4 C 137/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem tituly před jménem. jméno FO sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 16 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do požadované částky 1 660 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 466 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 600 Kč. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 30. 10. 2024 s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná se ve smlouvě zavázala čerpanou částku úvěru splatit vždy do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k čerpání úvěru. Úvěruschopnost žalované posoudila právní předchůdkyně žalobkyně na základě informací získaných od žalované, z výpisu z účtu a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná na úvěr čerpala celkem částku 31 000 Kč, přičemž žalobkyni splatila celkem 16 000 Kč. Žalobkyně se tak žalobou domáhá zaplacení zbylé jistiny 15 000 Kč a částky 1 600 Kč představující poplatky za zaslané upomínky. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

4. Ze smlouvy ze dne 30. 10. 2024, podmínek balíčku MAXI a podmínek pro používání Skip Pay karty soud zjistil, že tato měla být uzavřena dne 30. 10. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou, ve smlouvě se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč s možností opakovaného čerpání, a žalovaná se měla zavázal vyčerpanou částku splatit vždy do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k čerpání.

5. Z fotografie občanského průkazu soud zjisti, že žalobkyně měla k dispozici občanský průkaz žalované.

6. Z výpisu z bankovního účtu č. č. účtu za měsíce červenec, srpen a září 2024 a informace od právnická osoba., soud zjistil, že žalovaná je majitelkou uvedeného účtu a že v uvedených měsících činil disponibilní zůstatek na konci měsíce vždy jen jednotky korun, v měsíci červenci nebyl na účet poukázán žádný příjem ze zaměstnání, v měsících srpen a září pak byla na účet poukázána mzda ve výši 19 327 Kč, respektive 17 458 Kč.

7. Z výpisu z registru klientských informací ze dne 29. 10. 2024 vyplývá, že žalovaná k uvedenému datu podala 4 žádosti o poskytnutí úvěru, jedna z nich byla odmítnuta, o zbylých třech nebylo rozhodnuto.

8. Z výpisu transakcí soud zjistil, že žalovaná čerpala celkem částku 31 000 Kč a splatila celkem částku 16 000 Kč. Žalobkyně žalované vyúčtovala sankční poplatky v celkové výši 1 600 Kč.

9. Ze dopisu ze dne 6. 2. 2025 a dokladu o odeslání ze dne 7. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem vyrozuměla žalovanou o zesplatnění neuhrazené části úvěru ve výši 16 600 Kč a vyzvala ji k úhradě dlužné částky do 8 dnů od doručení.

10. Z předžalobních upomínek ze dne 31. 3. 2025 a 23. 4. 2025 s potvrzeními o odeslání má soud za prokázané, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky.

11. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné okolnosti mající vliv na posouzení věci.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalované částku 31 000 Kč. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 16 000 Kč.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. u.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. u. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně řádně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že ověřila závazky žalované v bankovním a nebankovním registru klientských informací a dále vycházela z údajů poskytnutými žalovanou, které ověřila z výpisu z bankovního účtu. Ačkoliv žalobkyně doložila výpisy z bankovního účtu žalované, z výpisů je zřejmé, že příjmy a výdaje na uvedeném bankovním účtu žalované byly každý měsíc prakticky stejně vysoké, a tedy že žalované nezbývaly žádné peníze navíc, z nichž by mohla splácet smluvní závazek. Z výpisů naopak není zřejmé, zda měla žalovaná stálé zaměstnání, jaké jsou její pravidelné výdaje za bydlení a případně zda má nějaké další příjmy a výdaje, které nejsou poukazovány na bankovní účet žalované. Žalobkyně se uvedenými otázkami nijak dále nezabývala, a tedy nepostupovala s péčí řádného hospodáře. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalované, na jejichž základě by následně posoudila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Bez důsledného prověření skutečných podstatných příjmů a výdajů žalované dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. u.

18. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť má za to, že ustanovení § 86 a 87 z. s. u. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

19. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 31 000 Kč a že žalovaná jí uhradila částku 16 000 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 15 000 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinna vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 15 000 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I rozsudku). Ve zbývající části, tedy co do částky 1 600 Kč, soud žalobu zamítl, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jsou neplatná i ujednání o případných sankcích a poplatcích (výrok II rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 466 Kč, přičemž tato částka představuje 80 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90 % a úspěchu žalované v rozsahu 10 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 600 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a sepis žaloby) a z částky 1 780 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu (účast na jednání soudu dne 24. 4. 2026 a 24. 6. 2026) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 960 Kč ve výši 1 252 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).