3 C 41/2026

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o zaplacení13 270 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 090 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 12. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 180 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13.12.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 30. 12. 2025 domáhala zaplacení částky 13 270 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 19. 10. 2022 smlouvu o úvěru číslo hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč v týdenních splátkách po 303 Kč. Uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalovaného, kontrolu a platební historií žalovaného u ní samotné a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle jeho čestného prohlášení a na základě odborných vědomostí z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Žalobkyně dále uvedla, že jí žalovaný uhradil celkem částku 4 910 Kč, kdy splácel nepravidelně a nesplatil celou dlužnou částku, proto se domáhá rovněž zákonného úroku z prodlení, který požaduje zaplatit od uplynutí lhůty ke splacení celého úvěru, tedy od 13. 12. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě a žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto věc rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně podepsala s žalovaným dne 19. 10. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit celkem částku ve výši 18 180 Kč v 60týdenních splátkách po 303 Kč. Částka 18 180 Kč sestává z jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný v hotovosti při podpisu smlouvy převzal, úroku ve výši 1 980 Kč, z poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. V předmětné smlouvě je dále uvedeno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka.

6. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je ženatý, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní žádnou nemovitost ani vozidlo, a v minulosti nečerpal u žalobkyně úvěr. Dále uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek u zaměstnavatele právnická osoba. jako sanitář s čistým příjmem 22 772 Kč měsíčně. Na straně výdajů žalovaný uvedl částku 6 953 Kč na bydlení, částku 8 090 Kč jako životní minimum a částku 1 289 Kč jako nebankovní závazky. Disponibilní zůstatek žalovaného měl činit 6 440 Kč. Uvedené údaje měly být ověřeny podle občanského průkazu, pracovní smlouvy a výplatních pásek za měsíc červenec a srpen 2022.

7. Z platební bilance vedené žalobkyní k úvěrové smlouvě č. hodnota soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 4 910 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 3. 2025 ve spojení s podacím archem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky před podáním žaloby.

9. Po zhodnocení výše uvedených listin učinil soud tento skutkový závěr: žalovaný uzavřel dne 19. 10. 2022 se žalobkyní úvěrovou smlouvu, na základě které mu byla poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se vedle poskytnuté částky současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 180 Kč, tedy celkem částku 18 180 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Při uzavření smlouvy se žalovaným byla vyplněna Evidenční karta klienta. Žalovaný nesplácel svůj závazek řádně a včas, na dluh uhradil pouze částku 4 910 Kč. Na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 6. 3. 2025 nijak nereagoval.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá o. z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o. z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 5 090 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud nemá za to, že by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, avšak z provedeného dokazování nevyplývá, že by tak učinila dostatečně a v souladu s požadavky odborné péče. Ačkoli popsala dílčí kroky ověření (kontroly v příslušných registrech, ověření zaměstnavatele či vlastní evidenci), její tvrzení o komplexním posouzení finanční situace žalovaného zůstala v podstatné části nepodložená. Za zásadní pochybení soud považuje zejména skutečnost, že žalobkyně řádně nezjistila a nedoložila skutečnou výši výdajů žalovaného. Údaje o výdajích vycházely výlučně z jeho čestného prohlášení, aniž by byly objektivně ověřeny či podloženy relevantními listinnými důkazy. Žalobkyně přitom neprokázala, že by zjišťovala další pravidelné či mimořádné výdaje žalovaného nebo jeho skutečnou zadluženost. K tomu se přidává i skutečnost, že žalobkyně v evidenční kartě klienta sama uvedla, že údaje o žalovaném měly být ověřeny na základě občanského průkazu, pracovní smlouvy a výplatních pásek. Tyto listiny však v řízení jako důkaz nepředložila, a to ani přes výslovnou výzvu soudu ze dne 9. 4. 2026, jíž byla vyzvána k doplnění tvrzení a předložení listinných důkazů k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedená tvrzení tak zůstala pouze nedoloženou deklarací bez možnosti jejich přezkumu. Současně žalobkyně nepředložila ani další obvyklé podklady k objektivnímu posouzení finanční situace žalovaného, zejména výpisy z bankovního účtu za předcházející období, které by umožnily ověřit skutečnou výši a pravidelnost jeho příjmů i reálnou strukturu jeho výdajů. Absence těchto důkazů zásadně zpochybňuje, že by žalobkyně vycházela z úplných, pravdivých a aktuálních informací. Tento důkazní deficit žalobkyně nenapravila ani v průběhu řízení, přestože k tomu byla soudem výslovně vyzvána. Za této situace nelze uzavřít, že žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Posouzení jeho finanční situace bylo naopak neúplné, formální a nepodložené ověřenými údaji, zejména ve vztahu k jeho výdajům, což zásadně zpochybňuje správnost závěru o jeho schopnosti řádně splácet poskytnutý úvěr.

24. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 19. 10. 2022 v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 4 910 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 5 090 Kč, které je povinen vydat. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 5 090 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 5 090 Kč ode dne 13. 12. 2023, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody (výrok I. rozsudku).

27. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť tyto další nároky byly vázány právě na smlouvu o úvěru (výrok II.).

28. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 151 o. s. ř, za použití § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., dle kterých má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, když byl v řízení převážně úspěšný, avšak žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).