18 C 325/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 12 796,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni 7 699 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 86 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 7 699 Kč od 29.1.2022 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 6 526 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 528,59 Kč a nadále běžícím ve výši 28,74 % ročně z částky 7 699 Kč od 29.1.2022 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 600,33 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 7 699Kč od 29.1.2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 458,06 Kč k rukám zástupce žalobkyně, advokáta JUDr. Ing. jméno příjmení, titul za jménem 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 12 796,46 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 23.12.2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 528 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a souhrnného poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti ve 45 týdenních splátkách po 301 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3.11.2021. Žalovaný nesplácel řádně a včas a na dlužnou částku uhradil pouze 301 Kč. Dlužná neuhrazená jistina tak činí 7 699 Kč a dlužný poplatek 5 097,46 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.1.2022, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení shora uvedené pohledávky na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 28.1.2022. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požadovala též smluvní úrok ve výši 28,74 % ročně z neuhrazené jistiny úvěru ode dne splatnosti úvěru. Rovněž požadovala zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny běžící ode dne následujícího po splatnosti první dlužné splátky úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, současně se nejedná po věc uvedenou v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), soud ve smyslu § 115a o.s.ř. vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žádný z účastníků se k výzvě nevyjádřil, a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) dne 23.12.2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 8 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 5 528 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 13 528 Kč ve 45 týdenních splátkách po 301 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře. (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23.12.2020 včetně smluvních podmínek). Z tabulky umoření ze dne 31.1.2022 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni do dne splatnosti zápůjčky 301 Kč.

5. Ze Zákaznické karty zpracované pro žalovaného a žalovaným podepsanou dne 23.12.2020 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že je nezaměstnaný a jeho příjem činí 7 820 Kč, má jeden zdroj příjmů. Další příjmy domácnosti mají činit 10 000 Kč, jejich zdroj není uveden shodně jako počet členů domácnosti. Odhadované výdaje žalovaného měly činit 2 000 Kč. Je ženatý, nikomu neposkytuje výživu. Žije v rodinném domě v jeho vlastnictví, neměl mít žádný splatný závazek. Z karty rovněž vyplývá, že má mobilní telefon. Žalovaný měl předložit na dotvrzení jím uváděných údajů výplatní pásky za měsíc listopad a prosinec 2020 (není však zjevné z jakého zaměstnání, s ohledem na to, že uvedl, že je nezaměstnaný) a výměr důchodu, podpory či rozhodnutí o přiznání dávky, přičemž z karty nevyplývá o jaké rozhodnutí či výměr by mělo jít. Kopie dokladů, které měl žalovaný předložit právní předchůdkyni žalobkyně soudu předloženy nebyly.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.1.2022 a její přílohy má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 28.1.2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 30.1.2022, když jeho odeslání má soud za prokázané z podací lístku ze dne 24.2.2022.

7. Z výzvy k plnění ze dne 6.6.2022 a podacího lístku ze dne 7.6.2022 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podání žaloby vyzván ke splněné své povinnosti.

8. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2391 odst. 1 věta prvá citovaného zákona).

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měly svůj právní základ v žalobě označené Smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně.

21. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením čj. 18 C 325/2022-10 ze dne 3.11.2022, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jím uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu výlučně kartu klienta podepsané žalovaným v den uzavření úvěrové smlouvy. Z této karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný sdělil údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti a úplnosti.

22. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalovaného byla ověřena výše jeho příjmů z jím předložených výplatních lístků a rozhodnutí o přiznání dávky, avšak tyto soudu nedoložila (ani po výzvě obsažené v usnesení čj. 18 C 325/2022-10), ač k jejich uchování je ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinna. Pochybnost o způsobu ověření příjmu žalovaného svědčí již to, že žalovaný měl předložit ke dni 23.12.2020 dvě výplatní pásky, a to včetně výplatní pásky za měsíc prosinec, když objektivně ještě nemohlo dojít k jejímu vystavení. Nelze navíc přehlédnout, že žalovaný byl nezaměstnaný, žádného zaměstnavatele neuvedl, jeho příjem měl pocházet pouze z jediného zdroje. Pokud jde o tvrzený příjem žalovaného 7 820 Kč, není možné zjistit ani, zda jde o podporu v nezaměstnanci a jak dlouho má být v této výši vyplácena či o jinou dávku. Tedy, zda s ohledem na to, že žalovaný měl splácet cca 1 300 Kč měsíčně po dobu 11 měsíců, byl u žalovaného předpoklad, že bude mít příjem i nadále a v jaké výši. Z jakých zdrojů a zda byl vůbec ověřen tvrzený další příjem domácnosti ve výši 10 000 Kč z karty klienta nevyplývá vůbec.

23. I pokud by soud vzal výši příjmu žalovaného 7 820 Kč za prokázanou, jde na první pohled o příjem, který sám o sobě vzbuzuje závažné pochybnosti o tom, zda bude žalovaný schopen celkové sjednané splátky v rozsahu 1 300 Kč měsíčně hradit. Do příjmu žalovaného nelze bez dalšího zahrnout jím tvrzený avšak jak vyplývá i z karty klienta, ničím nedoložený další příjem domácnosti 10 000 Kč měsíčně, když ani u tohoto příjmu není zjevný ani zdroj příjmu ani počet členů domácnosti, kterým složí k úhradě nákladů na obživu a bydlení. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty nebyly doloženy žádným způsobem. Jak právní předchůdkyně hodnotila, že se životní náklady žalovaného mají činit pouze 2 000 Kč měsíčně z žádného soudu předloženého dokladu, nevyplývá. Zda a v jakém rozsahu byly výdaje podrobeny kritickému posouzení, rovněž z žádného z předložených důkazu nevyplývá. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalovaný měl bydlet v nemovitosti v jeho vlastnictví, kdy náklady na provoz tj. nejméně otop, spotřebu energií, dodávku vody, odvoz odpadu, ale i daň z nemovitostí popř. pojištění náklady činí více než 2 000 Kč. Obdobně žalovaný musí hradit náklady na svoji obživu, drogerii, náklady na mobilní telefon. Tedy částka 2 000 Kč na úhradu výdajů žalovaného přinejmenším vzbuzuje důvodné podezření, že neodpovídá realitě, přesto z žalobních tvrzení ani navržených a provedených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně výdajovou stránku žalovaného jakkoliv prověřovala či alespoň podrobila kritickému přezkumu. Nelze ani přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně neučinila pokus o ověření rozsahu úvěrové zátěže žalovaného a platební morálky z příslušných evidencí (insolvenční rejstřík, exekuční rejstřík či v evidencích klientských informací (SOLUS, NRKI apod.).

24. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

25. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23.12.2020, je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

26. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

27. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

28. Za situace, kdy jsou smlouvy o zápůjčce neplatné, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z..

29. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 23.12.2020 v hotovosti částku 8 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaný zavázal nejpozději do 3.11.2021. Do dne splatnosti zápůjčky žalovaný uhradil částku 301 Kč a ode dne následujícího, tj. ode dne 4.11.2021 pak byl v prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení ve výši 7 699 Kč.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno v souladu s ust. § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože je tak žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, a žalovaný dlužnou částku ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do shora uvedené částky bezdůvodného obohacení. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne následujícího po splatnosti poskytnutého úvěru, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že nejpozději k tomuto dni se zavázal k navrácení úvěru, a to ve výši 8,25 % ročně, tj. ve výši, kterou požadovala žalobkyně, která je zároveň nižší než sazba stanovená v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013, přičemž úroky v souladu s požadavkem žalobkyně kapitalizoval za období ode dne splatnosti úvěru do 28.1.2022 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.)

31. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy ani k platnému sjednání obchodního úroku a dalších poplatků spojených s úvěrem, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 458,06 Kč, přičemž tato částka představuje 20,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,17 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,83 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 796,46 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.