10 C 158/2020

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 39 520,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 400 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25 120,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 600 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 39 520,65 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné platební povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou žalovaný uzavřel s původním věřitelem [právnická osoba], [IČO], jejíž část závodu zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla ke dni [datum] převedena na [právnická osoba], [IČO], když pohledávka z uvedené smlouvy byla původním věřitelem postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou na dobu určitou s tím, že žalovaný se zavázal vrátit poskytnou částku ve 13 měsíčních splátkách s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a s poplatkem za hotovostní výběr splátek v místě bydliště, poslední splátka byla splatná [datum]. Dle žalobních tvrzení žalovaný svůj závazek nesplnil a dluží částku 25 350 Kč. Dále dle žaloby dluží úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a částku 14 170,65 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 25 350 Kč od [datum] do [datum] dle článku V. smlouvy o úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Provedeným dokazováním Smlouvou o úvěru [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] s jejím obsahem svými podpisy projevili souhlas žalovaný jako úvěrovaný nebo dlužník a původní věřitel [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa žalovaného], jako úvěrující nebo věřitel. Podle čl. I. uvedené smlouvy na jejím základě při jejím podpisu původní věřitel poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Dle čl. II. smlouvy se smluvní strany dohodly, že žalovaný zaplatí úroky ve výši 25,85 % ročně z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut (1. odstavec), poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč (2. odstavec), za správu úvěru ve výši 3 700 Kč (3. odstavec), za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč (4. odstavec). V čl. III., odst. 1., 2. se žalovaný zavázal uhradit věřiteli jistinu 15 000 Kč s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč, tedy celkem 25 950 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč, splatných vždy 8. dne měsíce počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. V čl. V. odst. 4 smlouvy se smluvní strany dohodly, že v případě prodlení žalovaného jako dlužníka s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny je dlužník povinně uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokut y nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. V čl. VIII. odst. 2 smlouvy žalovaný jako dlužník četně prohlásil, že s výší splátek dle smlouvy výslovně souhlasí a potvrzuje, že vzhledem k výši svých měsíčních příjmů a výdajů, které uvedl v Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, je schopen veškeré splátky hradit řádně a včas, veškeré jím věřiteli předložené listiny jsou platné, údaje pravdivé a úplné. Podle výplatních pásek měl žalovaný příjem od společnosti [právnická osoba] v říjnu 2017, a to částky [částka] a [částka] a v listopadu 2017 částku [částka], dále měl v září nezjištěného roku příjem na základě dohody o provedení práce ve výši [částka]. Dle notářského zápisu NZ [číslo], N 842/2018, sepsaného dne 27. 9. 2018 JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou se sídlem v [obec], původní věřitel jako prodávající a společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], jako kupující projevili svými podpisy souhlas obsahem uvedeného zápisu, a to dokladem o koupi části závodu, když v notářském zápisu prohlásili, že dne [datum] uzavřeli Smlouvou o prodeji části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěrů v rozsahu dle čl. III. odst. 3.2 Smlouvy o prodeji části závodu. Následně byla pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupena společností [právnická osoba] na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] společnosti [právnická osoba], [IČO], jak vyplynulo z uvedené smlouvy včetně přílohy (seznamu postoupených pohledávek). [právnická osoba], [IČO], následně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (jak vyplývá z uvedené smlouvy), o čemž společnost [právnická osoba], [IČO], sepsala dne [datum] dopis, v němž žalovanému oznámila postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru s původním věřitelem na společnost [právnická osoba], poté na společnost [právnická osoba] a následně na žalobkyni, což bylo zjištěno z uvedeného dopisu. Právní zástupce žalobkyně sepsal dne [datum] předžalobní upomínku adresovanou žalovanému a obsahující výzvu k úhradě pohledávky po splatnosti ve výši 27 523,44 K4, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 5 420,80 Kč a smluvní pokuty ve výši 13 562,25 Kč, celkem 46 506,49 Kč, vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené se [právnická osoba] Money a postoupené na společnosti [právnická osoba], poté na [právnická osoba] a následně na žalobkyni (jak bylo zjištěno z uvedeného dopisu – předžalobní výzvy); doručení ani odeslání uvedené předžalobní výzvy nebylo prokázáno žádným z důkazů. Z potvrzení České pošty o expedici zásilek nebyla učiněna žádná zjištění s významem pro rozhodnutí ve věci, když jejím obsahem bylo toliko potvrzení o předání do poštovní přepravy dne [datum] množství obyčejných zásilek pro zákazníka [právnická osoba], [IČO], zásilky však nebyly blíže specifikovány.

4. Zjištěný skutkový stav byl po právní stránce posouzen dle následujících ustanovení.

5. Podle § 2175 odst. 1 o. z. koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu. Podle § 2180 odst. 1 o. z. je-li kupující zapsán ve veřejném rejstříku, nabývá vlastnické právo k závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin podle jiného právního předpisu. Podle § 2183 o. z. ustanovení tohoto pododdílu se obdobně použijí i na jiné převody vlastnického práva k závodu a na prodej nebo jiný převod části závodu tvořící samostatnou organizační složku. Původní věřitel dle § 2183 o. z. prodal část závodu v rozsahu poskytování spotřebitelských úvěrů společnosti [právnická osoba], která tak nabyla vše, co k uvedené části závodu náleželo, tedy včetně pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, o koupi části závodu byl formou notářského zápisu vyhotoven doklad pro vložení do sbírky listin § 2180 odst. 1 o. z. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla následně postoupena v souladu s § 1879 o. z. na [právnická osoba] a poté žalobkyni, která tak je ve věci aktivně legitimována.

6. Dále byl skutkový stav posouzen s ohledem na den zavření smlouvy mezi žalovaným a původním věřitelem ([datum]) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že nelze mít za splněnou povinnost původního věřitele řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitel nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaný dluh nesplácel.

14. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.).

15. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

18. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 19. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

20. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 21. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

22. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

23. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008/48 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

24. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

25. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by původní věřitel splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně. Žalobkyně tvrdila toliko to, že byly ověřeny příjmy žalovaného (výpisem z bankovního účtu, pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu), prokázán byl pouze příjem žalovaného. Žalobkyně však netvrdila a neoznačila důkazy (a tedy ani nebylo prokázáno) ničeho k o věření výdajové stránky poměrů žalovaného a o tom, že by si podstatné výdaje původní věřitel jakkoliv ověřoval. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k absenci jakýchkoliv podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

26. Nebylo tak prokázáno, že by původní věřitel provedl posouzení úvěruschopnosti řádně, na základě náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění povinnosti původního věřitele posoudit řádně schopnost žalovaného splácet úvěr, o čemž ji soud pro její omluvenou absenci u jednání nemohl poučit, a rozhodl na základě prokázaného skutkového stavu. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem a nárok žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Žalobkyni tak náleží rozdíl mezi poskytnutým úvěrem (částka 15 000Kč) a žalovaným zaplacenou částkou; dle smlouvy měl žalovaný splatit částku celkem ve výši 25 950 Kč (což je součet jistiny, úroku a poplatků), z čehož žalobkyně nárokovala toliko 25 350 Kč, tedy 600 Kč nepožadovala, proto jí náleží 14 400 Kč. Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by se žalovaný mohl seznámit s výzvou k zaplacení sestavenou některým z právních předchůdců žalobkyně nebo s předžalobní výzvou, soud nemá za prokázané, že by se žalovanému některá z výzev či oznámení o postoupení pohledávky dostala do jeho dispoziční sféry. Proto za první žalovanému takto dostupnou výzvu soud pokládá až zásilku obsahující žalobu, kterou si žalovaný na adrese trvalého pobytu mohl vyzvednout dne [datum] (obálka u č. l. 34). Následujícího dne se dostal do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení a od uvedeného dne ([datum]) žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 14 400 Kč ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při určení lhůty k plnění tak soud vyšel z § 160 odst. 1 o. s. ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách (když žalovaný neuplatnil námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění).

28. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným, výše částky, na kterou žalobkyni vznikl nárok, a její splatnosti. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu, úroky, poplatky nebo smluvní pokutu), když z neplatné smlouvy nemohl žalovanému vzniknout závazek, a též na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), vyplývají též z předchozího odstavce tohoto rozsudku.

29. O náhradě nákladů řízení (III. výrok) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl procesně úspěšnější, pročež žalobkyně by byla povinna nahradit mu v rozsahu procesního úspěchu část jím účelně vynaložených nákladů v řízení. Žalovanému však žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.