11 C 155/2026

Plný text

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Kůsovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 18 046 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum po žalovaném domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím. Uvedla, že mezi ní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru Anonymizováno- Anonymizováno č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však nehradil řádně a včas, kdy celkem na čerpaný úvěr uhradil pouze částku částka. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů, jelikož žalovaný ani přes tuto výzvu dluh neuhradil, odstoupila žalobkyně od smlouvy v souladu s částí 4 odst. 8 smlouvy. Pohledávku považuje splatnou ke dni datum. Žalovaný nárok sestává z jistiny ve výši částka, smluvních poplatků ve výši částka a smluvního úroku z jistiny ve výši částka. Před uzavřením smlouvy žalobkyně důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného. K poučení soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný celkem čerpal na úvěr částku částka a celkem doposud uhradil částka. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, proto soud jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu č. hodnota (podpis žalovaného ke dni datum) na jejímž základě se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši částka, který se žalovaný zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši částka, a to za účelem nákupu osobního automobilu jméno FO (ze smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně smluvních podmínek a sazebníku). Úvěr žalovaný čerpal dne datum ve výši částka (z dokladu o vyplacení úvěru). Žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne datum z důvodu neřádného splácení úvěru žalovaným (z odstoupení od smlouvy ze dne datum, vč. podacího archu). Dále žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní upomínku, na níž žalovaný nereagoval (z předžalobní upomínky a podacího archu).

4. Ohledně úvěruschopnosti žalobkyně předložila doklady o mzdě, doklady žalovaného a zprávu o posouzení úvěruschopnosti. Soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného podle OP a řidičského průkazu (z dokladů žalovaného). Dále soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem částka měsíčně, hradí nájemné ve výši částka měsíčně, na jiné úvěry hradí částka měsíčně. Dále žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v registrech a databází – SOLUS, CEE, IS a CRIF, ze kterých nedostala negativní odpověď. Žalobkyně spočítala, že žalovanému má měsíčně zbývat částka, což bylo vyhodnoceno jako dostačující (ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti). Dále soud zjistil, že žalovaný měl ve výplatních páskách evidovány srážky ze mzdy (z dokladů o mzdě).

5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „ZoSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

1. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit.

12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka, [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 13. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. Anonymizováno totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 14. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta, ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je dovozována úvěruschopnost žalovaného, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K uvedenému posouzení žalobkyně předložila zprávu o posouzení úvěruschopnosti a výsledek tohoto posouzení, z nichž má vyplývat, že žalovanému měsíčně zůstává dostatek financí k úvěrovým splátkám. Není však zřejmé, na základě čeho došlo k získání a ověření údajů o příjmech a výdajích žalovaného. Nadto ze dvou předložených výplatních dokladů žalovaného vyplývá, že u žalovaného docházelo ke srážkám ze mzdy, což mělo minimálně vzbudit pochybnosti o jeho schopnosti splácet další úvěr. Ani skutečnost, že žalovaný úvěr splácel, přitom sama o sobě nesvědčí o tom, že žalovaný byl úvěruschopný, neboť není zřejmé, odkud finanční prostředky na takové splátky pocházely (mnohdy se jedná o finanční prostředky z jiných úvěrů, kdy dochází k tzv. „vytloukání klínu klínem“ apod.).

15. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, absolutně neplatnou, je žalovaný povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z., tj. částku, o níž se na úkor žalobkyně obohatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud na reálně čerpanou částku ve výši částka uhradil částku částka (což tvrdila žalobkyně a nebylo to předmětem sporu), vydal žalobkyni bezdůvodné obohacení zcela již před podáním žaloby. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť plně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).