4 C 360/2021

Plný text

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku částka spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši částka od datum do datum, z 21,99 % ročním úrokem z částky částka od datum do zaplacení a s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uváděla, že s žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně právnická osoba, dne datum smlouvu o kontokorentním úvěru, v níž se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované kontokorentní úvěr k běžnému účtu č. bankovní účet až do výše povoleného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala dodržovat podmínky. Právní předchůdkyně umožnila dne datum žalované poskytnutý úvěr na běžném účtu čerpat. Žalovaná své povinnosti porušila zejména tím, že překročila sjednanou výši úvěrového limitu a úvěr řádně nesplácela. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne datum aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu částka na nově zřízený úvěrový účet č. bankovní účet za účelem jeho uhrazení žalovanou v pravidelných splátkách, přičemž toto bylo žalované oznámeno. Žalovaná dlužnou částku nesplatila. Ke dni datum došlo k zesplatnění pohledávky a žalované vznikla povinnost jednorázově uhradit zbytek dluhu včetně příslušenství, tedy částku částka. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná ani přes předžalobní upomínku právního zástupce žalobkyně na dlužnou částku ničeho neuhradila. Žalobkyně následně doplnila, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o úvěru ze dne datum, tedy v době, kdy nebyla zakotvena povinnost posuzování úvěruschopnosti. Při posuzování vycházela z příjmu žalované ve výši částka.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací, vyslovil svou místní nepříslušnost a danou věc postoupil Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místně příslušnému.

3. Žalovaná se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila, na svoji obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalovanou a společností právnická osoba, byla dne datum uzavřena smlouva o anonymizováno, na základě které byl žalované zřízen běžný účet č. bankovní účet, ve které se strany dohodly na využívání bankovních služeb. Právní předchůdkyně se zavázala poskytnout žalované finanční službu spočívající v možnosti žalované disponovat finančními prostředky, žalovaná se zavázala dodržovat podmínky (ze smlouvy o anonymizováno, z dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne datum, ze základních produktových podmínek účinných od datum, sazebníku poplatků, všeobecných produktových podmínek, ze žádosti o povolení debetního zůstatku flexiKredit ze dne datum). Žalovaná doložila svůj příjem ve výši částka (z potvrzení o výši příjmu). Právní předchůdkyně poskytla žalované bankovní služby a finanční prostředky, žalovaná ovšem podmínky porušovala. Žalobkyně zřídila nový úvěrový účet č. bankovní účet, na který převedla částku částka (z výpisu z úvěrového účtu). Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne datum (ze smlouvy o postoupení ze dne datum, seznamu pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky). Právní zástupce žalobkyně žalovanou vyzval předžalobní upomínkou ze dne datum k úhradě dluhu, avšak žalovaná k dnešnímu dni na dlužnou ničeho neuhradila (z předžalobní výzvy a podacího archu). Proti žalované bylo vedeno od roku 2018 dalších šest řízení o zaplacení pohledávek v různých výších a od různých společností a v souvislosti s neplněním uložených povinností jsou proti ní vedena exekuční řízení (z výpisu zapsaných věcí vedených u Okresního soudu v Benešově proti žalované). Zdejším soudem byla žalované uložena povinnost zaplatit právnická osoba, částku ve výši částka s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (z rozsudku pro uznání Okresního soudu v Benešově ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací).

5. Při právním posouzení věci s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud vycházel z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník („ ObchZ“), podle něhož se částí třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy vyplývající ze smlouvy o běžném účtu. Podle § 708 odst. 1 ObchZ se smlouvou o běžném účtu zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele. Pro nepovolený debetní zůstatek vede banka zvláštní účet, který se řídí ustanoveními o úvěru dle § 497 a násl. ObchZ, dle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 499 ObchZ za sjednání závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky, lze sjednat úplatu, pokud poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele. Podle § 501 odst. 1 ObchZ je věřitel povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže o ně byl v souladu se smlouvou požádán. Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši (§ 502 odst. 1 ObchZ) a podle § 504 je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Podle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Pokud jde o úroky z prodlení, soud vycházel z ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ, podle něhož, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, je povinen z nezaplacené částky zaplatit úroky určené ve smlouvě, jinak úroky z prodlení určené předpisy práva občanského. Výši úroků z prodlení stanoví vládní nařízení č. 142/1994 Sb.

6. Soud zohlednil i zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 9 aplikovatelného ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věta druhá aplikovatelného ZoÚS se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR 21/ 2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. V daném případě soud dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti a na citovaná zákonná ustanovení k závěru, že žalobkyně (právní předchůdce žalobkyně, do jehož práv a povinností žalobkyně postoupením pohledávky vstoupila, a je tak v této věci aktivně legitimován) se žalovanou uzavřely platně smlouvu na využívání bankovních služeb. Právní předchůdkyně žalované poskytla dle jejích pokynů bankovní služby a finanční prostředky, přičemž v řízení nebylo prokázáno, v jaké výši poskytla žalované finanční prostředky. Netvrdila, ani neprokázala, kolik žalovaná na dlužnou částku uhradila, čímž nedostála svým procesním povinnostem dle § 101 odst. 1 o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. a zároveň, tím že se nedostavila k ústnímu jednání, se zbavila možnosti být soudem poučena o potřebě doplnit tvrzení a označit důkazy. Soud tak nemohl věc posoudit a rozhodnout ani podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, protože z důvodu nedostatku tvrzení a důkazů se věc stala pro soud nepřezkoumatelná. Předložené důkazy neodpovídaly tvrzením uvedených v žalobě a jejím následným doplněním, tedy žalobkyně dostatečně neprokázala výši dluhu žalované. Z provedeného dokazování bylo soudem zjištěno, že smlouva byla uzavřena dne datum, ale již nebylo prokázáno, kolik činí limit flexikreditu. Výše flexikreditu je stanovena až v Dispozicích ke smlouvě ze dne datum s tím, že limit je povolen od datum. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalované ani toto nijak netvrdila, že by jí v roce 2014 zkoumala. Soud zjistil, že žalovaná splácí více úvěrů, ale nebylo prokázáno, které z nich splácí a zda je to na tento flexikredit. Z těchto důvodů je bezdůvodné obohacení nepřezkoumatelné. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

8. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně měla po uzavření dodatku číslo ke smlouvě po účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru zkoumat úvěruschopnost žalované. Dále měla žalobkyně soudu objasnit jednotlivá období, neboť z předložených důkazů není jasné, zda byl úvěr sjednán platně s ohledem na posuzování úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnější žalované v souvislosti s tímto sporem žádné náklady řízení nevznikly, ani je nepožadovala. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).