12 C 325/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Štumpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 602,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 500 Kč od datum do zaplacení, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy k 20. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 102,60 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 924,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 794,20 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 602,60 Kč od datum do datum, z částky 1 102,60 Kč od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 602,60 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, Ph.D.

1. Žalobou původně podanou u název soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 602,60 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdkyně právnická osoba se žalovanou uzavřely po posouzení úvěruschopnosti žalované dne datum Smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 14 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti (do datum) včetně sjednaného poplatku ve výši 12 283 Kč, tj. celkem částku 26 283 Kč nevrátila, když naposledy uhradila příslušnou splátku dne datum a poté již zápůjčku nesplácela, celkem uhradila pouze 1 500 Kč Vedle neuhrazené části jistiny dluhu ve výši 13 602,60 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 29,00 % ročně a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, naopak zaplacení neuhrazené části poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 10 582,75 Kč se rozhodla po žalované nepožadovat. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, zástupce žalobkyně žalovanou vyzval k zaplacení dlužné částky doporučenou předžalobní výzvou k plnění ze dne datum.

2. Žalovaná v podání doručeném soudu dne datum omluvila svou účast u jednání nařízeného na den datum z důvodu„ lékaře“, uvedla, že je nezaměstnaná, vedená na úřadu práce, bere podporu ve výši 12 453 Kč a z toho splácí dvě přednostní exekuce, které činí 98 000 Kč, žije s dcerou sama, požádala proto o umožnění splátek.

3. Žalobkyně i její zástupce se z účasti u jednání dne datum omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud proto za použití ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původní věřitelky (právnická osoba) poskytnout žalované zápůjčku (spotřebitelský úvěr) ve výši 14 000 Kč a závazek žalované splatit tento úvěr včetně sjednaných poplatků a běžného úroku ve výši 12 283 Kč, tj. celkem částku 26 283 Kč pravidelnými 60 týdenními splátkami ve výši 439 Kč, a to tak, že první splátka je splatná 7. kalendářní den od podpisu této smlouvy, tj. datum, a poslední 60. splátka ve výši 382 Kč je splatná dne datum; dle smlouvy žalovaná převzala částku 14 000 Kč v hotovosti a nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky. Dle nesporných tvrzení účastníků žalovaná uhradila věřiteli právnická osoba celkem částku 1 500 Kč, žalobkyně přitom ke dni podání žaloby evidovala pohledávku na jistině ve výši 13 602,60 Kč a poplatek nepožadovala.

5. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně právnická osoba jako poskytovatelka zápůjčky splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 – 89 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové a pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady. K prokázání těchto svých tvrzení žalobkyně nepředložila žádný důkaz, žádnou zákaznickou kartu, ze které by vyplývalo, jak žalovaná za účelem posouzení její úvěruschopnosti věřitelce vyplnila údaje o měsíčních příjmech a dalších příjmech domácnosti, své měsíční výdaje, splátky zápůjček, výdaje na výživné, výdaje na domácnost, kolik činil její tzv. použitelný (měsíční) příjem.

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla shora uvedená pohledávka právního předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni. Z předžalobní výzvy ze dne datum soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu ze smlouvy o zápůjčce číslo ve výši 34 676,40 Kč ve lhůtě do datum.

7. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle ust. § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

8. V daném případě žalobkyně v řízení netvrdila a ani nenavrhla důkazy k prokázání zda/že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitelky) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti„ nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

10. Podle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

11. Dále byl skutkový stav posouzen s ohledem na den uzavření smlouvy mezi žalovanou a původní věřitelkou (datum) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle ust. § 87 odst. 1, 2, 3 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

15. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že nelze mít za splněnou povinnost původní věřitelky řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitelka nesplnila a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaná dluh nesplácela.

16. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.).

17. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

19. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

20. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 21. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

22. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008/48 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

23. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

24. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitelka splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit). Žalobkyně tvrdila toliko to, že byly ověřeny příjmy žalované, prokázáno nebylo ničeho, neboť žalobkyně nepředložila k důkazu ani zákaznickou kartu, která není součástí spisu. Žalobkyně také netvrdila a neoznačila důkazy (a tedy ani nebylo prokázáno) ničeho ani k ověření výdajové stránky poměrů žalované a o tom, že by si podstatné výdaje původní věřitelka jakkoliv ověřovala. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů).

25. Nebylo tak prokázáno, že by původní věřitelka provedla posouzení úvěruschopnosti řádně, na základě náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění povinnosti původní věřitelky posoudit řádně schopnost žalované splácet úvěr, o čemž ji soud pro její omluvenou absenci u jednání nemohl poučit, a rozhodl na základě prokázaného skutkového stavu. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původní věřitelkou a nárok žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované) ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Žalobkyni tak náleží rozdíl mezi poskytnutou zápůjčkou ve výši 14 000 Kč a částkou zaplacenou žalovanou ve výši 1 500 Kč; proto jí náleží 12 500 Kč. Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Z důkazů bylo prokázáno, že se žalovaná mohla seznámit s výzvou k plnění obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, podacím lístkem ze dne datum bylo prokázáno, že výzva byla žalované zaslána doručeně a dostala se tak do její dispoziční sféry. Touto výzvou k plnění byla žalované poskytnuta lhůta do 10 dnů od data doručení, tj. do datum. Následujícího dne se dostala do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení a od uvedeného dne (datum) žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 12 500 Kč ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o lhůtu k plnění dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., soud umožnil žalované s ohledem na její nepříznivé osobní a majetkové poměry uhradit dluh ve splátkách á 1 000 Kč měsíčně, do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku.

27. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi původní věřitelkou a žalovanou, výše částky, na kterou žalobkyni vznikl nárok, a její splatnosti. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu či úroky), když z neplatné smlouvy nemohl žalované vzniknout závazek, a též na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), vyplývají též z předchozího odstavce tohoto rozsudku.

28. III. výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, když žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 92 % a žalovaná z 8 %, žalobkyni proto vzniklo právo na poměrnou část (84 %) náhrady účelně vynaložených nákladů řízení, jejichž plná výše činí 2 252 Kč, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, tato částka sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměny za 3 úkony právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepsání žaloby), za něž dle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky činí mimosmluvní odměna 3 x 300 Kč, tj. 900 Kč, dále dle ust. § 14b odst. 5 vyhl. náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč, tj. 300 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad hotových výdajů dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni tak náleží 84 % nákladů počítaných z částky 2 252 Kč, tj. celkem 1 892 Kč, přičemž soud žalované tuto povinnost uložil zaplatit v zákonné 3denní lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.