12 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Štumpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 34 618 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 9 618 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 618 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 568 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno].

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 34 618 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní po řádném prověření úvěruschopnosti žalované úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www. [webová adresa], na jejímž základě byl žalované po zaslání ověřovacího poplatku 1 Kč, poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč na číslo účtu uvedené ve Smlouvě [bankovní účet], a žalovaná se zavázala k úhradě dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 825 Kč ve 24 měsíčních splátkách. Sjednány byly také další volitelné služby za následující poplatky: Poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. Bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 1 225 Kč, v rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Žalovaná za trvání Smlouvy nehradila ničeho a dostala se do prodlení, načež byla žalobkyní informována o výši dluhu a vyzývána prostřednictvím SMS a e-mailu k jeho úhradě. V souladu s částí Smlouvy " Náklady úvěru" odstavcem "Sankce", byla žalované účtována smluvní pokuta dne [datum] ve výši 500 Kč, dne [datum] ve výši 500 Kč, poté byly žalované účtovány účelně vynaložené náklady dne [datum] ve výši 100 Kč, dne [datum] ve výši 130 Kč, dne [datum] ve výši 100 Kč a dne [datum] ve výši 130 Kč. V souladu s částí Smlouvy " Náklady úvěru", odstavcem "Sankce", byla žalované dne [datum] účtována jednorázová smluvní pokuta 10 % z nezaplacené jistiny a úroků ve výši 2 867 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva k plnění, přesto žalobkyni dosud dluží částku 34 618 Kč sestávající z jistiny ve výši 25 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 825 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 196 Kč, úroků ve výši 3 675 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 460 Kč a smluvních pokut ve výši 3 867 Kč. Příslušenství představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 178,32 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 34 618 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud provedl dokazování listinami – formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ([příjmení] žádosti [číslo], ID klienta [číslo]), opisem výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum], Sazebníkem žalobkyně (kamali) platným od [datum], výpisem čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě [číslo] kopií OP žalované [číslo] předžalobní výzvou k plnění vyhotovenou zástupcem žalobkyně [příjmení] [příjmení] dne [datum], podacím archem ze dne [datum], printscreenem ze systému žalobkyně k prokázání odeslání SMS kódu, Potvrzeními o provedené platbě ze dne [datum] (1 Kč) a [datum] (25 000 Kč) a po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav:

5. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, platební historie Úvěrové smlouvy [číslo] kopie občanského průkazu žalované [číslo] potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že účastnice prostřednictvím prostředků komunikace na dálku [webová adresa], kdy listinou označenou jako Printscreen ze systému k prokázání odeslání SMS kódu bylo prokázáno, že smlouvu specifickým číselným kódem [příjmení] [číslo] podepsala dne [datum] žalovaná) uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru, v níž byly sjednány parametry a podmínky úvěru, druh – bezúčelový spotřebitelský úvěr, výše úvěru 25 000 Kč, v rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 1 225 Kč, celková částka, kterou je třeba zaplatit, činí 38 151 Kč (nezahrnuje úhradu za doplňkové služby), RPSN 49,20 %, poplatek za poskytnutí úvěru 825 Kč, splatnost úvěru 24 měsíců ode dne poskytnutí úvěru, způsob poskytnutí úvěru – na bankovní účet žalované č. [bankovní účet], dále byl sjednán poplatek za službu Expresní výplata ve výši 199 Kč jednorázově, poplatek za službu Bezpečná splátka ve výši 99 Kč, poplatek za službu SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši min. 100 Kč za měsíc vymáhání. Potvrzeními o provedené platbě a Opisem výpisu proplacení smlouvy bylo prokázáno, že žalobkyně zaplatila dne [datum] na účet žalované č. [bankovní účet] verifikační platbu 1 Kč a dne [datum] na tentýž účet žalované jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč (pod [variabilní symbol]); z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že žalovaná čerpala dne [datum] jistinu 25 000 Kč a téhož dne jí byl vyúčtován poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 99 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 99 Kč a poplatek za nadstandardní SMS ve výši 49 Kč; žalovaná dosud neuhradila žalobkyni ničeho, žalobkyně proto dne [datum] vyúčtovala žalované účelně vynaložené náklady ve výši 130 Kč a úvěr ke dni [datum] sesplatnila; dluh žalované vyčíslila částkou 34 618 Kč, která sestává z jistiny 25 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 825 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 396 Kč a za SMS servis ve výši 196 Kč, úroků v celkové výši 3 675 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 460 Kč a smluvních pokut ve výši 3 867 Kč. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalované doporučeně dne [datum] (viz podací arch) předžalobní výzvu k plnění ze dne [datum], kde ji vyzval k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy (tzv. [příjmení]) uzavřené dne [datum] v celkové výši 34 618 Kč ve lhůtě nejpozději do 30 dnů od sepsání výzvy.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně v žalobě tvrdila, že vždy hodnotí schopnost žadatele úvěr splácet, a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, zjišťuje, zda žadatel má další závazky a zda tyto řádně hradí prostřednictvím registru SOLUS a dále v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně neoznačila a nepředložila žádné důkazy k tomu, že řádně ověřila úvěruschopnost žalované, tj. že objektivně ověřila její individuální příjmy a výdaje a její schopnost žádaný úvěr splácet.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

8. Podle ust. § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

11. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

12. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

13. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle ust. § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí, jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

15. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

16. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

17. Ust. § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

18. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

19. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

20. V daném případě byl soud nucen konstatovat, že žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitelky) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

21. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitelka splnila zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

22. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí, jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

23. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytla plnění ve výši 25 000 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto svou povinnost ani zčásti nesplnila, uložil jí ji soud výrokem I. rozsudku.

24. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle ust. § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovanou prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do 30 dnů od sepsání výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala doporučeně dne [datum] (a dostal se tak do dispoziční sféry žalované), 30denní lhůta pro zaplacení proto uplynula dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal výrokem I. rozsudku právo na úrok z prodlení až od tohoto data, tj. od [datum] do zaplacení.

26. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl, a rovněž pokud jde o požadované smluvní poplatky, úroky, účelně vynaložené náklady a smluvní pokuty, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II. rozsudku), neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

27. III. výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla ve sporu úspěšná ze 72,22 % a žalovaná z 27,78 %, žalobkyni proto vzniklo právo na poměrnou část (44,44 %) náhrady účelně vynaložených nákladů řízení, jejichž plná výše činí 3 563 Kč, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, tato částka sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 385 Kč, mimosmluvní odměny za 3 úkony právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepsání žaloby), za něž dle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky činí mimosmluvní odměna 3 x 300 Kč, tj. 900 Kč, dále dle ust. § 14b odst. 5 vyhl. náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč, tj. 300 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad hotových výdajů dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni tak náleží 44,44 % nákladů počítaných z částky 3 563 Kč, tj. celkem 1 568 Kč.