5 C 139/2026

Plný text

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Šturcovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Adresa advokáta zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 9 909 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, ,s 11,50 % ročním úrokem z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, kdy v rámci kreditního skóre žadatele o úvěr žalobkyně posuzuje, zda má jiné úvěry, jak je hradí, žadatele prověřuje v dostupných rejstřících (SOLUS, BRKI, insolvenční a exekuční rejstřík). Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši , částka, . Žalovaný měl uhradit poskytnutou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí ve výši , částka, . Dále si žalovaný sjednal doplňkovou službu „bezpečná splátka“, za kterou měl hradit , částka, měsíčně, doplňkovou službu expres výplaty za jednorázový poplatek , částka, a doplňkovou službu SMS servis, za kterou měl hradit , částka, měsíčně. Žalovaný měl úvěr splatit do , datum, , následně si splatnost prodloužil. Žalovaný na úvěr celkem uhradil , částka, . Jelikož žalovaný porušil svou povinnost hradit úvěr řádně a včas, žalobkyně ho vyzývala k úhradě prostřednictvím SMS i emailu. V souladu se smlouvu mu následně naúčtovala vynaložené náklady ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, . Žalobkyně žalovaného opětovně vyzývala k úhradě celé dlužné částky. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil, k ústnímu jednání dne , datum, se dostavil. Uvedl, že uzavřel dne , datum, úvěrovou smlouvu a že mu žalobkyně vyplatila , částka, . Na dluh uhradil celkem , částka, . Dále uvedl, že žalobkyni poskytl výpis z účtu za jeden měsíc, ale v době uzavření smlouvy byl v mínusu a splácel již dva jiné úvěry. V současné době se nachází v dluhové pasti, je ochoten zaplatit zbývající jistinu, ale není schopen jí uhradit ihned celou. Požádal tedy o splátky ve výši , částka, měsíčně.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku (z výpisu z obchodního rejstříku). Dne , datum, žalobkyně s žalovaným elektronicky uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s poplatky a úroky dle Sazebníku. K ověření totožnosti měla žalobkyně k dispozici fotokopii OP žalovaného (ze smlouvy o úvěru včetně Sazebníku, z formuláře pro standardní informace, z opisu výpisu proplacení smlouvy, z fotokopie dokladu). Žalovaný na úvěr uhradil celkem , částka, . Žalovaný nehradil řádně a včas (z výpisu splátek a úhrad). Následně žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalovanému předžalobní upomínku, na kterou žalovaný nereagovala (z předžalobní upomínky včetně podacího archu).

4. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila Metodiku posuzování, kartu klienta a výpis z účtu. Soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je bezdětný, zaměstnaný s měsíčním příjmem , částka, a žije s rodiči. V dostupných rejstřících neměl žalovaný dle žalobkyně žádný negativní záznam. Ve výpisu z účtu se opakovaně objevovala čerpání/ hrazení kontokorentu. Další důkazy soudu předloženy nebyly.

5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit.

13. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“14. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. , Anonymizováno, ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“15. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta, ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je dovozována úvěruschopnost žalované, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

16. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, absolutně neplatnou, je žalovaný povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z., tj. částku, o níž se na úkor žalobkyně obohatila. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud na čerpanou částku ve výši , částka, uhradil pouze částku , částka, , je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši , částka, . Ohledně této částky soud žalobě ve výroku I. vyhověl a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění předmětného bezdůvodného obohacení před tímto datem.

17. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. rozsudku zamítl, neboť uplatněný nárok nemá oporu v zákoně a ani ve smlouvě, neboť ta je absolutně neplatná.

18. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud postupoval podle § 160 odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř. tak, že rozložil splnění povinnosti žalovaného do měsíčních splátek po , částka, , splatných vždy do každého 15. dne daného měsíce počínaje měsícem následujícím po dni právní moci tohoto rozsudku. Soud posoudil situaci žalovaného za současného zohlednění postavení žalobkyně, jejího předmětu činnosti, jakož i rizik a nevýhod, které jí splátky v soudem stanovené výši , částka, měsíčně přinesou, a dospěl k závěru, že rozvržení plnění do splátek v uvedené výši nevybočuje v posuzované věci z mezí efektivního a řádného uspokojení žalobkyně. Žalovaný si uvědomuje svůj dluh a projevuje snahu věc řešit a dostát svým závazkům. Soud v daném případě vzal také v potaz, že žalobkyně je institucí, jíž nijak plnění ve splátkách nezatíží a nepřinese jí podstatnější riziko či nevýhodu. Za situace, kdy žalovaný projevuje snahu závazek zaplatit, je potřeba mu dát reálnou možnost ke splnění dluhu, neboť zesplatnění celé částky by ho okamžitě uvrhlo do nezvládnutelné situace a nežádoucí exekuce.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu, neboť poměr úspěchu a neúspěchu ve věci byl téměř shodný.