11 C 128/2023

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku , Anonymizováno, obci , adresa, , katastrálním území , adresa, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, .

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vůči žalovanému určení, že je vlastnicí pozemku , Anonymizováno, v obci , adresa, . Uvedla, že uzavřela se žalovaným darovací smlouvu dne , datum, , na základě níž darovala žalovanému pozemek , Anonymizováno, v obci , adresa, . Žalovaný se k žalobkyni na podzim roku , Anonymizováno, však choval opakovaně tak, že svým jednáním hrubě porušoval dobré mravy, žalobkyně se proto domáhá vrácení daru. , text2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že nerozporuje, že je jako vlastník shora uvedených nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené dne , datum, , ale nikdy se nechoval k žalobkyni nebo členům její rodiny tak, že by hrubě porušoval dobré mravy. Žalobkyní uváděné skutky se měly stát v době, kdy se účastníci rozváděli, přičemž je třeba uvést, že účastníci uzavřeli manželství v roce , Anonymizováno, , téhož roku došlo k uzavření darovací smlouvy, a byla to žalobkyně, kdo si našel mimomanželskou známost minimálně od roku , Anonymizováno, a za milencem jezdila každý víkend. Účastníci měli mezi sebou neshody, které byly oboustranné, jejich vztah na podzim roku , Anonymizováno, spěl ke konci. K rozvodu došlo pravomocně k , datum, , k ukončení společného soužití došlo na konci roku , Anonymizováno, , následně dne , datum, uzavřeli účastníci dohodu o vypořádání společného jmění manželů, a zároveň společně prodali majetek patřící do společného jmění manželů, a to aniž by o údajném hrubém chování žalovaného byla jakákoli zmínka. Žalobu na vrácení daru žalobkyně podala až po 9 měsících od tvrzeného nemravného jednání. Žalovaný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 a 33 Cdo 767/2011, v nichž byla řešena obdobná situace z hlediska intenzity porušení dobrých mravů. , Anonymizováno3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Darovací smlouvou ze dne , datum, je prokázáno, že žalobkyně darovala žalovanému pozemek , Anonymizováno, v obci a katastrálním území , adresa, zapsaný na listě vlastnictví č. , hodnota, a žalovaný tento dar přijal, smlouva je opatřena úředně ověřenými podpisy obou účastníků. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaný je na základě uvedené darovací smlouvy v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník této nemovitosti. Z obsahu spisu Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že dne , datum, podala žalobkyně návrh na rozvod manželství účastníků, které bylo uzavřeno dne , datum, . Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , byla schválena dohoda účastníků, podle níž byla nezletilá dcera účastníků , Anonymizováno, , narozená , rodné přijmení, , datum, , na dobu po rozvodu manželství účastníků svěřena do péče matky a otec se zavázal přispívat na ni výživným. Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , pravomocným k , datum, , bylo manželství účastníků rozvedeno podle § 755 obč. zák. s tím, že příčinami rozvratu manželství (k němuž došlo na počátku roku , Anonymizováno, ) byly rozdílné charakterové vlastnosti účastníků a jejich rozdílné názory na vedení manželského a rodinného života, což vedlo k citovému odcizení. Účastníci uzavřeli dne , datum, dohodu o vypořádání společného jmění manželů a kupní smlouvu o prodeji společného pozemku p.č. , hodnota, , jehož součástí je stavba , adresa, . Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ze dne , datum, k vrácení daru – pozemku p.č. , adresa, - z důvodu chování žalovaného v hrubém rozporu s dobrými mravy, kdy ve výzvě jsou specifikovány stejné skutky z , datum, , , datum, , , datum, a , datum, jako v žalobě, přičemž tato výzva byla doručena dle podací stvrzenky a služby sledování zásilek žalovanému dne , datum, .

4. Rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků , adresa, ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 7 odst. 1 písm. a) z.č. 215/2016 Sb., kterého se dopustil tím, že dne , datum, a dne , datum, , , text, Žalovanému byla uložena pokuta ve výši , částka, . Správní orgán takto rozhodl na základě výpovědí obou účastníků a audionahrávek předložených žalobkyní, u nichž dospěl k závěru, že s ohledem na převažujícím zájmu v dané věci, kterým bylo odhalení přestupku a potrestání pachatele, je jejich použití jako důkazu přípustné. Audionahrávky zachycovaly komunikaci účastníků dne , datum, a , datum, .

5. S ohledem na ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. soud konstatuje, že je výrokem shora uvedeného rozhodnutí přestupkové komise vázán, tudíž v řízení bylo tímto důkazem prokázáno, že žalovaný dne , datum, a dne , datum, verbálně napadal žalobkyni slovy: „, Anonymizováno, .

6. Předmětem dalšího dokazování proto zůstaly zbývající skutky, pro něž se žalobkyně domáhá vrácení daru, a to konkrétně jednání žalovaného spočívající ve verbálních nadávkách žalobkyni dne , datum, „, text7. Soud neprovedl důkaz žalobkyní předkládanými audionahrávkami zachycujícími komunikaci účastníků dne , datum, , , datum, a , datum, , které žalobkyně pořídila bez vědomí žalovaného. Zákonnost takto pořízeného důkazu je třeba posuzovat podle zákona platného v době jeho pořízení, tj. v daném případě podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navrhne-li totiž účastník k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem a jeho pořízením došlo k porušení práv jiné osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.).

8. Podle § 86 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.

9. Podle § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.

10. Podle § 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

11. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019). Například u zvukového záznamu při úvaze o otázce, kterému z takových práv je třeba dát přednost, je kromě zjištění okolností, za nichž byl záznam pořízen, rozhodující i zvážení významu právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možností, které měl účastník uplatňující informace ze záznamu k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Např. standardně je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hodnoceno jako hrubý zásah do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Je možno připomenout, že Ústavní soud se rozhodně postavil proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale – hodnoceno po stránce sociálně etické – šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Ústavní soud připomněl, že zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru (obdobně tomu bude např. u videozáznamu) součástí např. obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci (srov. II. ÚS 1774/14).

12. Soud provedl test proporcionality ohledně přípustnosti zvukových záznamů soukromého rozhovoru jako důkazu v tomto občanském soudním řízení a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny krajní požadavky pro využití audionahrávek jako důkazu v tomto řízení. Jednak není naplněna podmínka výjimečnosti takového důkazu, totiž že by nebylo možné prokázat tvrzené skutečnosti jiným způsobem (účastnický výslech žalobkyně), jednak soud musel zohlednit především skutečnost, že v daném případě jde o civilní sporné řízení, v němž je postavení obou stran rovné, žalobkyně není v řízení tzv. slabší stranou (v postavení zaměstnance, nájemce, apod.), jde o záznam projevu osobní povahy v soukromí, jehož použitím by došlo k zásahu do soukromí žalovaného, a to natolik nepřiměřenému, že je vyloučen na základě § 90 obč. zák. V dané věci jde o jinou situaci než v přestupkovém řízení, soud v tomto řízení nezjišťuje deliktní jednání a jeho pachatele, žalobkyně není v postavení případné oběti domácího násilí a žalovaný v postavení násilníka. Žalobkyně se domáhá určení vlastnictví k pozemku, který žalovanému darovala, a v tomto směru dospěl soud k závěru, že připuštěním audionahrávek pořízených bez vědomí žalovaného by došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromí žalovaného, ale i do práva na rovný soudní proces (bez ohledu na diskutabilní důkazní hodnotu takového důkazu, kdy jeden z účastníků jej pořizuje s vědomím, že jednání je zaznamenáváno, a druhý nikoliv). Po provedení testu proporcionality tedy soud dospěl k závěru, že předložený důkaz není použitelný v rámci občanského soudního řízení, proto tento důkaz neprovedl.

13. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. Naléhavý právní zájem je podmínkou pro rozhodnutí o určovací žalobě, nedostatek naléhavého právního zájmu vede k zamítnutí žaloby. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo nebo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou vrácení budoucích sporů účastníků.

15. Soud se v souladu se shora uvedeným ustanovením zabýval nejprve otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na určení požadovaném žalobkyní a dospěl k závěru, že tento dán je. V daném případě by totiž žaloba na vyklizení nemovitosti nemohla dostatečně splnit svůj účel, neboť by na jejím základě nemohlo být zapsáno vlastnické právo žalobkyně do katastru nemovitostí.

16. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964, občanským zákoníkem, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.

17. Podle § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odst.2).

18. Podle ust. § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

19. Předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu je možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů s ohledem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu (například fyzické napadání, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci apod.). Rozhodující není subjektivní pocit dárce (například lítost a pociťovaný nevděk), ale zda dané jednání obdarovaného lze objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. Využije-li dárce práva na vrácení daru, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému, darovací smlouva se ruší od počátku. Např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, dále vyplývá závěr, podle něhož je k platnosti úkonu směřujícího k vrácení daru nezbytné, aby v něm dárce uvedl zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči němu, a to z důvodu jejich přezkoumatelnosti, a tedy zákonnosti a právní jistoty.

20. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že pozemek p.č. , adresa, darovala žalobkyně žalovanému darovací smlouvou z , datum, , a následně žalovaného dopisem ze dne , datum, vyzvala k vrácení tohoto daru. Soud se v daném případě domnívá, že teprve doručením této výzvy dne , datum, mohly nastat hmotněprávní účinky vrácení daru, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení vlastnictví žalobkyně ex nunc. Jak se správně žalobkyně domnívá, nic nebrání tomu, aby byl tento hmotněprávní úkon obsažen v žalobě, a právní zástupkyně žalobkyně byl na základě plné moci ze dne , datum, činit i hmotněprávní úkony za žalobkyni („uzavírat smlouvy, oprávnění v rozsahu občanského zákoníku“). Nicméně podle názoru soudu učiní-li účastník takovýto hmotněprávní úkon součástí žaloby, je třeba, aby byla žaloba adresátu hmotněprávního úkonu (žalovanému) také doručena v takové podobě, aby mohla zamýšlené hmotněprávní účinky vyvolat. Pro doručení žaloby z hlediska procesních účinků totiž občanský soudní řád stanoví pouze jedinou podmínku, a to její doručení do vlastních rukou, žádným předpisem není stanoveno, v jaké podobě má být žaloba doručena. A je-li žaloba obsahující hmotněprávní úkon doručena jako v daném případě v podobě prosté kopie a nikoliv např. v podobě konvertované či v podobě kopie ověřené s originálem, nemůže doručení kopie žaloby vyvolat hmotněprávní účinek; podle názoru soudu obdobně jako v případě, pokud by žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru nepodepsanou listinou. Nicméně podmínka výzvy byla splněna dopisem ze dne , datum, .

21. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda jednání, které žalobkyně ve výzvě uvedla jako důvod pro vrácení daru, naplňuje intenzitu vyžadovanou ustanovením § 630 obč. zák., totiž zda je jednáním hrubě porušujícím dobré mravy, a dospěl k závěru, že nikoliv. , text, . I pokud by tedy žalovaný reagoval v uvedené dny shora uvedenými hanlivými výrazy, nejde bez pochyby o jednání mravné, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním o obsahu jednání mezi rodinnými příslušníky, nicméně s ohledem na emočně vypjatou atmosféru takové jednání nelze podle názoru soudu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které by odůvodňovalo vrácení daru podle § 630 obč. zák. Obdobně uvedl i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 33 Cdo 186/2012, že chování typické pro rozvádějící se manžely (zánik společné domácnosti, nezájem o soužití, ztráta citových vazeb, nevěra, nevděk) nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Protože tedy k zániku darovacího vztahu nedošlo, soud žalobu ze všech shora uvedených důvodů jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

22. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, proto soud uložil žalobkyni, aby žalovanému, který byl zastoupen advokátem, zaplatila náklady řízení v částce 13 600 Kč. Zástupce žalovaného učinil ve věci 4 úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření, účast u jednání soudu dne 30. 11. 2023 a dne 23/1/2024), přičemž podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby za řízení o určení vlastnictví k nemovitosti částku 3 100 Kč, celkem za 4 úkony 12 400 Kč. Dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. dále žalovanému náleží náhrada hotových výdajů za 4 výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč, tj. celkem 1 200 Kč.