10 C 49/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena platební povinnost uvedená v I. výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že žalovanému uvedená povinnost vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], kterou uzavřel s poskytovatelem úvěru společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ původní věřitel“), jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky původního věřitele. Dle žaloby byla smlouva uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku na webových stránkách původního věřitele, kde žalovaný požádal o zaslání nabídky na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, prověřila totožnost žalovaného a jeho schopnost splácet úvěr. To dle žalobních tvrzení učinila na základě příjmů a výdajů žalovaného s rezervou 10 % ve prospěch zůstatku žalovaného, které bylo minimálně ve výši životního minima ([částka]), a pomocí lustrace žalovaného v databázích ISIR, CEE, SRKI, EUCB, když výsledkem nebyly důvodné pochybnosti o platební schopnosti žalovaného. Poté žalovaný čerpal úvěr v celkové výši [částka], který měl splatit do [datum]. Podle žalobkyně byl úvěr poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Žalovaný nesplácel řádně, nereagoval na upomínky o zaplacení a dne [datum] mu byla odeslána předžalobní upomínka. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum].

2. Soud žalobě vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], proti kterému podal žalovaný včasný odpor, datovaný [datum]. V něm se žalobou nesouhlasil s tím, že na pohledávku ze smlouvy uzavřené s původním věřitelem dne [datum] již zaplatil částku [částka] a celý dluh tak považuje za splacený. V doplnění odporu, který soudu došel dne [datum], upřesnil, že celková zaplacená částka činí [částka], k čemuž doložil výpisy z bankovního účtu.

3. Věc byla za splnění podmínek dle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána a rozhodnuta v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný u jednání setrval na svém stanovisku s tím, že již zaplatil asi [částka], právní zástupce žalobkyně nereagoval na jeho dopisy a žalovanému byly jen zasílány další upomínky. Žalovaný učinil nesporným žalobní tvrzení o uzavření smlouvy s původním věřitelem.

4. Na základě shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalovaný a společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ původní věřitel“) pomocí prostředků komunikace na dálku na webových stránkách původního věřitele dne [datum] uzavřeli Smlouvu o revolvingovém úvěru. Z uvedené smlouvy bylo zjištěno, že původní věřitel se v ní zavázal poskytnout žalovanému bezhotovostní neúčelový úvěr s limitem [částka] (čl. II. odst. 2). Nedílnou součástí shora uvedené smlouvy byly Obchodní podmínky společnosti [právnická osoba], která podrobněji upravují práva a povinnosti mezi původním věřitelem a žalovaným, jak bylo zjištěno z uvedených Obchodních podmínek a shodně ze Smlouvy o úvěru uvedené výše.

5. Z výpisů z bankovního účtu č. [bankovní účet] za období od [datum] až [datum] bylo zjištěno, že jeho vlastníkem byl v uvedené době žalovaný a z tohoto účtu žalovaný poukázal na bankovní účet č. [bankovní účet] (některé s poznámkou [číslo]) k variabilnímu symbolu [číslo] následující částky v následujících dnech: [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka]. Podle výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet] za období od [datum] do [datum] žalovaný v uvedeném období čerpal úvěr do [právnická osoba], splácel [právnická osoba] a.s. a čerpal další půjčky či úvěry (např. dne [datum] z [právnická osoba] přišlo [částka]). Obdobně je i z výpisů z účtu za následující období patrné, že žalovaný splácel další půjčky či úvěry a nové čerpal. Dále výpisy z bankovního účtu [číslo] vedeného u [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] za období [datum] až [datum] bylo zjištěno, že jeho vlastníkem byl v uvedené době žalovaný a z tohoto účtu žalovaný poukázal na bankovní účet č. [bankovní účet] pro příjemce označeného jako„ [anonymizováno]“ pod variabilním symbolem [číslo] následující částky v následujících dnech: [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], [datum] částku [částka], tj. celkem [částka] do [datum].

6. Z výpisu označeného jako„ Platební informace“ bylo zjištěno, že byl původním věřitelem adresován žalovanému. Žalovaný v něm byl obeznámen s tím, že aktuální dlužná částka činí [částka], z toho ke dni [datum] zůstatek po poslední platbě [částka] a úroky za období čerpání [částka], aktuální povinná celková částka k úhradě k datu splatnosti [datum] činí [částka], k čerpání zbývá [částka]. Z této ani z jiných listin však nebylo zjištěno, kdy a částky v jaké výši původní věřitel žalovanému poskytnul, kdy a částky v jaké výši žalovaný zaplatil, nač byly započteny a z čeho přesně dlužná částka sestává, jakým způsobem k ní původní věřitel dospěl.

7. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným ze smlouvy ze dne [datum] včetně příslušenství a všech práv s pohledávkou spojených Smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni, když původní věřitel i žalobkyně s uvedenou smlouvou projevili souhlasnou vůli dne [datum], jak bylo zjištěno z uvedené smlouvy. Dne [datum] původní věřitel sestavil dopis, v němž uvedenou skutečnost o postoupení pohledávky oznamuje žalovanému s tím, že dluh činí [částka], a vyzývá jej k úhradě do 3 dnů bezhotovostním způsobem dle uvedeného dopisu, jak z něj bylo zjištěno; z vyjádření žalovaného k žalobě vyplývá, že oznámení mu muselo být doručeno, když se pokoušel komunikovat s právním zástupcem žalobkyně (byť patrně na základě dále uvedeného). Žalobkyně žalovaného prostřednictvím svého zástupce dopisem z téhož dne vyzvala k zaplacení částku [částka] do 3 dnů bezhotovostním způsobem popsaným v uvedeném dopisu s tím, že částka sestává z jistiny [částka] a nákladů právního zastoupení ve výši [částka] (zjištěno z uvedeného dopisu a poštovního podacího lístku).

8. Z listin [jméno] application a Standardní informace o spotřebitelském úvěru soud neučinil žádná zjištění významná pro rozhodnutí ve věci.

9. K posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr byla učiněna zjištění pouze z výpisů z účtů žalovaného, předložených žalovaným.

10. Zjištěný skutkový stav, jak byl popsán shora, byl po právní stránce zhodnocen dle níže uvedených ustanovení.

11. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zák. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. V posuzované věci nelze mít za splněnou povinnost původního věřitele řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitel dle prokázaného skutkového stavu nesplnil.

21. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

22. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ Relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

23. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

24. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

25. S ohledem na shora vyložené, ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) stanovenou neplatnost je nutno vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (pro širší možné společensko-ekonomické dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

26. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů).

27. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel před poskytnutím finančních prostředků posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného s rezervou 10 % ve prospěch zůstatku žalovaného a pomocí lustrace žalovaného v databázích ISIR, CEE, SRKI, EUCB. Žádné z uvedených tvrzení však žalobkyně neprokázala, když jí tvrzené skutečnosti nevyplynuly ze žádného z jí navržených důkazních prostředků. Naopak z výpisů z bankovních účtů žalovaného vyplývá, že mu v době těsně po uzavření smlouvy s původním věřitelem byly opakovaně poskytovány finanční prostředky poskytovateli spotřebitelských úvěrů a že v té době žalovaný již nějaké další půjčky či úvěry splácel. Soud žalobkyni pro její omluvenou neúčast u jednání nemohl poučit o tom, že neunáší důkazní břemeno o jí tvrzených skutečnostech (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).

28. Původní věřitel jako podnikatel a poskytovatel spotřebitelských úvěrů a žalovaný jako spotřebitel tedy uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše [částka]. Nebylo však prokázáno splnění povinnosti posoudit schopnost spotřebitele – žalované – splácet úvěr s odbornou péčí, jak stanoví § 86 odst. 1, 5, § 75 zákona spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění uvedené zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem a nárok věřitele na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Poskytnuté plnění je nutné posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.) a žalovaný by byl povinen vydat věřiteli vše, co nabyl uvedeným bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.).

30. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1. o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla původním věřitelem postoupena v souladu s § 1879 o. z. žalobkyni, která je jako věřitel ve věci aktivně legitimována.

31. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, v tomto směru žalobkyně neunesla důkazní břemeno o jí tvrzených skutečnostech o tom, že a ke kterému dni žalovaný vyčerpal celkem částku [částka] a že tuto dosud dluží. Žalovaný naopak prokázal, že věřiteli zaplatil [částka]. S ohledem na to, že již zaplacená částka podstatně převyšuje (byť dle tvrzení, resp. žalobního požadavku) dlužnou částku, soud dospěl k závěru, že žalovaný již věřiteli (žalobkyni) zaplatil vše, co mu bylo poskytnuto, a tedy z titulu bezdůvodného obohacení nemá žalobkyni čeho vracet.

32. Ze všech výše uvedených důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (výrok I.).

33. O náhradě nákladů řízení (II. výrok) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. á contrario. Žalobkyně by byla povinna nahradit plně procesně úspěšnému žalovanému jím v řízení účelně vynaložené náklady, žalovaný však nepožadoval náhradu nákladů řízení, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nepřiznal.