11 C 149/2026

Plný text

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Kůsovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 5 517 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši částka k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši částka s příslušenstvím včetně náhrady nákladů řízení z důvodu, že žalovaný neměl sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v období od datum do datum a vznikla mu tak povinnost uhradit žalobkyni příspěvek do garančního fondu včetně nákladů spojených s vymáháním. Dlužná částka příspěvku do garančního fondu představuje částku částka a skládá se ze 111 denních sazeb ve výši částka. Dále si žalobkyně nárokuje částku ve výši částka, které představují náklady na mimosmluvní uplatnění práva. Žalovaný byl v rozhodném nepojištěném období zapsán jako vlastník, resp. provozovatel předmětného vozidla. K vyřazení předmětného vozidla z provozu došlo až dne datum, na posuzované období tedy vyřazení nemá vliv. Stejně tak nemá vliv to, zda vozidlo mělo či nemělo platnou technickou prohlídku a zda ho žalovaný fakticky užíval. Povinnost mít sjednané pojištění odpovědnosti a případně povinnost hradit příspěvek do garančního fondu je odvislá od stavu zapsaného v registru. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě, žalovaný však svůj dluh neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalovaný namítal, že vozidlo nemělo platnou technickou prohlídku a bylo zaparkováno na soukromém pozemku, což žalobkyni také sdělil. Je přesvědčen, že rozhodující je faktický stav, nikoli stav zapsaný v registru vozidel. Kdyby tomu bylo obráceně, příspěvek do garančního fondu je ve své podstatě daní z vozidla, kterou zákon nezná. Dále uvedl, že žalobkyně rozdělila dluh do dvou částí a vymáhá pouze jednu část, což jí zákon neumožňuje, žalobkyně tím pouze účelově navyšuje sankce. Žalovaný také uvedl, že se cítí být nepřímo diskriminován, jelikož postup žalobkyně ve věci je dle jeho názoru selektivní a dopadá výrazněji na určité skupiny osob bez legitimního důvodu. Na dotaz soudu potvrdil, že značky do depozitu uložil až po výzvě žalobkyně dne datum, k čemuž následně předložil příslušnou listinu (viz níže). Měl za to, že výklad práva je v rozporu s unijním právem a navrhoval věc řešit přes SDEU. Soud provedl důkazy, které hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“): Žalovaný byl zapsán v registru silničních vozidel jako vlastník i provozovatel vozidla – RZ SPZ, VIN VIN kód, které bylo v rozhodném období od datum do datum provozováno bez uzavřené pojistné smlouvy sjednávající pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (z výpisu RSV, z výpisu pojištění vozidla a výpisu CRV). Následně byl žalovaný vyzván k úhradě příspěvku do garančního fondu právnická osoba za dobu, kdy bylo vozidlo provozováno bez pojištění, tj. 111 dní při denní sazbě částka, celkem ve výši částka, a dále k úhradě nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši částka. Žalovaný požadovanou částku neuhradil, proto ho žalobkyně opakovaně upomínala (z výzvy k úhradě příspěvku nepojištěných včetně přílohy, z upomínek k úhradě, z doručenek, z předsoudní komunikace účastníků). Žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní upomínku (z předžalobní upomínky včetně doručenky). Další návrhy žalovaného na dokazování soud zamítl, jelikož je žalovaný předložil až po zákonné koncentraci řízení. Lze však uvést, že žalovaný byl soudem řádně poučen ke svému tvrzení o neprovozování vozidla dle níže uvedené aplikovatelné právní úpravy (jelikož nebylo zřejmé, co přesně na svou obranu ohledně odevzdání značek do depozitu a vyřazení z registru namítá) a v koncentrační lhůtě, o níž byl poučen, nic nedoložil; nicméně listina, kterou předložil před dalším jednáním, toliko doložila jeho tvrzení, že o výmaz z registru požádal až po žalovaném období. Soud žalobě jako důvodné vyhověl, a to s ohledem na žalobkyní tvrzený skutkový stav a listinné důkazy, které jej v plném rozsahu prokazují. Právně byla věc posouzena podle § 6 a § 45 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve spojení s § 5 vyhlášky Ministerstva financí č. 69/2024 Sb., kde je stanovena denní sazba příspěvku pro konkrétní vozidlo nepojištěných. Nárok žalobkyně na zaplacení poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši částka vyplývá z § 6 zmíněné vyhlášky. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost soud dodává, že závěry žalovaného o tom, že mu nevznikla povinnost mít sjednané pojištění odpovědnosti, resp. hradit příspěvek do garančního fondu pouze proto, že vozidlo nemělo platnou STK a bylo zaparkováno na soukromém pozemku, jsou mylné. Závěry starší judikatury (např. Anonymizováno) ohledně této problematiky nelze použít, jelikož nová právní úprava, platná v rozhodné nepojištěné době stanovila, že k vozidlu musí být sjednané pojištění odpovědnosti po celou dobu registrace vozidla. Jinými slovy i vozidlo bez platné STK může být fakticky provozováno, byť nelegálně, vztahuje se na něj tedy pojišťovací povinnost. Povinnost mít sjednané pojištění odpovědnosti by nevznikla pouze za situace, že by žalovaný splnil podmínky některé z výjimek uvedených v § 7 odst. 1 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. K tomu však v rozhodné době nedošlo, jelikož k odevzdání registračních značek do depozitu došlo až dne datum, tedy po rozhodné době, za kterou žalobkyně požaduje příspěvek do garančního fondu. Tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná. Pokud jde o ostatní argumentaci žalovaného (včetně argumentace unijním právem), má soud za to, že tato není případná a předběžnou otázku není na místě pokládat. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení se přiznává žalobkyni, která byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení se skládají z odměny advokátky za tři úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, výzva k plnění a podání žaloby) po částka, celkem částka, podle § 14b odst. 1 bod 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po částka, celkem částka, podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a nakonec ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka. Odměna a náhrada hotových výdajů jsou zvýšeny o 21 % DPH, jíž je právní zástupkyně žalobkyně plátkyní podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. o částka. Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku částka. Za další vyjádření ve věci soud odměnu nepřiznal, jelikož předmětné podání nebylo soudem vyžadováno. Proti tomuto rozsudku nelze podat odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).