11 C 256/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno jméno sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa 2. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 3. jméno příjmení , datum narození bytem adresa o určení vlastnictví

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení].

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a 3. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.]

3. Žalovaní 2. a 3. uvedli, že předmětné nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od 1. žalovaného, který byl v té době uveden ve veřejném seznamu jako vlastník, žalovaní 2. a 3. při uzavření kupní smlouvy vycházeli z údajů vedených ve veřejné databázi, řádně uhradili kupní cenu a bytovou jednotku začali řádně užívat. Nemohou se vyjádřit k okolnostem, za nichž se stal 1. žalovaný v roce [rok] vlastníkem bytu, s panem [jméno] [příjmení] se nestýkali, pouze uvádějí, že se jednalo o společensky nepřizpůsobivou osobu. Žalobu považují za účelovou, žalobní nárok neuznávají, a navrhují zamítnutí žaloby v plném rozsahu. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.]

7. Nad rámec shora uvedeného skutkového závěru soud dodává, že v případech určení vlastnictví na základě posouzení duševního stavu prodávajícího je pravidlem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Tento důkaz však jednak v řízení nebyl vůbec navržen a jednak je pro vypracování znaleckého posudku nezbytné, aby měl soud a následně znalec k dispozici takové podklady, které mohou být znalcem odborně posouzeny. K tomu je uvedeno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2016, že„ Je pravdou, že esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoli, je znalecký posudek z příslušného oboru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011), a že jeho případná absence zpravidla způsobuje deficit ve skutkových zjištěních, …. ledaže soudem zjištěný skutkový stav– z hlediska zjištěných právně rozhodných okolností předvídaných v hypotéze ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. – nezakládal (zakládat nemohl) žádné pochybnosti o popsaném skutkovém deficitu. Nezbytné je tedy při nařízení důkazu vypracováním znaleckého posudku, aby byl ve věci zjištěn skutkový stav v takové podobě, aby měl znalec z čeho vycházet, a co odborně posuzovat – tato podmínka v dané věci však splněna nebyla. Pokud by totiž měl znalec odborně posuzovat psychický stav [jméno] [příjmení] v době uzavření kupní smlouvy, tj. [datum], z této doby neexistují žádné lékařské záznamy, které by jakkoliv vyvolávaly pochybnost o duševních schopnostech [jméno] [příjmení], a z výpovědí svědkyň a z lékařské dokumentace naopak vyplývá shora uvedený skutkový závěr, že psychický stav [jméno] [příjmení] byl v září [rok] dobrý a jeho rozumové a volní schopnosti nijak narušeny nebyly.

8. Podle ust. § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Soud ve smyslu shora uvedeného ustanovení proto nejprve zkoumal, zda žalobce má na určení vlastnictví [jméno] [příjmení] ke dni jeho úmrtí naléhavý právní zájem či nikoliv.

10. Pokud se týká řízení ve vztahu k 1. žalovanému, soud dospěl k závěru, že tomu tak není, a žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu a také pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně 1. žalovaného vůči 1. žalovanému zamítl.

11. Z konstantní judikatury vyplývá, že v řízení o určení vlastnictví je pasivně legitimována osoba, která je v katastru nemovitostí aktuálně zapsaná jako její vlastník. Dále je např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1677/2007 učiněn závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí nemůže být dán, jestliže žaloba na určení vlastnictví nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Oba tyto závěry plynou z toho, že případné vyhovující rozhodnutí soudu nemůže mít žádný vliv na zápis v katastru nemovitostí (obdobně také např. rozh. NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1333/2002, 24 Cdo 3817/2020, 30 Cdo 620/2008). A stejně je tomu v daném případě, kdy žaloba vůči 1. žalovanému nesměřuje proti osobě, jež je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí, k nimž má být vlastnické právo určeno, tudíž není pasivně věcně legitimována a na určení vlastnictví není dán naléhavý právní zájem. Nadto úsudek o platnosti nebo neplatnosti kupní smlouvy jako o předběžné otázce si může soud učinit u tehdy, není-li účastníkem řízení žádná ze stran smlouvy (srov. rozh. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2770/2004).

12. Pokud jde o řízení ve vztahu k 2. žalovanému a 3. žalované, na jejich straně je dána pasivní věcná legitimace, neboť jsou v současné době zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, a je rovněž dán naléhavý právní zájem na tomto určení. Vzhledem k funkci určovací žaloby, která má poskytnout ochranu ohroženému právu žalobce, žalobci svědčí naléhavý právní zájem na této žalobě především v důsledku toho, že předmětná bytová jednotka nebyla v důsledku napadeného právního jednání (kupní smlouvy z [datum]) součástí pozůstalosti po [jméno] [příjmení], přičemž žalobce je zákonným dědicem [jméno] [příjmení]. Určovací žaloba je tak jediným prostředkem, kterým může žalobce dosáhnout ochrany svého práva.

13. Žaloba směřující proti 2. a 3. žalovaným však byla shledána zcela nedůvodnou.

14. Podle § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

15. Podle § 581 obč. zák. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá, Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

16. Podle § 574 obč. zákoníku je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné.

17. Shora uvedená ustanovení občanského zákoníku upravují následky nedostatku vůle jednající osoby na vykonané právní jednání; první ustanovení o úplné absenci vůle jednající osoby stanoví jako následek zdánlivost právního jednání, další ustanovení o nezpůsobilosti jednajícího hovoří o neplatnosti právního jednání. Žalobce se v řízení domáhá určení, že [jméno] [příjmení] byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětné bytové jednotky, neboť kupní smlouva, kterou byt převedl na 1. žalovaného, je neplatná, neboť nebyl v té době schopen projevit svoji vůli. V řízení však (jak je shora uvedeno) nebylo zjištěno (a muselo by se jednat o zcela jednoznačný skutkový závěr), že by [jméno] [příjmení] v době sepisu této kupní smlouvy trpěl duševní poruchou či nebyl plně svéprávný, nebo že by nemohl adekvátně projevit svoji vůli, naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že [jméno] [příjmení] k prodeji přistoupil na základě vlastního svobodného rozhodnutí, které si rozmyslel, a učinil jej bez jakéhokoliv tlaku či ovlivnění ze strany jiných osob.

18. Soud dále neshledal žádné okolnosti, které by soud měl posuzovat jako jednání 1. žalovaného příčící se dobrým mravům (§ 580 obč. zák.). Nad rámec shora uvedeného prokázaného skutkového stavu soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že otázka výše kupní ceny je především na svobodné vůli zcela způsobilého a svéprávného [jméno] [příjmení], který sám v kupní smlouvě prohlásil, že kupní cenu považuje za přiměřenou a nebude její výši napadat. Přitom tuhle otázku nelze posuzovat izolovaně, naopak ve světle ostatních zjištěných skutečností – že totiž byt byl v havarijním stavu, kupující 1. žalovaný jej rekonstruoval a nechal v něm [jméno] [příjmení] bezplatně bydlet, nelze v jednání 1. žalovaného jakýkoli náznak rozporu s dobrými mravy spatřovat. Na okraj soud podotýká, že je to naopak jednání žalobce, které vzbuzuje pochybnosti o„ slušném“ jednání, když žalobce svého otce 16 let neviděl, nezajímal se o něj, nevěděl, v jakých podmínkách žije, nestaral se, zda něco nepotřebuje, nebyl na něj žádný kontakt, a teprve po jeho smrti projevuje nějaký zájem projevující se touto žalobou. Podstatné je pouze to, že se [jméno] [příjmení] rozhodl prodat byt 1. žalovanému (s nímž měl v té době dobré vztahy), a za této skutkové situace, kdy bylo zjištěno, že byl v té době plně schopný učinit toto právní jednání, je třeba jeho vůli zcela respektovat.

19. Zcela mimo shora uvedené pak ještě soud dodává, že žaloba vůči 2. a 3. žalovaným by byla zamítnuta i z důvodu toho, že je chrání dobrá víra nabyvatelů ve smyslu ust. § 984 odst. 1 obč. zákoníku 2. a 3. žalovaní nabyli vlastnictví bytové jednotky na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícím, který byl v té době zapsán ve veřejném seznamu jako vlastník bytové jednotky, a tento zapsaný stav (zapsané vlastnické právo k jednotce) svědčí ve prospěch osoby, která nabyl věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, podle něhož se„ žalobce může domáhat určení, že jeho rodiče byli ke dni úmrtí vlastníky nemovitostí, ale z tohoto určení mu vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno, že by i on jako právní nástupce byl vlastníkem, anebo že by žalovaní vlastníky nebyli“, z nějž mimo jiné vyplývá také závěr, že„ o tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického práva žalobce (kterým může být i někdo z nynějších žalovaných)“. Jinak řečeno určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv (viz. také rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 1977/2001 a další). Nicméně soud se ztotožňuje s odlišným názorem člena tohoto senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., který uvádí:„ Přikláním se spíše k závěru, že v řízení o určení vlastnického práva předchůdce by soud měl řešit jako předběžnou otázku, zda žalovaný nenabyl později vlastnictví, a v kladném případě žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Jinak jde totiž často o„ akademický“ výrok, úspěšný žalobce sice dosáhne projednání dědictví, ale musí ještě podstoupit další spor se stejnými žalovanými, ve kterém se bude řešit další osud věci a žalobce v něm – prokáže-li se, že po smrti jeho předchůdce věc nabyl žalovaný nebo někdo jiný – může podlehnout. Této zdlouhavé proceduře by bylo možno zabránit. V praxi však převládl opačný názor, vyslovený ve shora publikovaném rozhodnutí.“. Soud se shodně s Dr. Spáčilem domnívá, že je naprosto neekonomické a nehospodárné otázku nabytí vlastnictví žalovanými později po smrti [jméno] [příjmení] v řízení jako otázku předběžnou neposuzovat a odkazovat účastníky na jiné, další řízení, v němž budou vznikat další zbytečné náklady, nehledě na to, že v takovém případě je skutečně význam tohoto řízení téměř nulový, neboť v případě vyhovění žalobě by se žalobce mohl domáhat dodatečného projednání dědictví a mohl by zdědit předmětnou bytovou jednotku, ale tím by se stále nestal jejím vlastníkem (dle § 17 katastrálního zákona musí navrhovaný vklad navazovat na dosavadní zápisy v katastru a v daném případě by tato kontinuita chyběla) a muselo by proběhnout ještě řízení o určení jeho vlastnického práva. Žalovaní jako zapsaní vlastníci přitom v takovém případě nemají v tomto řízení ani žádnou možnost obrany proti žalobě.

20. Soud proto žalobu ze všech shora uvedených důvodů jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

21. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byl 1. žalovaný ve sporu plně úspěšný, proto soud uložil žalobci, aby 1. žalovanému, který byl zastoupen advokátem, zaplatil náklady řízení v částce [částka]. Zástupkyně 1. žalovaného učinila ve věci 2 úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a přípravu zastoupení, jednání [datum]), přičemž podle ust. § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 7 činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [částka], odměna tedy celkem činí [částka]. Dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. dále 1. žalovanému náleží náhrada hotových výdajů za 2 výše uvedené úkony právní služby po [částka], tj. celkem [částka] Náklady 1. žalovaného dále sestávají z náhrady za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. celkem za 2 půlhodiny, tj. [částka], cestovného k jednání soudu ([obec] – [obec] a zpět, tj. [anonymizováno] km) osobním vozidlem [anonymizována dvě slova] [registrační značka] při p spotřebě [anonymizováno] litrů na 100 km při ceně nafty [částka] za litr dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., kdy cestovné činí [částka], a jelikož zástupkyně 1. žalovaného je plátce DPH, zvyšuje se celková odměna včetně režijních paušálů a cestovného v souladu s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. o 21 % DPH.

22. Výroky III. a IV. jsou odůvodněny ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy plně úspěšní 2. žalovaný a 3. žalovaná výslovně přiznání náhrady nákladů řízení nepožadovali.