11 C 158/2025

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 62 868 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku , částka, , kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši , částka, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , úrok ve výši 8 % ročně z částky 23 509,42 od , datum, do zaplacení, a úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky , částka, od , datum, do , datum, , úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úrok z prodlení z částky , částka, ve výši 3 % p.a. od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky , částka, s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku – neuhrazená pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce (společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , , adresa, ) a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila společnost , Anonymizováno, pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, žalobci.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele (, právnická osoba, .) poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, a závazek žalované splatit tento úvěr včetně sjednaných poplatků a úroku celkem v částce , částka, pravidelnými 14 měsíčními splátkami ve výši , částka, , přičemž první splátka je splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Žalovaná převzala , částka, v hotovosti v den uzavření smlouvy, a uhradila (jak vyplývá z předpisu plateb) částku , částka, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy včetně veškerého příslušenství žalobci.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z., s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobci byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

7. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.

9. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z předpokladu, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověřování úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru), pokud by i při naplnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr poskytnut.

12. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

13. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Povinnost odborné péče zahrnuje i povinnost věřitele si ověřit rozhodující informace, byť by mu byly sděleny spotřebitelem (rozsudek NS ČR sp.zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18.12.2014, C-449/13).

14. V daném případě žalobce (resp. jeho právní předchůdce) řádně nedodržel postupy a odbornou péči, a úvěruschopnost žalované vůbec nezkoumal. Soud u jednání poučil žalobce podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř o nutnosti doplnit tvrzení a označit důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, žalobce však soudu předložil pouze pracovní smlouvu žalované a výplatní lístek za listopad 2021, což samo o sobě neprokazuje, že původní věřitel ověřoval příjmovou i výdajovou stránku a vyhodnotil si určitým způsobem, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet. Právní předchůdce žalobce tudíž nepostupoval s odbornou péčí, proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku , částka, , a žalovaná uhradila , částka, , je žalovaná povinna takové plnění v částce , částka, vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení běžícím od doby, kdy byl k vrácení bezdůvodného obohacení vyzvána, k čemuž v daném případě došlo v rámci výzvy z , datum, odeslané téhož dne ( k oznámení o postoupení pohledávky žalobce nepředložil podací lístek ani doručenku). Soud proto žalované tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení ode , datum, (první den následující po uplynutí lhůty stanovené k úhradě dluhu ve výzvě). Další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by úspěšnější žalovaná vynaložila nějaké náklady řízení.