11 C 14/2026

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 48 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 000 Kč od datum do zaplacení ve výši 12 % p.a., a smluvní pokutu ve výši 6 600 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 550,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 48 600 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že uzavřel se žalovaným prostřednictvím své webové stránky Anonymizováno dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. č. účtu (přičemž identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu var. symbol); úvěr měl být splácen každý měsíc spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % p.m. z jistiny, žalovaný však úvěr řádně nesplácel, žalobce proto úvěr k datum zesplatnil, a žalovaný dluží nadále na jistině částku 30 000 Kč a na úroku 12 000 Kč, a dále sjednanou smluvní pokutu ve výši 6 600 Kč.

2. Žalovaný navrhl, aby mu byla uložena povinnost uhradit žalobci jistinu ve výši 30 000 Kč v přiměřené lhůtě do 1 měsíce (neboť má více úvěrů, které musí splácet, pomáhá mu s tím rodina), a ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť smlouva o úvěru je absolutně neplatná v důsledku porušení povinnosti žalobce zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Úrok ve výši 40 % je v rozporu s dobrými mravy.

3. Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechny potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, a dbát pokynu soudu 4. Z účasti u jednání konaného dne datum se žalobce omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Soud proto za použití ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Shodnými tvrzeními účastníků bylo prokázáno, že dne datum uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž byla žalovanému ze strany žalobce pochytnuta částka 30 000 Kč, žalovaný ničeho neuhradil.

6. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

7. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobcem a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.

9. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z předpokladu, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověřování úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru), pokud by i při naplnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr poskytnut.

12. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

13. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Povinnost odborné péče zahrnuje i povinnost věřitele si ověřit rozhodující informace, byť by mu byly sděleny spotřebitelem (rozsudek NS ČR sp.zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18.12.2014, C-449/13).

14. V daném případě žalobce ani netvrdil, jakým způsobem zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a s ohledem na jeho omluvenou absenci u jednání nemohl být soudem poučen podle § 118a odst. 1, 3, o. s. ř. Naopak žalovaný v řízení smlouvami o úvěru, výpisem z účtu, a e-mailovou komunikací s finančními ústavy prokázal, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl po skončení insolvenčního řízení zavázán z více úvěrových smluv, konkrétně se žalobcem měl uzavřeny celkem hodnota smlouvy o úvěru, ani jeden nesplácel řádně, a jeho žádostem o poskytnutí úvěru nebylo ze strany více finančních institucí z toho důvodu vyhověno. Za této situace soud nemohl proto dospět k jinému závěru, než že žalobce nepostupoval s odbornou péčí, a smlouva o úvěru uzavřená dne datum je proto podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 30 000 Kč, je žalovaný povinen takové plnění v částce 30 000 Kč vrátit. Soud proto žalovanému tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, a to v přiměřené lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku ( § 160 odst. 1 o. s. ř.). Další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.). Soud zamítl rovněž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, nárok žalobce co do úroků z prodlení, neboť poskytovatel úvěru má nárok na nesplacenou jistinu v nové době splatnosti podle možností dlužníka.

15. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce měl úspěch co do 55 % původního žalobního nároku (výrok I.), neúspěch co do 46 % (výrok II. včetně úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí částkou 5 785,64 Kč) má proto právo na 9 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalobce sestávají z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 944 Kč a nákladů právního zastoupení, kdy zástupce žalobkyně učinil ve věci 3 úkony právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzva, žaloba). Dle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 700 Kč, tj. za 3 úkony, které žalobce požadoval, mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč. V řízení byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech (u zdejšího soudu např. sp. zn. 12 C 83/2024, 3 C 63/2024), přičemž předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota, která nepřevyšovala částku 50 000 Kč. Dle ust. § 14 b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. dále žalobci náleží náhrada hotových výdajů za 3 uvedené úkony právní služby po 450 Kč, tj. 1 350 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad hotových výdajů dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobce činí celkem 6 118,50 Kč, z toho 9 % činí částku 550,67 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dní ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Blansku. Nebude-li povinnost stanovená tímto vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.