10 C 169/2020

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a s úrokem kapitalizovaným za dobu od datum do datum částkou částka, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v I. výroku tohoto rozsudku s tamtéž uvedeným příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o dluh žalovaného ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova číslo uzavřené účastníky dne datum, jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, které žalovaný potvrdil svým podpisem. Dle žalobních tvrzení se žalobkyně ve Smlouvě zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši částka a tento byl čerpán bezhotovostně převodem na účet žalovaného, který se ve Smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit s dohodnutým úrokem ve výši 111,33 % p. a. v 30 měsíčních splátkách ve výši po částka, kdy první splátka byla splatná datum. Uvedla, že dohodnutou částku žalovanému poskytla, avšak žalovaný nehradil splátky v dohodnuté výši a sjednaných lhůtách, čím se dostal do prodlení, v důsledku kterého žalobkyni vznikl nárok na poplatek ve výši částka za každou upomínku a na smluvní pokutu ve výši částka za prodlení s úhradou měsíční splátky. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný se dostal do prodlení a dluh nezaplatil ani v dodatečné lhůtě, proto byl ke dni datum úvěr zesplatněn, od následujícího dne žalobkyni náleží smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Dluh žalobkyně vyčíslila na částku částka s tím, že sestává z jistiny ke dni zesplatnění ve výši částka, jedné smluvní pokuty v částce částka za prodlení se zaplacením měsíční splátky, dlužných úvěrových poplatků ve výši částka (za 3 upomínky o zaplacení z důvodu prodlení se zaplacením měsíční splátky) a smluvní pokuty za prodlení se zaplacením jistiny po zesplatnění (částka) ve výši 0,1 % denně ode dne následujícího po zesplatnění do datum (sepis žaloby), tedy částka. U jednání žalobkyně na základě výzvy soudu doplnila svá tvrzení ve vztahu k ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr jen tak, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy poučen prostřednictvím formuláře pro standardní informace.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.

3. Provedeným dokazováním byla učiněna následující podstatná zjištění, která představují zjištěný skutkový stav. Žalovaný prostřednictvím webových stránek webová adresa provozovaných žalobkyní požádal žalobkyni o poskytnutí finančních prostředků, jak bylo zjištěné z níže uvedené smlouvy. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že účastníci o žádosti žalovaného jednali dne 27. 8. 2018, když žalobkyně jednala prostřednictvím svého zprostředkovatele o poskytnutí neúčelového spotřebitelského úvěru anonymizována dvě slova ve výši částka se splatností 30 měsíců v měsíčních splátkách po částka při zápůjční úrokové sazbě 111,33 % ročně a RPSN 189,64 %, kdy žalovaný by zaplatil celkem částka; žalovaný uvedený formulář podepsal shora uvedeného dne. Smlouvou o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova číslo (dále jen„ Smlouva“) bylo dále prokázáno, že téhož dne (datum) s obsahem Smlouvy svými podpisy vyjádřili souhlas žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů (což je i její předmět podnikání dle výpisu z obchodního rejstříku) a žalovaný jako klient; nedílnou součástí Smlouvy byly Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova. Ve Smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na účet č. bankovní účet částku částka jako Pronto Půjčku, což podle potvrzení právnická osoba o provedení tuzemské odchozí úhrady splnila dne datum. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal poskytnutou částku s dalšími poplatky a úrokem ve výši 111,33 % ročně splatit 30 měsíčními splátkami ve výši po částka. Preambule Smlouvy obsahuje prohlášení žalovaného o tom, že žalovaný poskytl žalobkyni informace, na základě nichž žalobkyně posoudila bonitu žalovaného, žalovaný důkladně zvážil svou finanční situaci a možnosti při splácení úvěru i ve vztahu k případným sankcím a poplatkům. V čl. IV. Smlouvy jsou obsažena prohlášení žalovaného o tom, že mu před uzavřením smlouvy byly poskytnuty veškeré informace a vysvětlení, na základě kterých byl žalovaný schopen posoudit, zda Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, žalovaný neshledal žádnou překážku zabraňující plnění povinností a závazků ze Smlouvy (odst. 2), nebylo proti němu zahájeno insolvenční řízení a nejsou proti němu vedena exekuční řízení nebo řízení o výkonu rozhodnutí. Podle přehledu plateb žalovaný od datum do datum zaplatil 11 splátek v celkové výši částka.

4. Z dalších listinných důkazů (Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova, předžalobní upomínka, splátkový kalendář, I., II., III. a IV. upomínka, podací arch, oznámení o zesplatnění úvěru, statistika příjmení) soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

5. Bylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že před uzavřením smlouvy byl žalovaný poučen prostřednictvím formuláře pro standardní informace, avšak z uvedeného formuláře (ani ze Smlouvy, resp. v ní obsažených prohlášení) nevyplývá, že a případně jak žalobkyně před uzavřením Smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve výši a za podmínek uvedených v onom formuláři a následně shodně ve Smlouvě.

6. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a vzhledem k datu zavření smlouvy (datum) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

12. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že nebylo řádně tvrzeno a prokázáno splnění povinnosti žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně ani po výzvě soudu nesplnila svou procesní povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (o řádném posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr), v důsledku čehož ani nemohla označit důkazy k prokázání rozhodných tvrzení, přičemž skutečnosti významné pro rozhodnutí ani nevyplynuly z provedených důkazů. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení (§ 101 odst. 2 o. s. ř., § 120 o. s. ř.). Nejsou-li potřebná tvrzení prokázána, bude účastník stižen pro něj nepříznivým soudním rozhodnutím.

13. Z provedených důkazů (ze Smlouvy) vyšlo najevo, že žalovaný měl poskytnout nějaké informace ke své osobě a že si vzhledem ke své finanční situaci měl sám posoudit, zda bude za předložených smluvních podmínek schopen splácet. Povinnost uloženou zákonem poskytovateli spotřebitelského úvěru však nelze takovým způsobem přenášet na spotřebitele, kdy navíc v posuzované věci není ani zřejmé, zda a případně jaké údaje by žalobkyně uvedeným postupem měla získat. Žalovaným případně uvedená sdělení o jeho poměrech je nutno v rámci rozumných možností poskytovatele spotřebitelského úvěru ověřovat, je nutno vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Je to poskytovatel spotřebitelského úvěru, komu je ukládána ověřovací povinnost v kvalitě odborné péče a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Úvěr má být navíc poskytnut tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (nikoliv jen na základě údajů od spotřebitele) vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

14. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, kde nebyly pochyby o absolutní neplatnosti smlouvy v případě nesplnění povinnosti ověřit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

15. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 17. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

18. Nutno připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 19. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

20. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

21. Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

22. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

23. Důsledkem neprokázání ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr (a tak, aby ověření proběhlo s odbornou péčí) je absolutní neplatnost Smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému na vrácení nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému částka a žalovaný jí vrátil částka, tedy dokonce více, než kolik obdržel.

24. Z důvodů uvedených v předchozím odstavci, kdy žalovaný již nemá čeho vracet, soud shledal žalobou zcela nedůvodnou, a proto ji zamítl, když rozhodl tak, jak je uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu nevyplývá, že by plně úspěšnému žalovanému vznikly nějaké náklady, proto soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Blansku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.