9 C 103/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul titul Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 691,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 343 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 343 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 348,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 298,86 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném úhrady částky 5 691,86 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích tohoto rozsudku, jako nesplaceného úvěru. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 19. 5. 2019 smlouvu o úvěru číslo kdy žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 6 448 Kč, kterou načerpal dne 20. 5. 2019. Žalovaný se zavázal žalobkyni částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 676 Kč. Žalovaný však nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, a pro neuhrazení jeho dluhu právní předchůdkyně žalobkyně dluh zesplatnila ke dni 17. 4. 2020. Žalobkyně po žalovaném požadovala odkoupenou jistinu ve výši 4 052,26 Kč, odkoupený úrok ve výši 254,27 Kč, odkoupené poplatky ve výši 800 Kč, odkoupenou smluvní pokutu ve výši 311,03 Kč, odkoupené pojistné ve výši 224 Kč a náklady na vymáhání ve výši 50 Kč. Zároveň požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 10,00 % z částky 5 641,86 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (když tento svůj souhlas k dotazu soudu obsaženému v usnesení čj. 9 C 103/2021 - 12 neodvolala), aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19. 5. 2019 Smlouvou o klasickém úvěru/smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 448 Kč, a to na nákup zboží – mobilního telefonu, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 644 kč, kdy celková splatná částka činila 7 084 Kč. V úvěrové smlouvě žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 20 000 Kč a že jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč, kdy však tato tvrzení ničím právní předchůdkyni žalobkyně nepodložil.

5. Z platební bilance vedené žalobkyní soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 6 448 Kč, na kterou žalovaný uhradil celkem 4 105 Kč.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 4. 2020 včetně poštovního podacího archu má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu s tím, že ho upozornila, že v případě neuhrazení mu budou účtovat úroky z prodlení z dlužné částky, počínaje dnem 18. 4. 2020.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2020, včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku právě za žalovaným.

8. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 16. 6. 2020 oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu k plnění (viz. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva k plnění a podací arch ze dne 16. 6. 2020).

9. Z uvedených listin má soud za prokázaný skutkový stav, na základě něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finance ve výši 6 448 Kč, a že žalovaný na dlužnou částku uhradil 4 105 Kč.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v rozsahu 2 343 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě číslo.

22. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním (které byly zaznamenané do žádosti o úvěr) a tyto dále ověřil nahlédnutím do příslušných databází (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík) a věřitel rovněž telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i pohyby na bankovním účtu žalovaného. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaný v žádosti o úvěr prohlásil, že informace v ní uvedené jsou úplné, přesně, pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace. Z úvěrové smlouvy má pak soud za prokázané, že žalovaný sdělil právní předchůdkyni žalobkyně nějaké údaje, na základě nichž mohla prověřit úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji právní předchůdkyně žalobkyně pracovala, ani v jakém rozsahu tyto údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda provedla šetření v evidencích klientských informací. Byť žalobkyně uvádí, že toto šetření provedeno bylo, nedoložila k tomuto žádné listiny prokazující pravdivost tohoto tvrzení. K vyjádření předložila toliko výpis z Siclidu (zřejmě interní databáze žalobkyně) ze dne 23. 3. 2018 a 19. 5. 2019, ze kterého vyplývá, že úvěr je nutno použít klasický úvěr VAT. Dále navrhovala, aby si soud vyžádal informace o prověřování žalovaného v databázi SOLUS, což však soud považoval vzhledem k níže uvedenému závěru za nadbytečné. K ověřování údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti. Například že žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně a již neuvedl žádné jeho další pravidelné měsíční výdaje. Pokud jde o výši příjmů, z žádného ze soudu předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila alespoň výši příjmu žalovaného. Byť žalobkyně uvádí, že příjem byl ověřen u zaměstnavatele telefonickým dotazem, toto tvrzení opět nebylo ničím dokázáno. Soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož má poskytovatel úvěru povinnost nejen řádně zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného, ale i po dobu 5 let od ukončení vztahu uchovávat dokumentaci na základě níž k takovému posouzení došlo.

23. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Řádné splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru však žalobkyně předloženými důkazy neprokázala.

24. Za této situace dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva číslo ze dne 19. 5. 2019 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

25. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

26. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

27. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční částku ve výši 6 448 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni na její výzvu. Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni uhradil pouze částku 4 105 Kč, je nárok žalobkyně v rozsahu částky 2 343 Kč oprávněný. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne 18. 4. 2020 (tj. ode dne stanovené žalovanému v předžalobní upomínce) do zaplacení, a to ve výši 10 % ročně, tj. ve výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

28. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (obchodních úroků, smluvní pokuty, poplatků, pojistného a nákladů za vymáhání) žalobu zamítl (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěšnosti ve věci. Žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, však žádné náklady nevznikly, proto je soud nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).