10 C 135/2020

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní titul Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku částka, úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do datum, za dobu od datum do datum kapitalizovaný částkou částka, úrok z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky částka od datum do zaplacení a úrok kapitalizovaný částkou částka.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku částka představující jistinu, nesplacený úrok výši částka, smluvní pokutu ve výši částka a paušální náhradu nákladů za upomínání o zaplacení ve výši částka, to vše z titulu poskytnuté a včas nevrácené půjčky, poskytnuté žalované původním věřitelem (právnická osoba, IČO) na základě Smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, platné ve znění smlouvy téhož čísla ze dne datum (dále jen„ Smlouva“), přičemž součástí Smlouvy byly obchodní podmínky (dále jen„ VOP“) a Sazebník. Žalobkyně tvrdila, že dle bodu číslo VOP byla Smlouva uzavřena v elektronické podobě a původní věřitel poskytl na základě Smlouvy žalované částku částka, kterou se zavázala vrátit s příslušenstvím do datum v celkové výši částka. Proces uzavření smlouvy podle žalobních tvrzení proběhl tak, že žalovaná požádala o poskytnutí finančních prostředků (částka) online na internetových stránkách webová adresa, kde vyplnila požadované registrační údaje ve formuláři (na webová adresa) včetně čísla občanského průkazu a poskytnutí kopie občanského průkazu, poté před dokončením žádosti provedla tzv. verifikační platbu, kdy ze svého bankovního účtu převedla na účet právní předchůdkyně žalobkyně verifikační platbu, čímž byla ověřena její totožnost a projeven souhlas s VOP a projevena vůle žalované uzavřít uvedenou smlouvu. Dále žalobkyně uvedla, že při dokončení žádosti žalovaná obdržela předsmluvní informace a následně právní předchůdkyně žalobkyně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací posoudila schopnost žalované splácet úvěr, žádost o poskytnutí finančních prostředků schválila a na účet, ze kterého dříve obdržela verifikační platbu, převedla částku částka, poté byly smluvní dokumenty (VOP a smlouva) zaslány žalované. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné nesplacené jistiny částka za každý den prodlení od splatnosti půjčky dne datum do datum a současně povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním podle Sazebníku ve výši částka. Dále tvrdila, že pohledávka za žalovanou jí byla původním věřitelem postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností ke dni datum.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud za splnění podmínek dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedeného dokazování, z něhož učinil následující zjištění, která představují zjištěný skutkový stav.

4. Žalovaná je ode dne datum dosud vlastníkem a jediným disponentem účtu č. bankovní účet vedeného u název příjmení, jak bylo zjištěno ze zprávy uvedené banky. Žalovaná prostřednictvím online žádosti (on-line registrace) požádala právnická osoba, identifikační číslo („ původní věřitel“), o poskytnutí bezhotovostního neúčelového spotřebitelského jednorázově splatného úvěru ve výši částka, kdy strany se řídily Obchodními podmínkami právnická osoba pro poskytování úvěrů splatných jednorázově (anonymizováno rok číslo) – dále jen„ VOP“; na internetových stránkách webová adresa žalovaná vyplnila požadované registrační údaje a před dokončením žádosti provedla tzv. verifikační platbu, v úvodní části VOP definovanou jako převod částky částka z účtu klienta na účet věřitele pod variabilním symbolem dle čl. 3 VOP, podle kterého se jedná o číslo smlouvy. Verifikační platba byla zaslána z účtu žalované na účet původní věřitele číslo (dle str. 3 níže uvedené smlouvy, odstavec první, se jedná o účet původního věřitele) pod variabilním symbolem číslo dne datum, jak vyplývá z výpisu z bankovního účtu původního věřitele. Odesláním platby žalovaná projevila souhlasnou vůli s VOP a vygenerovaným návrhem smlouvy původním věřitelem, jím následně akceptovaným, čímž došlo k uzavření smlouvy v elektronické podobě (dle úvodních ustanovení VOP v části Okamžik uzavření a dle čl. 10 VOP). Podle Smlouvy o úvěru číslo se původní věřitel zavázal poskytnout žalované spotřebitelský, neúčelový, jednorázově splatný úvěr ve výši částka na její shora uvedený bankovní účet a žalovaná se zavázala jej vrátit s dohodnutými úroky v sazbě 279,83 % ročně (účtovanými po dobu prvních 30 dní, která představuje základní dobu splatnosti); smlouva je datována datum. Podle další Smlouvy o úvěru shodně číslo datované datum, se původní věřitel zavázal za shodných podmínek poskytnout žalované částku částka s tím, že smlouva doplňuje a mění předchozí smlouvu téhož číselného označení. Dle výpisů z bankovního účtu původního věřitele číslo byla na účet žalované poukázána dne datum částka částka (označení platby„ anonymizována tři slova číslo“), dne datum částka částka a dne datum částka částka (označení obou plateb„ anonymizována tři slova anonymizováno číslo“); původní věřitel tedy poskytl žalované celkem částka na její bankovní účet. Původní věřitel dne datum sepsal upomínku adresovanou žalované, v níž ji vyzval k úhradě celkem částka jako dluhu z výše uvedené smlouvy, následně dne datum sepsal další upomínku s výzvou k zaplacení částka a konečně dne datum další upomínku (předžalobní výzvu), kde celková částka k zaplacení činila částka, jak bylo zjištěno z uvedených dopisů; že by uvedené dopisy byly odeslány a že by se žalovaná s jejich obsahem mohla seznámit, z provedených důkazů nevyplynulo. Dohodou o postoupení pohledávek pak bylo prokázáno, že žalobkyně a původní věřitel se dne datum dohodli na úplatném postoupení souboru pohledávek včetně jejich příslušenství (čl. 2 uvedené smlouvy), uvedených v příloze smlouvy; v příloze je uvedena pohledávka evidovaná původním věřitelem za žalovanou. Původní věřitel poté (dle poštovního podacího archu) odeslal žalované dne datum dopis ze dne datum nazvaný Oznámení postoupení pohledávky, v němž jí sdělil, že pohledávku na základě v předchozí větě uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a vyzval žalovanou k úhradě dluhu částka včetně příslušenství do 10 od obdržení dopisu (jak vyplývá z uvedeného dopisu). Následně právní zástupce žalobkyně odeslal žalované dne datum dopis – předžalobní výzvu k úhradě částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka kapitalizovaným za dobu od datum do datum částkou částka do datum s tím, že se jedná o dluh ze smlouvy s původním věřitelem číslo (jak vyplývá z uvedeného dopisu a poštovního podacího archu); z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná skutečně měla možnost se s obsahem předžalobní výzvy seznámit. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně a potvrzení o zaplacení (úplaty za postoupení pohledávky) nebyla učiněna žádná zjištění s významem pro rozhodnutí ve věci.

5. Soudu je z úřední činnosti známo, že původní věřitel je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Provedenými důkazy nebylo prokázáno žalobní tvrzení, že se původní věřitel zabýval schopností žalované spotřebitelský úvěr splatit.

6. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a vzhledem k datu zavření smlouvy dne datum (datum) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě původní věřitel jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů poskytl žalované jako spotřebiteli finanční službu. Před tím byl povinen splnit povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (původnímu věřiteli), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitel nesplnil a tomu odpovídá též výsledek; žalovaná nesplatila ničeho.

14. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.).

15. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

16. Zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

17. Soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 18. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

19. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

20. Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

21. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

22. Soud tak učinil se závěrem, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že původní věřitel splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované a to řádně, s odbornou péčí. Nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by tak vůbec (jakýmkoliv způsobem) učinila, a tedy ani to, že by tak učinila v zákonem požadované kvalitě. Soud nemohl žalobkyni s ohledem na její omluvenou neúčast u jednání poskytnout procesní poučení o tom, že neunáší důkazní břemeno. Důsledkem neprokázání splnění zákonné povinnosti původního věřitele s odbornou péčí ověřit schopnost žalované splatit úvěr je absolutní neplatnost původním věřitelem a žalovanou dne datum anonymizováno smlouvy (ve znění ze dne anonymizována dvě slova rok) a nárok žalobkyně jako prvního nástupce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, a to jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku; žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

23. Žalobkyni tak náleží toliko částka odpovídající poskytnuté jistině (částka). Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Původní věřitel i žalobkyně adresovali či odeslali žalované výzvy k plnění, avšak ani u jedné nebylo prokázáno, že by se dostala do dispoziční sféry žalované. Za první takto jí dostupnou výzvu soud pokládá až zásilku obsahující žalobu, kterou si žalovaná mohla vyzvednou na poště dne datum (obálka u č. l. 37). Následujícího dne se dostala do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení (datum) a od uvedeného dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky částka ve výši 8,25 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni prodlení (když diskontní sazba vyhlašovaná ČNB činila v rozhodném období 0,25 bodů). Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách (když žalovaný neuplatnil námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění).

24. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti smlouvy. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu, úroky nebo smluvní pokuty) a úrok z prodlení z této částky, přičemž žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení v jí požadované výši, když v době rozhodné pro stanovení jeho výše dle shora cit. nařízení vlády platila sazba nižší; rozdíl sazeb úroků z prodlení byl tak zohledňen zamítnutím části výše úroků z prodlení. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), byly vyloženy v předchozím odstavci tohoto rozsudku v části odůvodnění dne splatnosti.

25. O náhradě nákladů řízení (III. výrok) rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že náklady řízení účastníků mezi ně rozdělil podle poměru úspěchu ve věci. Za účelem výpočtu poměru úspěchu účastníků ve věci soud sečetl požadovanou jistinu, smluvní pokutu, kapitalizované úroky a kapitalizované úroky z prodlení a též ke dni vyhlášení rozhodnutí kapitalizoval a připočetl další v žalobě požadované úroky z prodlení (v tomto pořadí), když celkový předmět řízení tedy činil částka (8 900 + 3 367 + 2 204 + částka + 934,86). Žalobkyně byla úspěšná co do částky částka (8 900 + 209,21) - tj. 56,1 %, žalovaná ve zbytku, tj. 43,9 %, procesní úspěch žalobkyně je tak představován 12,2 %. Celkové náklady žalobkyně v řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni poskytnutí právní služby (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z 2x částka za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a. t.; § 14b odst. 1 bod 2) a částka (dle § 11 odst. 2 písm. g/ a. t.; § 14b odst. 1 bod 2), ke každému z úkonů náleží paušální náhrada výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., celkem částka, z toho daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o s. ř.) činí částka (celkem částka a odměně a náhradách). Celkové žalobkyní účelně vynaložené náklady v řízení představují částku částka, z čehož jí náleží 12,2 %, což je částka. příjmení je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Blansku. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.