10 C 145/2020

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení s tím, že se jedná o dluh ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené žalovanou dne [datum] (dále jen„ Smlouva“) s původním věřitelem [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), postoupený žalobkyni na základě smlouvy s původním věřitelem ze dne [datum]. Dle žaloby původní věřitel poskytl žalované v hotovosti v den podpisu Smlouvy neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši [částka] a žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli uvedenou částku spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tedy celkem částku [částka], a to ve 14 splátkách, kde poslední splátka byla splatná dne [datum]. Částka [částka] sestává z neuhrazené části jistiny ve výši [částka], neuhrazené části úroku ve výši [částka], dlužného poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši [částka] a a sjednání úvěru ve výši [částka] a inkasního poplatku ve výši [částka]. Podle žalobních tvrzení původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet úvěr, kdy vyšel z měsíčního příjmu po odečtení závazků a pravidelných výdajů žalované (náklady na bydlení, splátky úvěrů a exekuce).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala zcela pasivní.

3. Provedeným dokazováním formulářem žádosti o úvěr„ [anonymizována tři slova]“ bylo prokázáno, že obchodní zástupce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], sídlem [adresa], [IČO] („ původní věřitel“) dne [datum] se žalovanou vyplnil formulář žádosti o poskytnutí úvěru ve výši [částka], kde jsou uvedeny osobní údaje a informace o majetkových a osobních poměrech žalované, který žalovaná téhož dne podepsala. Dle formuláře byla žalovaná v den jeho vyplnění svobodná, žila s matkou v nájmu s výdaji na bydlení [částka] měsíčně, neměla vyživovací povinnost, byla zaměstnaná ode dne [datum] na dobu neurčitou (což bylo shodně zjištěno z pracovní smlouvy žalované se zaměstnavatelem [právnická osoba], [IČO]) a její měsíční příjem činil [částka], což bylo dle obsahu formuláře ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou; výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady měla ve výši [částka], použitelný měsíční příjem žalované byl [částka]. Z části uvedeného formuláře„ seznam dluhů“ vyplývá, že žalovaná měla exekučně vymáhaný dluh [částka], z něhož zbývalo zaplatit [částka], řádné splácení exekučně vymáhaného dluhu bylo dle formuláře ověřeno výplatními páskami. V den vyplnění a podpisu žádosti o úvěr žalovaná převzala vyplněný formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, podepsala souhlas se zpracováním osobních údajů a převzala informace pro spotřebitele, jak bylo zjištěno z uvedených formulářů. Poté téhož dne žalovaná a původní věřitel svými podpisy vyjádřili souhlas s obsahem Smlouvy o úvěru [číslo] ve které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku [částka] jako spotřebitelský úvěr s tím, že žalovaná jako dlužník se zavázala uvedenou částku vrátit s úrokem ve výši [částka], poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka], za vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka] a ve výši [částka] za inkaso plateb v hotovosti, celkem [částka], a to ve 14 splátkách po [částka] měsíčně; podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od původního věřitele převzala v místě bydliště v hotovosti [částka] (jak bylo zjištěno z uvedené Smlouvy o úvěru). Dle nezpochybněných žalobních tvrzení žalovaná nezaplatila částku 12 966,01, přitom měla zaplatit [částka], z čehož vyplývá, že zaplatila věřiteli částku [částka].

4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezi původním věřitelem a žalobkyní bylo prokázáno, že pohledávka z výše uvedené Smlouvy o úvěru byla s příslušenstvím postoupena žalobkyni.

5. Předžalobní výzvou ze dne [datum] a poštovním podacím lístkem bylo prokázáno, že uvedeného dne právní zástupce žalobkyně odeslal žalované jako zásilku č. [anonymizováno] výzvu k okamžitému zaplacení částky [částka] z titulu postoupeného dluhu ze Smlouvy o úvěru [číslo] která byla dle výpisu sledování zásilek České pošty online doručována a z důvodu nezastižení adresáta uložena k vyzvednutí dne [datum] na poště v [obec].

6. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by původní věřitel jakkoliv ověřil výši pravidelných výdajů žalované na bydlení a při úvaze o schopnosti žalované splácet úvěr při kalkulaci použitelné částky pro splácení započítal i částky exekučních srážek ze mzdy žalované, ačkoliv žalobkyně tvrdila, že se tak stalo a přímo z formuláře žádosti o úvěr vyplývá, že věřitel měl při sjednávání smlouvy informace o tom, že žalované jsou prováděny exekuční srážky ze mzdy a ověřoval si tuto skutečnost výplatními páskami.

7. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že nelze mít za splněnou povinnost původního věřitele řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitel nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaná dluh nesplácela.

13. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

14. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

16. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ Relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

17. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí [číslo] a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

18. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

19. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (pro širší možné společensko-ekonomické dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k nedostatečným podkladům k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

21. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by původní věřitel splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně. Žalobkyně tvrdila, avšak neprokázala, že by původní věřitel při uvedeném procesu od příjmů žalované odečetl i pravidelné výdaje, resp. závazky žalované v podobě exekučně srážených částek ze mzdy, ač o nich a jejich výši musel vědět z výplatních pásek, jimiž si ověřil řádné plnění splácení exekučně vymáhaného dluhu, avšak výši nezohlednil v žádosti o úvěr. Též nebyla ověřena výše nákladů na bydlení. Nejistota o výši výdajů žalované vzhledem k výši měsíčních splátek spotřebitelského úvěru od původního věřitele a v žádosti o úvěr uvedené částky použitelných prostředků na splácení zakládá důvodnou pochybnost o tom, zda žalovaná byla schopna splácet dle sjednaných podmínek. Uvedené pochybnosti jsou posíleny tím, že žalobkyně netvrdila ničeho a neoznačila důkazy (a tedy ani nemohlo být prokázáno) k tomu, že by původní věřitel provedl i nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů běžně prováděné ověření údajů o žalované v registrech bankovních a nebankovních institucí, v insolvenčním rejstříku a v evidenci exekucí.

22. Pokud žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že původní věřitel řádně, s odbornou péčí, ověřil schopnost žalované splácet úvěr, soud ji o uvedené skutečnosti poučil u jednání, žalobkyně však na sdělenou výzvu soudu nereagovala, svá tvrzení nedoplnila, žádné další důkazy neoznačila, z dalšího jednání se pak omluvila, pročež ji soud nemohl uvedené poučení poskytnout znovu a vyšel z prokázaného skutkového stavu.

23. Původní věřitel jako podnikatel a poskytovatel spotřebitelských úvěrů a žalovaná jako spotřebitel tedy uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], což v den podpisu smlouvy splnil. Nebylo však prokázáno splnění povinnosti posoudit schopnost spotřebitele – žalované – splácet úvěr s odbornou péčí, jak stanoví § 86 odst. 1, 5, § 75 zákona spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění uvedené zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovanou a původním věřitelem a nárok věřitele na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Žalovanou poskytnuté plnění je nutné posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.) a žalovaná je povinna vydat věřiteli vše, co nabyla uvedeným bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.).

25. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1. o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla původním věřitelem postoupena v souladu s § 1879 o. z. žalobkyni, která je ve věci aktivně legitimována a je věřitelem žalované.

26. Žalovaná je tak povinna zaplatit rozdíl mezi poskytnutým úvěrem (částka [částka]) a již zaplacenou částkou ([částka]), tedy částku [částka], žalobkyni.

27. Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. První výzvou k plnění, která se dle provedeného dokazování dostala do dispoziční sféry žalované je předžalobní výzva, kterou si žalovaná mohla na poště vyzvednout [datum], pročež následujícího dne se dostala do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení. Žalobkyni od [datum] náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 5 600,01 Kč ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalobkyně požadovala toliko úrok ve výši 9,75 %, čímž byl soud vázán a více jí přiznat nemohl. Při určení lhůty k plnění tak soud vyšel s ohledem na pasivitu žalované, která neuplatnila námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění, ze lhůty uvedené předžalobní výzvě.

28. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou, výše částky, na kterou žalobkyni vznikl nárok, a její splatnosti. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu, úroky či poplatky), když z neplatné smlouvy nemohl žalované vzniknout žádný závazek, a též na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), vyplývají též z předchozího odstavce tohoto rozsudku.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario. Procesně byla úspěšnější žalovaná, jak patrno již z porovnání výše částek ve výroku I. ([částka]) a II. ([částka]), která by proto měla právo na to, aby jí žalobkyně nahradila poměrnou část účelně vynaložených nákladů v tomto řízení. Podle obsahu spisu však žalované žádné náklady v řízení nevznikly, proto žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu (III. výrok).