Nao 69/2020

Rubrum

Nao 69/2020 - 57 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo náměstí 617/9, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 29. 8. 2016, č. j. ÚOHS-R404/2015, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 Af 103/2016 – 161, v řízení o vyloučení soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Tomáše Rychlého z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 140/2018, takto:

Výrok

Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Tomáš Rychlý n e n í v y l o u č e n z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 140/2018.

Odůvodnění

1. Předseda žalovaného zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2015 ve věci správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí prvního i druhého stupně a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.

2. Věc byla rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu přidělena třetímu senátu složenému mj. ze soudce JUDr. Tomáše Rychlého a je vedena pod sp. zn. 3 As 140/2018.

3. Soudce JUDr. Tomáš Rychlý po seznámení s obsahem spisu oznámil předsedovi soudu skutečnosti, které by mohly zavdat pochybnosti o jeho nepodjatosti ve smyslu § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že v současné době spolupracuje s Právnickou fakultou žalobkyně (Masarykovy univerzity) a vykonává tam občasnou odbornou a pedagogickou činnost na základě dohod o provedení Nao 69/2020 práce, uzavíraných vždy ad hoc ohledně jednotlivých aktivit. V období posledních 12 měsíců působil jako oponent v rámci obhajoby jedné disertační práce a v únoru a březnu 2020 měl dvě přednášky v rámci kursu LL.M. a předmětu Energetické právo. Doplnil, že bez ohledu na uvedené skutečnosti má k žalobkyni neutrální vztah, podjatý se necítí a je přesvědčen, že by projednávanou věc rozhodoval nestranně.

4. Předseda Nejvyššího správního soudu neshledal důvody pro vyloučení JUDr. Tomáše Rychlého z projednávání a rozhodnutí věci. V souladu s § 8 odst. 3 poslední větou s. ř. s. je proto k rozhodnutí o této otázce příslušný jiný senát. Věc byla v souladu s rozvrhem práce předložena šestému senátu.

5. Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, pokud se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou také soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

6. Rozhodování o věci nestranným a nezávislým soudcem je jedním z pilířů práva na spravedlivý proces a jedním z hlavních předpokladů důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát. Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. K vyloučení soudce může v zásadě dojít teprve tehdy, pokud je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16).

7. Otázkou vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci tehdy, pokud působí (vyučuje) na univerzitě, která je účastníkem řízení, se Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně zabýval. V usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. Nao 378/2014 – 70, vymezil základní kritéria pro hodnocení povahy a intenzity zaměstnaneckého vztahu soudce k univerzitě, kterými je zejména jeho délka, aktuálnost a faktická intenzita činnosti (výuky). Podstatné také je, zda se věc týká té fakulty, na které soudce působí.

8. V odkazované věci dospěl soud k závěru, že soudce byl pro svůj poměr k univerzitě vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, neboť se jednalo o přibližně desetiletý zaměstnanecký vztah, aktuální a poměrně intenzivní (soudce vyučoval sedm předmětů), ve věci navíc byly přezkoumávány úkony děkana právnické fakulty, na které soudce vyučoval, a rektora univerzity, tedy orgánů zaměstnavatele, které spolurozhodují o tom, zda bude soudce na dané fakultě působit, a rovněž ovlivňují výši odměny za jeho pedagogické působení. Podobně soud rozhodl např. v usnesení ze dne 4. 9. 2015, č. j. Nao 247/2015 – 27. Nao 69/2020 - 58 pokračování

9. Naopak v usnesení ze dne 11. 10. 2016, č. j. Nao 232/2016 – 24, důvody pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci žalované (Univerzity Karlovy) neshledal, neboť zaměstnanecký poměr soudce k univerzitě, respektive její právnické fakultě, byl sice aktuální a relativně intenzivní (v akademickém roce 2016/2017 vyučoval šest předmětů a byl také členem vědecké rady), za stěžejní však soud považoval skutečnost, že dotčená věc se netýkala právnické fakulty, ale filozofické fakulty, na které daný soudce nijak nepůsobil. Jeho vztah k univerzitě jako takové byl pouze zprostředkovaný skrze vazbu na právnickou fakultu, a proto nebyl takové povahy a intenzity, aby odůvodňoval vyloučení z projednávání a rozhodnutí dané věci.

10. V nyní posuzované věci se věc týkala správního deliktu žalobkyně (Masarykovy univerzity) podle zákona o veřejných zakázkách. Byť soudce JUDr. Rychlý vykonává pro žalobkyni, resp. její právnickou fakultu, občasnou odbornou a pedagogickou činnost, nejedná se pracovní poměr ve smyslu § 30 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ale o dohodu o provedení práce (podle § 75 téhož zákona). Vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky tohoto pracovněprávního vztahu jsou obecně podstatně méně intenzivní než u pracovního poměru. Krom toho v konkrétním případě, jak plyne z vyjádření soudce JUDr. Rychlého, dohodu o provedení práce uzavírá pouze ad hoc ve vztahu k jednotlivým činnostem, jež v uplynulém roce představovaly pouze vypracování jednoho oponentního posudku k disertační práci a dvě přednášky. Rozsah této činnosti tedy nepochybně nezpůsobuje ekonomickou závislost soudce na žalobkyni.

11. Po zhodnocení výše nastíněných kritérií Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vztah JUDr. Rychlého k žalobkyni není takové povahy a intenzity, aby odůvodňoval vyloučení z projednávání a rozhodnutí nynější věci, a že není důvod pochybovat o tom, že soudce JUDr. Rychlý bude v projednávané věci rozhodovat nestranně a nezávisle.

12. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že soudce JUDr. Tomáš Rychlý není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 140/2018. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. června 2020 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu