12 C 264/2023

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Štumpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 32 045 Kč s příslušenstvím 1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 999 Kč ve výši 15,00 % ročně z částky 19 999 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 046 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 25 304 Kč od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 305 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

3. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 481,63 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 32 045 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného a následně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla standardní neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč dne [datum] převedla na účet určený žalovaným (Účet zákazníka), čímž došlo k čerpání úvěru ze strany žalovaného. Zbytek prostředků ve výši 2 500 Kč převedla žalobkyně na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Celkovou cenu úvěru ve výši 40 000 Kč měl uhradit žalovaný v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost 1. splátky byla dohodnuta na den [datum]. K uzavření smlouvy došlo v elektronické formě prostřednictvím tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč, přičemž za okamžik podpisu Smlouvy o úvěru se považuje okamžik, kdy tzv. verifikační platba, tedy částka 1 Kč, byla připsána na účet žalobkyně, k tomuto došlo dne [datum]. Žalovaný v dohodnutých měsíční splátkách úvěr nesplácel řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru, kdy žalovaný byl v prodlení s úhradou jedné splátky nebo jen její části, a to po dobu delší než dva měsíce. Žalobkyně upomínala žalovaného třemi upomínkami. Žalovanému bylo odesláno písemné oznámení o zesplatnění úvěru, k zesplatnění došlo dne [datum]. Roční úroková sazba byla stranami dohodnuta ve výši 28,17 %. Celkový dluh činí 32 045 Kč a sestává ze zesplatněné jistiny ve výši 22 214 Kč a dluhu na jistině (úmor) 3 090 Kč, což v součtu činí na jistině 25 304 Kč, dále z úroků ve výši 2 209 Kč, z částky 300 Kč (3 x 100 Kč poplatek za upomínky), z částky 2 994 Kč (6 x 499 Kč za smluvní pokutu) a z částky 1 238 Kč (dluh na smluvní pokutě 0,1 % denně z částky 27 513 Kč od [datum] do [datum]). Žalobkyně odeslala žalovanému dne [datum] předžalobní výzvu k plnění.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr ve 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč, splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce, a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru, přičemž splatnost první splátky byla dohodnuta na den [datum]. Ve smlouvě o úvěru bylo sjednání, že úvěr bude čerpán vyplacením částky 27 500 Kč na účet žalovaného a částku 2 500 Kč uhradí žalobkyně na účet zprostředkovatele. Nedílnou součást smlouvy tvoří úvěrové podmínky žalobkyně, z nichž soud zjistil, že opravňují žalobkyni zůstatek dluhu zesplatnit v případě porušení povinnosti zákazníka tím, že zákazník je v prodlení s úhradou jedné splátky nebo jen její části po dobu delší než 2 měsíce (čl. IV. 1. d) úvěrových podmínek). Podle úvěrových podmínek je žalovaný v případě prodlení povinen zaplatit i náklady na vymáhání (čl. IV.

4. úvěrových podmínek). Žalovaný je dle těchto podmínek dále povinen v případě porušení povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši uvedené v příslušném sazebníku, tj. 499 Kč za každé prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky (čl. IV. 2. c) úvěrových podmínek). Dále účastníci sjednali i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru (čl. IV. 2. b) úvěrových podmínek), přičemž smluvní pokuta je splatná bez výzvy žalobkyně (čl. IV. 2. e) úvěrových podmínek).

5. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne [datum] vyplývá, že pravidelné měsíční příjmy žalovaného činily 14 500 Kč a jeho výdaje na bydlení činily 1 000 Kč. Dále žalovaný čestně prohlásil, že nemá žádné závazky nebo dluhy. Z prohlášení rodiče ze dne [datum] vyplývá, že matka žalovaného je [jméno] [příjmení], bytem [adresa žalovaného], k čemuž byl přiložen i výpis z [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], Katastrální úřad Jihomoravského kraje, [stát. instituce]. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že v září 2022 byl jeho čistý příjem 22 778 Kč a v srpnu 5 961 Kč. Z listiny označené jako„ Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ bylo zjištěno, že žalobkyně dne [datum] prověřila informace získané od žalovaného (výplatní pásky, prohlášení rodiče, výpis z katastru nemovitostí a výpis ze softwaru Sokordia a dalších registrů. Žalobkyně posoudila scoring žalovaného jako vyhovující, od průměrného čistého příjmu 15 421 Kč po odečtení nákladů na bydlení žalovanému zbude cca 14 421 Kč měsíčně. Žalobkyně však vůbec nebrala v potaz ostatní náklady kdy, jak sama uvedla tyto činí: normativní náklady na bydlení 5 809 Kč, životní minimum zákazníka 4 620 Kč a nezabavitelná částka zákazníka činí 6 953 Kč. Vyjma potvrzení od matky žalovaného žalobkyně nezjišťovala ani neověřovala ostatní náklady, které klient má, např. cestovné do práce, náklady osobní potřeby, strava apod. Z potvrzení o provedení transakce ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný zaslal na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 1 Kč. Z potvrzení o provedení transakce – datum zúčtování dne [datum] soud zjistil, že žalovaný čerpal částku ve výši 27 500 Kč převodem na účet uvedený na první straně Smlouvy o úvěru. Z potvrzení o provedení transakce - datum zúčtování dne [datum] vyplývá, že částku 2 500 Kč převedla žalobkyně na účet zprostředkovatele jako provizi. Z výpisu„ [příjmení] [anonymizováno]“ a z rozpisu splátek ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný z čerpané částky 30 000 Kč uhradil pět splátek á 1 500 Kč a jednu splátku 1 Kč v celkové výši 7 501 Kč. Žalobkyně odeslala žalovanému celkem 3 upomínky ze dne [datum], [datum] a zesplatnění ze dne [datum]. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne [datum] soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalovanému, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 27 513 Kč na jistině, 3 992 Kč na smluvní pokutě a náklady na upomínání ve výši 300 Kč ve lhůtě 10 dnů od odeslání tohoto oznámení. Z podacího lístku vyplývá, že oznámení o zesplatnění úvěru bylo žalovanému odesláno téhož dne.

6. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

7. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr; posouzení soud nepovažuje za dostatečné z důvodů podrobně rozvedených níže. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

8. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

10. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

13. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

14. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

15. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

17. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

18. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

19. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

20. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

21. V daném případě žalobkyně zjišťovala údaje o příjmech a výdajích žalovaného, přičemž příjmy ověřovala oproti dvěma předloženým dokladům. Především však žalobkyně vůbec nezjišťovala ostatní výdaje klienta mimo uvedených 1 000 Kč měsíčně na bydlení, sama v posouzení uváděla normativní náklady, životní minimum a nezabavitelnou částku, které už do posouzení neuvedla. Za této situace měla věnovat více pozornosti a posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě souhrnu jak příjmové, tak výdajové stránky. Pokud tak žalobkyně neučinila, nesplnila zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytla mu spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit.

22. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku, na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo, a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

23. Pokud žalobkyně za této situace poskytla na účet žalovaného plnění ve výši 27 500 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení plateb žalovaného v celkové výši 7 501 Kč.

24. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do 10 dnů od odeslání výzvy. Dle podacího lístku žalobkyně přípis odeslala dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data (výrok I.).

26. Pokud jde o požadované smluvní nároky - poplatky, smluvní pokutu a smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 481,63 Kč, přičemž tato částka představuje 13,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,96 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,04 %). Tyto náklady ve výši 3 460 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 282 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 37 970,75 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.