11 C 28/2026

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , Anonymizováno o 13 257 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 11 107 Kč, zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 612 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 13 257 Kč. Uvedl, že dne , datum, uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě níž poskytl dne , datum, žalované částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit ve 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem ve výši 495 Kč. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou 735 Kč. Žalovaná si dvěma platbami ve výši 2 x 1 Kč prodloužila splatnost úvěru, proto jí vznikla také povinnost uhradit poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 1 485 Kč. Žalovaná však splátky neuhradila řádně a včas, proto jí vznikla povinnost zaplatit ještě účelně vynaložené náklady ve výši 900 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, dluh byl k , datum, zesplatněn a žalovaná na jistině dluží 9 372 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované prostřednictvím registrů úvěrů, exekucí a insolvencí, a podrobil žalovanou tzv. scoringu, kdy posuzoval její příjmovou a výdajovou stránku.

2. Žalovaná shodně se žalobcem potvrdila uzavření smlouvy o úvěru i to, že na základě ní obdržela částku 15 000 Kč, a navrhla zamítnutí žaloby, případně aby jí byla uložena povinnost vrátit žalobci bezdůvodné obohacení, kdy uhradila 12 850 Kč, proto dluží 2 150 Kč. Namítla, že žalobce řádně nezkoumal její úvěruschopnost před uzavřením smlouvy, kdy jedinou podmínkou pro poskytnutí úvěru bylo zaslání scanu občanského průkazu, a dále namítla neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy, a to ohledně nepřiměřeně vysokého poplatku za prodloužení splatnosti.

3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Mezi účastníky nebylo sporné, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a že žalovaná uhradila žalobci celkem částku 12 850 Kč.

4. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, má 1 dítě, je na mateřské s příjmem 9 050 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 80 000 Kč a splácí jiným společnostem 5 000 Kč. Žalobce z veřejných registrů zjistil, že žalovaná není v exekuci, má jiné závazky, které řádně splácí.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

6. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.

8. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z předpokladu, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověřování úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru), pokud by i při naplnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr poskytnut.

11. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

12. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Povinnost odborné péče zahrnuje i povinnost věřitele si ověřit rozhodující informace, byť by mu byly sděleny spotřebitelem (rozsudek NS ČR sp.zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18.12.2014, C-449/13).

13. V daném případě žalobce řádně nedodržel postupy a odbornou péči, a úvěruschopnost žalované řádně nezkoumal. Žalobce si nevyžádal před uzavřením smlouvy žádný dokument, na základě kterého by mohl ověřit tvrzení žalované uvedená v kartě klienta, a to ani co se týká jejího příjmu, příjmu členů domácnosti, ale ani výdajů. Žalobce tudíž vůbec neověřoval ani příjmovou ani výdajovou stránku a vyhodnotil si určitým způsobem, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet, a to přestože ze žalovanou uvedených údajů i z veřejných registrů vyplývá, že žalovaná splácí i jiné půjčky. Žalobce tudíž nepostupoval s odbornou péčí, když si nevyžádal žádné konkrétní údaje o žalované a spokojil se pouze s údaji z veřejných rejstříků, proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 15 000 Kč, a žalovaná uhradila 12 850 Kč, je žalovaná povinna takové plnění v částce 2 150 Kč vrátit. Soud proto žalované tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážně v řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla v řízení úspěšná v rozsahu výroku II. rozsudku co do 84 % původního žalobního nároku, neúspěšná co do 16 %, proto má právo na 68 % náhrady nákladů řízení. Náklady žalované sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony (odpor, písemné podání z , datum, a , datum, ) á 300 Kč, tj. 900 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř., vyhláška č. 254/2015 Sb.), z toho 68 % činí 612 Kč.