11 C 260/2024

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 20 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 20 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností původní věřitelkou a postupitelkou , právnická osoba, ., IČO , IČO, , , adresa, , IČO , IČO, , která nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené s původní věřitelkou a postupitelkou , právnická osoba, ., IČO , IČO, , , adresa, . Tato uzavřela se žalovanou prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (své webové stránky , Anonymizováno, ) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované dne , datum, úvěr ve výši 20 000 Kč na bankovní účet žalované č. , č. účtu, s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, , přičemž úvěr měl být splacen nejpozději dne , datum, . Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a úroku z prodlení od , datum, .

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že s žalobou nesouhlasí, neboť v září 2021 uhradila na tento dluh částku 9 230 Kč a v říjnu 2023 částku 14 146 Kč, dluh měl tedy činit pouze 5 324 Kč. Žalobce začal řešit úvěr až po dvou letech, musí mít její platby evidované, a přece si člověk nemůže půjčit 20 000 Kč a zaplatit cca 41 000 Kč. žalobce nadto nejprve rozepíše rozpis dluhu na cca 13 000 Kč a pak chce do 3 dnů zaplatit 27 000 Kč, což žalovaná považuje ze strany žalobce za podvod.

3. Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechny potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, a dbát pokynu soudu. Z účasti u jednání konaného dne , datum, se žalobce omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti, žalovaná se rovněž omluvila. Soud proto za použití ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Shodnými tvrzeními účastníků a smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo prokázáno, že dne , datum, žalovaná a právní předchůdkyně žalobce , právnická osoba, ., uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalované poskytnut téhož dne úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do , datum, spolu s úrokem ve výši 7 750 Kč. Emailovou zprávou společnosti , právnická osoba, ., ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaná uhradila na tento dluh částku 14 146 Kč. Emailovou zprávou , právnická osoba, ., je prokázáno, že žalovaná uhradila částku 9 230 Kč. Tyto platby byly prokázány i emailovou zprávou žalobce ze dne , datum, , kterou sděluje žalované, že jistina dluhu činí 4 374 Kč, kdy celkem dle smlouvy mělo být uhrazeno 27 750 Kč, poníženo o platby ve výši 9 230 Kč a 14 146 Kč, celkem 23 376 Kč, činí dluh na jistině částku 4 374 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na společnost , právnická osoba, ., a dále smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobce, což bylo žalované oznámeno.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z., s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobci byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován.

6. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.

10. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr (vztahuje se i na smlouvu o půjčce dle § 1 citovaného zákona), či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

12. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

13. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

14. Podle ust. § 101 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

15. V daném případě žalobce v řízení netvrdil a ani nenavrhl důkazy k prokázání zda/že jeho právní předchůdce posoudil schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. O této povinnosti prokázat však soud však žalobce nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na jeho omluvenou absenci u jednání, a odročení jednání za tím účelem by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla u smlouvy ze dne , datum, (kdy ze zákona vyplývala povinnost zjišťovat splnění této povinnosti věřitele pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy) ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

16. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, je podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. neplatná (§§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smluv o půjčce plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat, přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 20 000 Kč, je žalovaná povinna takové plnění vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení běžícím od doby, kdy byla k vrácení bezdůvodného obohacení vyzvána. Protože žalovaná uhradil celkem 23 376 Kč, uhradila celou dlužnou jistinu včetně úroků z prodlení v zákonné výši, soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, proto soud uložil žalobci, aby žalované zaplatil náklady řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony (odpor, vyjádření ve věci samé) á 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř., vyhláška č. 254/2015 Sb.).