízení podle § 8 odst. 1 věty druhé s. ř. s., který zakládá důvod pro jeho vyloučení, se týká rozhodování ve stejné věci u soudu nižšího stupně. Pokud se dále zmínění soudci podíleli na rozhodování ve věcech stěžovatele vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 67/2009, 8 Afs 68/2009, 8 Afs 1/2010, 8 Afs 2/2010 a 8 Afs 51/2010, odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení § 8 odst. 1 věty třetí s. ř. s., které výslovně stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel však možnou podjatost spatřuje v tom, že podal stížnost na profesní a morální nezpůsobilost jmenovaných soudců předsedovi Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v samotné stížnosti ze dne 20. 1. 2011 stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by byly důvodem pro vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 8 odst. 1 s. ř. s. Obsahem příslušné stížnosti jsou toliko výtky stěžovatele směřující ke správnosti právních závěrů, ke kterým osmý senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozhodnutích vydaných ve věcech stěžovatele vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 Aps 2/2009, 8 Afs 1/2010 a 8 Afs 2/2010. Z přiložených soudních spisů navíc vyplývá, že předseda Nejvyššího správního soudu při vyřizování stížnosti odkázal stěžovatele na řízení o ústavní stížnosti, když on sám není kompetentní přezkoumávat právní závěry rozhodnutí vydaných jednotlivými č. j. Nao 27/2011 - 289 senáty Nejvyššího správního soudu. Takovým způsobem, jak dále uvedl, by bylo zasaženo do soudcovské nezávislosti. Přes výše uvedené ovšem nelze zcela pominout skutečnost, že příslušná stížnost vyznívá značně urážlivě. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům mohou vzniknout kromě vztahů příbuzenských a obdobných také tehdy, je-li soudcův vztah k účastníkům, resp. jejich zástupcům, přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Nejvyšší správní soud připouští, že nelze vyloučit, že za určitých okolností by stěžovatelem uváděné skutečnosti mohly vyvolat pochybnosti o podjatosti soudců a nestrannosti soudního rozhodování. Podání stížnosti, v níž účastník řízení zpochybňuje profesní a morální způsobilost konkrétního soudce, jistě může za určitých okolností v tomto soudci vyvolat negativní až nepřátelský postoj vůči takovému účastníku řízení. Na druhé straně lze jen těžko uzavřít, že tato skutečnost vyvolá negativní vztah soudce k účastníku řízení vždy, bez přistoupení dalších skutečností. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že možné dopady takové stížnosti na subjektivní vtah dotčeného soudce k účastníku, jenž stížnost podal, nelze jakkoli zobecňovat. Při posouzení, zda je v takové situaci dán důvod pro vyloučení soudce či nikoli, tedy bude třeba vždy vážit různé skutečnosti, pojící se s konkrétní věcí. V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že z vyjádření jmenovaných soudců nevyplývá, že by získali poměr k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům, který by je vylučoval z dalšího rozhodování. Jinými slovy, z příslušného vyjádření nelze dovodit, že by podání stížnosti založilo negativní vztah dotčených soudců ke stěžovateli, jenž by ovlivnil další rozhodování těchto soudců. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2009, č. j. Nao 36/2009 - 49, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „soudce ve výkonu své veřejné funkce musí být připraven na konfrontaci s byť i nedůvodnou a nepodloženou kritikou a na nikoliv přátelské jednání účastníků, aniž by jej tyto skutečnosti automaticky vyloučily z projednání a rozhodování věci“. V posledně citovaném usnesení rozhodoval Nejvyšší správní soud o podjatosti soudců v situaci, ve které účastník řízení podal proti těmto soudcům trestní oznámení, přičemž dospěl k závěru, že podá-li účastník řízení podnět k prošetření trestného činu, jehož se měl dopustit soudce rozhodující v jeho věci, nezaloží to zpravidla bez dalšího důvod pro vyloučení tohoto soudce z projednávání a rozhodování v dané věci. Jak Nejvyšší správní soud uvedl dále, „opačný přístup by mohl velmi snadno vyústit v možnost účastníků č. j. Nao 27/2011 - 290 ovlivňovat složení ve věci rozhodujícího senátu např. podáváním byť i zcela zjevně a zřejmě nedůvodných trestních oznámení, která by pak automaticky vedla k vyloučení soudce.(…)“. Obdobné závěry lze podle názoru Nejvyššího správního soudu v dané situaci vztáhnout i na případ podání stížnosti účastníkem řízení na profesní a morální způsobilost soudců rozhodujících v jeho věci. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci není zřejmé, že by jmenovaní soudci v souvislosti s podáním předmětné stížnosti získali negativní vztah ke stěžovateli, jenž by byl důvodem pro jejich vyloučení z dalšího rozhodování. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. března 2011 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu