12 C 92/2019

Plný text

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní titul Petrou Jun Liškovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobce , anonymizována dvě slova zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení , anonymizována dvě slova . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zrušení vyživovací povinnosti

I. Vyživovací povinnost stanovená žalobkyni rozhodnutím Odvolacího soudu [anonymizováno], č.: [číslo], (číslo věci u soudu [anonymizováno] [země] [spisová značka] [číslo] [anonymizováno] [číslo]) ze dne [datum] žalovanému se od 1. 9. 2019 nestanovuje. Tím se mění rozhodnutí Odvolacího soudu [anonymizováno], č.: [číslo], (číslo věci u soudu [anonymizováno] [země] [spisová značka] [číslo] [anonymizováno] [číslo]) ze dne [datum].

II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně žádala, aby výživné, které je povinna hradit žalovanému, nebylo stanoveno i za dobu od 1. 4. 2015 do 31. 8. 2019.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Účastníci jsou povinni zaplatit státu – České republice, na účet Okresního soudu v Benešově, náhradu nákladů řízení, a to žalobkyně v rozsahu 47 % a žalovaný v rozsahu 53 %, ve lhůtě tří dnů od právní moci samostatného usnesení, kterým bude určena konkrétní výše těchto nákladů.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud rozhodl, že se vyživovací povinnost stanovená žalobkyni rozhodnutím Odvolacího soudu Arnhem-Leeuwarden č.: [číslo], [číslo], (číslo věci u soudu [anonymizováno] [země] [spisová značka] [číslo] [anonymizováno] [číslo]) ze dne [datum] (dále jen„ předmětné rozhodnutí“) žalovanému od 1. 4. 2015 nestanovuje, čímž by bylo předmětné rozhodnutí změněno. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 8. 1997 uzavřela se žalovaným manželství, z něhož se narodily dvě děti ([anonymizováno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], a [příjmení] [celé jméno žalovaného], [datum narození]). Rozhodnutím soudu [anonymizováno] [země] ze dne [datum] bylo manželství účastníků řízení rozvedeno. V rámci rozhodnutí o rozvodu manželství byla mezi účastníky dohodnuta částka na výživné žalovaného ve výši 2 500 EUR měsíčně. Uvedená částka byla následně k žádosti žalobkyně předmětným rozhodnutím změněna tak, že výživné za období od 1. 4. 2014 do 1. 1. 2015 činí 925 EUR měsíčně, od 1. 1. 2015 do 1. 4. 2015 činí 1 208 EUR měsíčně a od 1. 4. 2015 činí 650 EUR měsíčně. Od 1. 4. 2015 má žalovaný obvyklý pobyt v České republice, bydlí ve své nemovitosti a provozuje podnikání. O společné děti se od 1. 4. 2015 nestará a v podstatě s nimi není v kontaktu. Důvodem rozvodu byl alkoholismus žalovaného a jeho dopad na společné děti. [příjmení] žalovaný s rozvodem souhlasil, souhlasila žalobkyně se shora uvedenou částkou výživného, která se pro ni posléze stala neúnosnou, musela se zadlužit, aby žalovaného vyplatila z nemovitosti. Žalovaný dohodu nedodržel, neboť se nestaral o děti a nenašel si práci, což byly podmínky, které žalovaná pro výživné určila. Žalovaný na děti od roku 2014 nepřispívá, obě děti si musely vzít půjčku od státu na školné. Žalobkyně pracuje, stará se o děti a splácí hypotéku na dům, v němž s dětmi žije, žalovaný naopak, přestože podniká (je jediným společníkem společnosti [právnická osoba], která vlastní mlýn a provozuje ubytovací služby v luxusních apartmánech), na děti nepřispívá a žije na účet žalobkyně a dětí. Výživné hrazené žalovanému by bylo možné užít na studia, to však žalovaný neakceptuje. Od června 2013 do května 2019 uhradila žalobkyně žalovanému na výživném již celkem 100 000 EUR. V současné době má žalobkyně v důsledku zdravotních problémů nižší příjem a dvojnásobné náklady. Žalobkyně je v pracovní neschopnosti, dle zpráv lékařů jejího zaměstnavatele se jedná o dlouhodobou pracovní neschopnost. V důsledku zdravotních obtíží u ní došlo od 1. 9. 2019 ke snížení příjmu o 35 %. Má příjmy pouze ze zaměstnání, na úhradu svých výdajů, které převyšují její příjmy, si musela půjčit od matky 5 000 EUR. Její čistý roční příjem se snížil téměř o 10 000 EUR. V letech 2016 až 2018 pobírala navíc vládní podporu na výchovu dětí a podporu pro rodiče samoživitele, která však končí 18. rokem věku dětí. Vlastní dům v [země] zatížený hypotékou ve výši 267 800 EUR, žádné jiné movité věci větší hodnoty nevlastní, neboť je obdržel v rámci vypořádání společného jmění manželů žalovaný. K 1. 5. 2020 byl žalobkyni ukončen pracovní poměr, nastoupila do nového zaměstnání jako účetní manažerka, a to na dobu určitou jednoho roku. [příjmení] pracovat jen jako zástup, s obdobným platem.

2. Mezinárodní příslušnost soudu se dle žalobkyně řídí článkem 3 Nařízení Rady [číslo] ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen„ nařízení o výživném“), podle nějž je k řízení příslušný soud místa, v němž má odpůrce či oprávněný (v obou případech žalovaný) místo obvyklého pobytu. Podle článku 15 nařízení o výživném se rozhodné právo určuje v souladu s Haagským protokolem ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen„ Haagský protokol“), podle jehož článku 3 je rozhodným právem právo státu obvyklého pobytu oprávněného, není-li stanoveno jinak. V daném případě nejsou (a nebyly) splněny podmínky českého práva pro stanovení sankčního výživného ani výživného podle § 760 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). K obraně žalovaného uvedla, že u výživného je zapotřebí reflektovat nastalé změny poměrů, a proto rozhodnutí o něm není konečné. Volba [anonymizováno] práva byla provedena pouze pro konkrétní spor, nikoliv pro všechny spory mezi účastníky do budoucna. Účastníci mají bližší vztah k právu českému, než [anonymizováno], neboť zde trávili velkou část času, žalovaný se do České republiky odstěhoval, vlastní zde od roku 1998 nemovitost a podniká. Rodina uvažovala o trvalém přesídlení do České republiky. K rozvodu v [země] došlo pouze z finančních důvodů v době, kdy rodina žila v [země].

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Svou argumentaci opřel zejména o mezinárodní nepříslušnost českého soudu k rozhodnutí o předmětu řízení, a o skutečnosti, že odvolací soud v [země] o vyživovací povinnosti již definitivně rozhodl a žalobkyně se dohodla se žalovaným, že spory budou řešit podle [anonymizováno] práva. Žalovaný poukázal na to, že oba účastníci jsou státními příslušníky [anonymizována dvě slova], k České republice nemají žádný společný vztah, manželství vzniklo a zaniklo v [země], kde bylo stanoveno i výživné, to vše podle [anonymizováno] práva. [anonymizováno] právo si navíc oba účastníci písemně zvolili. Žalovaný vznesl námitku podle článku 5 Haagského protokolu a požadoval, aby o věci rozhodl [anonymizováno] soud. O výživném již bylo s konečnou platností rozhodnuto předmětným rozhodnutím, přičemž žalobkyně se fakticky domáhá zrušení či změny pravomocného rozhodnutí soudu jiného státu, neboť požaduje rozhodnutí o nestanovení vyživovací povinnosti již od 1. 4. 2015, tedy za období, o němž již bylo předmětným rozhodnutím rozhodnuto. Takové řízení má ve skutečnosti charakter obnovy řízení a při vyhovění žalobě by vedlo k tomu, že žalovaný v minulosti přijímal výživné bez právního důvodu, přestože tak činil v souladu s rozhodnutím soudu. Vedle toho není český soud schopen zhodnotit veškeré okolnosti, na jejichž základě bylo předmětné rozhodnutí vydáno, tj. zhodnotit komplexně vztahy účastníků. V českém právu jsou stanoveny odlišné podmínky pro výživné mezi manžely, než jak vyplývá z [anonymizováno] práva. Řízení v České republice je pro žalovaného velmi obtížné, neboť hovoří pouze holandsky a částečně anglicky a nemá prostředky na advokáta. Pokud jde o majetkovou situaci žalobkyně, není zřejmé, zda žalobkyně podala výpověď nebo sama skončila pracovní poměr, neboť i tyto skutečnosti by měly vliv na výši jejích příjmů. Žalobkyně se rozhodla odstěhovat do [země] a žalovaný byl posléze z finančních důvodů nucen opustit jejich společné bydliště v Německu a přestěhovat se do České republiky.

4. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení jsou státními příslušníky [anonymizována dvě slova], jedná se o věc s cizím prvkem a soud tedy zjišťoval, zda má ve věci dánu mezinárodní příslušnost a jaké právo je právem rozhodným. Mezinárodní příslušnost soudu České republiky se opírá o článek 3 Nařízení Rady [číslo] o výživném a řídí se místem pobytu oprávněného a současně odpůrce, kterým je v posuzovaném případě jedna osoba (žalovaný). Rozhodným právem je dle článku 15 tohoto Nařízení o výživném ve spojení s článkem 3 Haagského protokolu právo státu obvyklého pobytu oprávněného, tj. právo české. Žalovaný vznesl námitku podle článku 5 Haagského protokolu, kterou namítal mezinárodní nepříslušnost českého soudu. Článek 5 však upravuje zvláštní pravidlo týkající se mj. bývalých manželů, podle nějž vznese-li některá ze stran námitku a právo jiného státu, zejména státu jejich posledního společného místa obvyklého pobytu, je k manželství v užším vztahu, článek 3 se nepoužije a použije se právo daného státu s užším vztahem. Uvedený článek se tedy netýká mezinárodní příslušnosti soudu, ale určení rozhodného práva. Mezinárodní příslušnost je dána obvyklým pobytem žalovaného dle shora citovaného článku 3 Nařízení o výživném. Ani v případě, že by se žalovaný uvedenou námitkou domáhal aplikace [anonymizováno] práva jako práva rozhodného, by tato námitka nemohla být úspěšná, neboť z průběhu řízení je zřejmé, že účastníci nemají z hlediska jejich manželství k [země] užší vztah. Z tvrzení účastníků je zřejmé, že společně pobývali v Německu, odkud se následně žalobkyně odstěhovala do [země] a žalovaný do České republiky, kde žije dlouhodobě, nejméně čtyři poslední roky. Pouhé uzavření manželství a rozvod v [země], uskutečněný jen z finančních důvodů, nemohou v kontextu toho, že posledním společným místem pobytu účastníků nebylo [země], ale Německo, a dlouhodobého pobytu žalovaného v České republice, představovat užší vztah manželství k [anonymizováno] právu. Dohodu o použití [anonymizováno] práva na spory účastníků pak žalovaný nijak neprokázal a tato zůstala pouze v rovině tvrzení, neplyne ani z žádného rozhodnutí, týkajícího se výživného, vydaného [anonymizováno] soudy.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že uzavřeli manželství, které bylo v [země] rozvedeno a žalobkyni byla předmětným rozhodnutím stanovena vyživovací povinnost k žalovanému ve výši 650 EUR měsíčně od 1. 4. 2015, kterou žalobkyně plní. Dle předmětného rozhodnutí vycházel [anonymizováno] soud při stanovení výživného z potřeb žalovaného a možností žalované. Uzavřel, že výživné ve výši stanovené od 1. 4. 2015 odpovídalo tomu, že se v dané době žalovaný odstěhoval do České republiky, kde jsou nižší životní náklady než v [země], a současně nebyla známa příjmová situace žalovaného (v době uzavírání dohody o výživném při rozvodu se vycházelo z nulového příjmu žalovaného, od 1. 4. 2015 nebyly příjmy žalovaného nijak prokázány a soud tak vyšel z fiktivního příjmu 800 EUR za měsíc), naopak žalobkyně měla roční příjmy ve výši 72 660 EUR Náklady na výživu dětí byly v uvedené době rozkládány mezi oba účastníky řízení, neboť děti žalovaného navštěvovaly a očekávalo se, že se na jejich životních nákladech bude žalovaný podílet naturálním plněním během návštěv. 6. [příjmení] zůstalo, jaká je osobní a majetková situace obou účastníků a zda v mezidobí od posledního rozhodnutí došlo u účastníků k podstatné změně poměrů, rozhodné pro výši a další trvání výživného a odůvodňující změnu předmětného rozhodnutí.

7. Ohledně poměrů žalobkyně vzal soud z lékařských zpráv ze dne 21. 8. 2019 a 9. 10. 2019 za prokázané, že žalobkyně je minimálně od července 2019 v pracovní neschopnosti z důvodu pracovního přepětí (funkčního omezení kvůli energii, zacházení s emocemi, obtížemi se soustředěním a rozdělováním pozornosti, dodržováním termínů a zvládáním náhlých vyrušení).

8. Žalobkyně vlastní v [země] na adrese v záhlaví uvedeného bydliště řadový dům, který byl oceněn na částku 260 000 EUR, a na nějž žalobkyně čerpala dne 3. 7. 2015 hypoteční úvěr ve výši 267 800 EUR, přičemž měsíční výše splátky činí 1 129,06 EUR, jak vyplývá z ocenění domu pro daňové účely z roku 2015, potvrzení banky o hypotéce z roku 2015 a výpisů z účtu žalobkyně za období let 2016 až 2019. Z výplatních pásek žalobkyně a tabulek příjmů a výdajů žalobkyně za období let 2016 až 2019 vzal soud za prokázané, že celkový čistý roční příjem žalobkyně ze zaměstnání činil v roce 2016 částku 49 878,55 EUR, v roce 2017 částku 49 407,72 EUR, v roce 2018 částku 50 227,11 EUR a v roce 2019 (do října) částku 40 758,88 EUR Vedle příjmu ze zaměstnání pobírala žalobkyně státní přídavky na děti, a to v roce 2016 celkem ve výši 3 675,34 EUR, v roce 2017 ve výši 1 135,51 EUR a v roce 2018 pouze 286,55 EUR, od té doby nepobírá žádný takový příspěvek. Mezi její příjmy patřila také státní podpora na domovní daň, která činila v roce 2016 celkem 12 532 EUR, v roce 2017 celkem 8 138 EUR, v roce 2018 celkem 6 900 EUR a v roce 2019 celkem 5 064 EUR. Dle výpisů z účtů žalobkyně a tabulky příjmů a výdajů činily celkové výdaje žalobkyně v roce 2016 částku 62 836,38 EUR, v roce 2017 částku 60 814,64 EUR, v roce 2018 částku 58 585,74 EUR a do října 2019 částku 51 981,39 EUR. Mezi uvedené výdaje se řadí mj. výdaje na hypoteční úvěr, splátky na zápůjčku od matky žalobkyně, platby za služby a pojištění domu včetně výdajů a kapesného pro děti. Z prohlášení synů žalobkyně ze dne 1. 10. 2019 soud zjistil, že oba synové žijí se žalobkyní v [země]. Veškeré náklady na život obou synů hradí od roku 2016 žalobkyně. Syn [anonymizováno] má dluh na státní půjčce na studium ve výši 25 854,97 EUR, dluh syna [příjmení] činí 8 213,78 EUR.

9. K prokázání svých poměrů žalovaný předložil pouze výpisy z eurového účtu vedeného u [právnická osoba] za období od července do října 2019 a korunového účtu u Komerční banky za období od prosince 2018 do září 2019. Dle výpisu z účtu u ING tvořilo jediný příjem na tomto účtu výživné od žalobkyně. Na účtu u Komerční banky je dne 12. 3. 2019 evidován příjem ve výši 25 000 Kč, o němž žalovaný před soudem prohlásil, že mu tuto částku zaslala jeho matka. Číslo účtu, z nějž platba přišla, však odpovídá číslu shora uvedeného účtu žalovaného vedeného u ING.

10. Z výpisu z obchodního rejstříku vzal soud za prokázané, že je žalovaný jediným společníkem společnosti [právnická osoba], jejímž předmětem činnosti je koupě zboží za účelem dalšího prodeje, ubytovací služby a hostinská činnost. Společnost sídlí a současně vlastní pozemek p. [číslo] jehož součástí je stavba, budova s [adresa], v [katastrální uzemí], jak vyplývá z informací o pozemku z katastru nemovitostí.

11. Vzhledem k nedostatku důkazů ke zjištění poměrů žalovaného, přistoupil soud, se souhlasem žalovaného, k jeho výslechu. Z výslechu žalovaného vzal soud za prokázané, že v době trvání manželství žili účastníci řízení společně v [země] a [země], poslední čtyři roky žije žalovaný v České republice. S výjimkou výživného nemá žádné osobní příjmy, příjmy jím vlastněné firmy [právnická osoba], tvoří cca 320 EUR měsíčně. Kromě firmy vlastní 14 let staré auto. Má střední technické vzdělání. Pro zhoršený zdravotní stav (vrozená odchylka v zádech, poškozené ramenní vazy, trombóza v pravé paži a poškozené koleno) nemůže vykonávat těžkou fyzickou práci. Výživné na děti platí tak, že žalobkyně odečítá výživné na děti od výživného, které platí žalovanému. V [země] se platí z výživného daně, vychází se z hrubé mzdy a daň činí asi 50 %, proto je výživné žalovaného ve skutečnosti v poloviční výši. U hypotéky, kterou platí žalobkyně, se úrok odečítá z hrubé částky a daň činí 50 %, takže žalobkyně dostává jednu polovinu daně za partnerské výživné a hypotéku zpět. Firma žalovaného vlastní budovu starého mlýna, kterou žalovaný opravuje, snaží se v ní vybudovat bytové jednotky k pronájmu, přičemž v současné době má opraveny 2 byty, z nichž je jeden pronajatý. Firma měla v minulých letech nulový obrat, v mlýně bydleli pouze přátelé za malý příspěvek a pomáhali mu s opravami. Aktivně se snaží si najít práci, ale nemá k tomu žádné písemné dokumenty, chodí osobně a jedná ústně. Auto, které po rozvodu obdržel, prodal, odhad byl 10 000 EUR, přičemž 5 000 EUR si žalobkyně vyúčtovala ve svůj prospěch. Skutečná kupní cena auta, za kterou bylo prodáno, činila 33 000 EUR, přičemž 15 000 EUR žalovaný údajně vložil do jeho opravy. V letošním roce mu zemřela matka, dědické řízení dosud neproběhlo. Děti vídá málo, naposledy na pohřbu své matky. Důvodem je to, že není schopen pro nízké výživné zaplatit cestu do České republiky. Předtím za ním jezdil jen zřídka na prázdniny starší syn. Je si vědom ukončení studia synem Juleanem, ale dle něj se tak nestalo z finančních důvodů.

12. Soud neprovedl důkaz výpisy z účtu žalobkyně k prokázání plateb výživného, neboť uvedená skutečnost nebyla mezi účastníky sporná. Soud rovněž pro nadbytečnost neprovedl důkaz výslechem žalobkyně a novou pracovní smlouvou žalobkyně, která byla předložena pouze v anglickém znění.

13. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně je minimálně od července 2019 z důvodu zdravotních problémů plynoucích z pracovního přepětí v pracovní neschopnosti. Z hodnotnějšího majetku vlastní žalobkyně pouze řadový dům, který je zatížen hypotečním úvěrem. Příjmy žalobkyně ze zaměstnání se v posledních třech letech před pracovní neschopností pohybovaly kolem 50 000 EUR ročně. Žalobkyně od roku 2018 nepobírá žádné státní přídavky na děti. Změna nastala i ve státní podpoře na domovní daň, která se za sledované období snížila o polovinu. Žalobkyně hradí veškeré výdaje na život dětí, žalovaný na jejich výživu nepřispívá ničeho. Oba synové si museli vzít státní půjčku na studium, kterou v současné době splácí. Julean ukončil studium. Žalovaný nemá dle předložených výpisů z účtu s výjimkou výživného a jednorázově přijaté platby ve výši 25 000 Kč žádné příjmy. Je jediným společníkem společnosti, která vlastní mlýn a jejímž předmětem činnosti jsou mj. ubytovací služby a hostinská činnost, jež v současné době generuje minimální zisk. Aktivně se snaží nalézt zaměstnání, vzhledem k tomu, že jedná osobně a ústně, k tomu však nemá žádné písemné doklady. S dětmi se vídá sporadicky z důvodu nedostatku financí na zaplacení cesty, na zabezpečení jejich potřeb se dlouhodobě žádným způsobem nepodílí.

14. Při právním posouzení vycházel soud z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.) a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Podle § 163 o.s.ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

15. Podle § 760 odst. 1 o. z. není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.

16. Podle § 760 odst. 2 o. z. vezme soud při rozhodování o výživném nebo o jeho výši zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod.

17. Podle § 760 odst. 3 o. z. platí pro vyživovací povinnost rozvedených manželů obdobně obecná ustanovení o výživném.

18. Podle § 761 odst. 2 o. z. nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud.

19. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že je na místě zrušit vyživovací povinnost, která byla žalobkyni stanovena ve vztahu k žalovanému shora citovaným rozhodnutím [anonymizováno] soudu. Žalobkyně prokázala, že na její straně došlo, vzhledem ke zhoršení jejího zdravotního stavu, z toho plynoucí pracovní neschopnosti a snížení příjmů, k podstatné změně okolností rozhodujících pro další trvání výživného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že zdravotní problémy nejsou jen přechodného charakteru, ale žalobkyně se podrobuje jejich léčbě již minimálně od léta roku 2019. Žalobkyně tak prokázala své tvrzení, se od září 2019 došlo k poklesu jejích výdělkových možností. Ke změně příjmové situace žalobkyně došlo i vlivem ztráty přídavků na děti a snížení domovní daně. Všechny tyto skutečnosti tak svědčí o tom, že jsou dány důvody pro změnu předmětného rozhodnutí o výživném, a to ve prospěch žalobkyně. Soud proto rozhodl o jeho zrušení, a to od 1. 9. 2019, od kterého žalobkyně změnu zdravotního stavu a příjmové stránky tvrdila.

20. Výrokem II. soud zamítl žalobu žalobkyně v rozsahu, v němž se domáhala zrušení vyživovací povinnosti v období od 1. 4. 2015 do 31. 8. 2019, neboť zpětnou změnu výživného mezi rozvedenými manžely za období před podáním žaloby české právo neumožňuje a ve svém důsledku by taková změna vedla ke změně posledního rozhodnutí [anonymizováno] soudu od data, kdy tento soud rozhodoval. Jinými slovy by český soud v daném případě přezkoumával rozhodnutí [anonymizováno] soudu (posuzoval stejné okolnosti ke stejnému datu), což nelze připustit – ve svém důsledku by tak docházelo k přezkoumávání konečného rozhodnutí soudu (a to zcela mimo přípustné opravné prostředky). Vzhledem k tomu, že došlo ke změně poměrů a bylo na místě znovu přezkoumat poměry účastníků, nadepsaný (český) soud od data změny poměrů aplikoval české právo (viz odstavec 4.). Podle § 760 odst. 1 o. z. je jednou ze základních podmínek pro přiznání práva na výživné rozvedenému manželi neschopnost rozvedeného manžela se sám živit, která však v daném případě není splněna. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nebyl schopen se sám živit a bránila by mu v tom nějaká zásadní překážka. Žalovaný má naopak odborné strojní vzdělání, je v produktivním věku a vlastní firmu, která má hodnotný nemovitý majetek. Žalovaný tak má možnosti si příjem opatřit a v těchto možnostech mu nebrání ani případná péče o společné děti, které fakticky žijí se žalobkyní a s otcem jsou v minimálním kontaktu. Naopak, i v této okolnosti soud spatřuje zásadní změnu poměrů – výživné bylo manželi dohodnuto za podmínek, že se budou dělit o péči o děti, tuto podmínku však žalovaný dlouhodobě vůbec neplní.

21. Pouze nad rámec uvedeného soud dodává, že i dle [anonymizováno] práva, jehož se žalovaný dovolával, lze výši výživného, původně stanovenou dohodou rozvádějících se manželů, měnit rozhodnutím soudu v závislosti na (měnících se) poměrech rozvedených manželů. Námitka žalovaného, že o výživném již bylo definitivně rozhodnuto, tak není (ani dle [anonymizováno] práva) důvodná.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť úspěch každého z účastníků byl jen částečný.

23. Náhrada nákladů státu je odůvodněna § 148 odst. 1 o. s. ř., podle nějž má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V rozhodované věci vznikly státu náklady spojené s překladem listin z [anonymizováno] jazyka do jazyka českého. Při určení poměru, v jakém se mají účastníci na úhradě těchto nákladů podílet, vyšel soud z poměru období, v němž byla žalobkyně žalobou úspěšná a výživné bylo zrušeno, a období, v němž byla neúspěšná. Soud výrokem I. rozhodl o nestanovení výživného žalobkyni od 1. 9. 2019. Vzhledem k tomu, že se z povahy věci se do budoucna Při výživném 650 € měsíčně tak jde o sumu předmětu řízení ve výši 73 450 €. Žalobkyně žádala zrušení výživného za 53 měsíců placení výživného zpětně, tedy ohledně sumy 53 x 650 € ohledně něhož úspěšná nebyla – žaloba byla v této části zamítnuta. Úspěch žalobkyně se zrušením výživného do budoucna, počínaje 1. 9. 2019, je však obdobím, které není omezeno žádným datem, soud proto za pomoci § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (zákon č. 549/1991 Sb.) vycházel z předmětu řízení ve výši pětinásobku ročního plnění (tj. 60 měsíců). Úspěch žalobkyně tak činí 650 € x 60 - 39 000 €. Neúspěch žalobkyně se rovná úspěchu žalovaného a představuje 47 %, neúspěch žalovaného pak 53 %. V tomto rozsahu tedy soud uložil účastníkům nahradit shora uvedené náklady státu, a to podle § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci samostatného usnesení, kterým bude výše nákladů v souladu s § 151 odst. 6 o. s. ř. konkrétně stanovena.