11 C 104/2025

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 26 741 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 365 Kč s úrokem z prodlení z částky 13 365 Kč ve výši 7,75 % p.a. od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 13 376 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 13 065,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 32 395,78 Kč, úrok ve výši 21 % ročně z částky 14 564,81 Kč od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 14 564,81 Kč od , datum, do , datum, , a úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1 199,81 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky 26 741 Kč. Uvedl, že právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce dne , datum, č. , hodnota, na částku 16 000 Kč, na níž žalovaný uhradil částku 2 635 Kč, a doposud dluží jistinu 14 564,81 Kč a souhrnný poplatek ve výši 12 176,19 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, žalobci.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Na základě smlouvy ze dne , datum, právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) poskytl žalovanému půjčku ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal půjčku včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 13 376 Kč splatit 60 pravidelnými týdenními splátkami ve výši 490 Kč počínaje 7. dnem od uzavření smlouvy. Ze zákaznické karty z téhož dne bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce zjistil, že žalovaný je nájemníkem, je bývalým/stávajícím zákazníkem věřitele, má půjčku u jiné společnosti, nevlastní vůz, příjem má z hlavního pracovního poměru ve výši , částka, měsíčně, což ověřil pracovní smlouvou a výplatním páskem, jiný příjem nemá, nájem/inkaso , částka, – ověřeno nájemní smlouvou, výdaje na telefon , částka, , splátky půjček/výživné , částka, , výdaje na domácnost , částka, , příjmy celkem , částka, , výdaje , částka, , použitelný příjem , částka, . Na tuto půjčku žalovaný uhradil částku 2 635 Kč.

4. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla žalobci postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku; žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován.

5. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Podle ust. § 3028 odst. 1, 3 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy. Proto soud věc posoudil podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).

6. Podle § 52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel; dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti; spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 56 odst. 2 obč. zák. se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

7. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Podle § 517 odst. 1, 2 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis. Tímto předpisem bylo v době počátku prodlení nařízení vlády č. 142/1994 Sb., podle jehož ust. § 1 (účinného od 1. 7. 2013) odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

9. Na základě shora uvedeného skutkového stavu, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák.

10. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky (do , datum, ) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

12. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

13. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

14. V daném případě je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že zákon č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 v ustanovení § 9 odst. 1 výslovně nestanovil jako následek řádného neposouzení úvěruschopnosti dlužníka před uzavřením smlouvy neplatnost této smlouvy. Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 dospěl k jednoznačnému závěru, že: „I v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.“. Soud proto zkoumal, zda věřitel před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně zkoumal jeho úvěruschopnost či nikoliv a dospěl k závěru, že věřitel svoji povinnost nesplnil a proto je smlouva o půjčce absolutně neplatná.

15. V daném případě právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dne , datum, zjistil, že jediným příjmem žalovaného je jeho pracovní poměr, a dospěl k naprosto nereálnému závěru o použitelném příjmu žalovaného ve výši 6 800 Kč, přičemž dle jeho výpočtů by žalovanému na měsíc měla na všechny ostatní výdaje stačit částka 2 500 Kč. Právní předchůdce žalobce vyjma nájemného nijak neověřil uváděné výdaje žalovaného, a to v situaci, kdy má splácet půjčku u jiné společnosti, a být bývalým/stávajícím zákazníkem věřitele. Z žádného listinného důkazu nevyplývá, že by si žalobce (resp. jeho právní předchůdce) ověřil jakkoliv výdaje žalovaného (výdaje na splátky zápůjček, výživné, na domácnost). Žalobce jiné důkazy soudu nepředložil ani neoznačil. O této povinnosti prokázat však soud však žalobce nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na jeho omluvenou absenci u jednání, a odročení jednání za tím účelem by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla u smlouvy ze dne , datum, ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit). Soud proto dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla věřitelem řádně ověřena.

16. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky dne , datum, je neplatná (§ 39 o. z). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

17. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle § 457 téhož zákona („Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“) vzájemně vydat. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o půjčce ze dne , datum, poskytl částku 16 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 2 635 Kč, je žalovaný povinen rozdíl v těchto plněních žalobci uhradit, soud mu proto tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení ode , datum, (první den následující po uplynutí lhůty stanovené k úhradě dluhu v oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, zaslané žalovanému dne , datum, ). Další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatných smluv. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by úspěšnější žalovaný vynaložil nějaké náklady řízení.